Bíle pruhovaný pohřební vůz

Bíle pruhovaný pohřební vůz

Ross Macdonald

kapitola 1

Když jsem se vrátil od svačiny, čekala u dveří mé kanceláře. Ženy, které jsem na té poněkud ošumělé hořejší chodbě potkával, byly beznadějné uchazečky ze sousední kanceláře, kde se přijímaly manekýnky. Tato žena však vypadala jinak.

Měla styl, který neodpovídal jejímu nalíčení, a byla asi v mém věku. Jak muž stárne, tak pokud ví, co mu svědčí, stárnou i ženy, které se mu líbí. Ovšem je smůla, že většinou bývají provdané.

„Jsem paní Blackwellová.“ řekla „Vy jistě budete pan Archer.“

Potvrdil jsem to.

„Můj manžel má s vámi smluvenou schůzku asi za půl hodiny.“ Pohlédla na hodinky posázené brilianty. „Přesně za pětatřicet minut. Už na vás nějakou chvíli čekám.“

„Promiňte, nepředvídal jsem to potěšení. Na dnes dopoledne mám ujednanou schůzku jedině s plukovníkem Blackwellem.“

„Dobře. Pak si tedy můžeme promluvit.“

Nezkoušela mě okouzlit. To kouzlo tu prostě bylo. Odemkl jsem dveře, vedl ji čekárnou do dveří s nápisem SOUKROMÉ a v kanceláři jsem jí přisunul židli.

Usedla vzpřímeně s černou koženou kabelkou pod loktem a dotýkala se jenom krajíčku židle. Prohlížela si fotky grázlů visících na stěnách, tváře, které vídáváte ve zlých snech a až příliš často a také po probuzení. Zdálo se, že ji zneklidňují. Snad jí připamatovaly, kde se nalézá, kdo jsem a čím si vydělávám na živobytí.

Uvažoval jsem o tom, že se mi její tvář zamlouvá. Měla tmavé inteligentní oči, schopné něžnosti. Ústa měla poněkud smutně stažená. Tato tvář poznala, co je to utrpení, a zdálo se, že si len zážitek chce obnovit.

Pronesl jsem zkoumavě: „Zanechte naděje všichni, kdož sem vstupujete.“

Zarděla se. „Dovedete hbitě vystihnout náladu. Anebo to úsloví říkáte obvykle?“

„Pronesl jsem ho několikrát už dříve.“

„Dante rovněž.“ Odmlčela se a její hlas změnil tón i rytmus: „Tím, že jsem za vámi přišla se dostávám do poněkud neobvyklé situace. Nedomnívejte se však, že můj manžel a já netáhneme za jeden provaz. V podstatě to činíme. Teď však zamýšlí provést takovou hloupou věc.“

„Telefonicky mi nesdělil žádné podrobnosti. Zamýšlí se rozvést?“

„Nebesa, to ne. V našem manželství nemáme potíže tohoto rázu.“ Snad se ohradila příliš důrazně. „Mám starosti o manželovu dceru — oba o ni máme starosti.“

„Ovaši nevlastní dceru?“

„Ano, třebaže tohle označení nenávidím. Snažila jsem se k ní chovat lépe než příslovečná macecha. Ale dostala jsem Harriet do rukou už poměrně pozdě. Přišla o matku už jako dítě.“

„Její matka zemřela?“

„Pauline je živa a zdráva. Ale rozvedla se s Markem před hezkou řadou let. Harriet bylo teprve jedenáct nebo dvanáct. Rozvod v době, kdy děvče přichází do puberty, může na ně mít neblahý účinek. Není toho moc, co jsem pro Harriet mohla vykonat, abych v ní obnovila sebedůvěru. Koneckonců je to už dospělá žena a na mne hledí přirozeně s podezřením.“

„Proč?“

„To už tak bývá, když se muž podruhé ožení. Harriet a její otec si byli vždycky blízcí. Dovedla jsem se s ní lépe dorozumět předtím, než jsem si vzala jejího otce.“ Neklidně se pohnula a ze sebe přenesla svou pozornost na mne. „Máte děti, pane Archere?“

„Nemám.“

„Byl jste někdy ženatý?“

„Byl, ale nechápu, proč se na to ptáte. Nepřišla jste, abyste se mnou debatovala o mém soukromém životě. Nevysvětlila byste mi, proč jste vůbec přišla? Zanedlouho se tu objeví váš manžel.“

Pohlédla na hodinky a vstala, třebaže to myslím neměla v úmyslu. Napětí, v němž byla, ji prostě nadzvedlo ze židle.

Nabídl jsem jí cigaretu. Odmítla, a tak jsem si zapálil sám. „Mýlím se, když si myslím, že se svého manžela trochu obáváte?“

„Naprosto se mýlíte,“ řekla rozhodně, ale zdálo se, že dobře neví jak dál. „Obávám se jedné jediné věci — abych ho nezklamala. Mark potřebuje, aby mi mohl důvěřovat. Nechci nic dělat za jeho zády.“

„Jste však zde.“

„Ano, jsem zde.“ Klesla zase do židle.

„Ato nás zase přivádí k otázce, proč jste přišla.“

„Budu vůči vám upřímná, pane Archere. Nelíbí se mi Markův bitevní plán —“ poslední dvě slova pronesla s ironickým důrazem — „ataké jsem mu to řekla. Mám jisté zkušenosti jako sociální pracovnice a dovedu si představit, co znamená v dnešním světě být mladá žena. Věřím, že nejlépe je ponechat volné pole přirozenému vývoji. Ať si Harriet toho muže vezme, když ji k němu její srdce táhne. Ale Mark se na to nedovede vůbec podívat mýma očima. Ostře se staví proti sňatku a je odhodlán provést nějaký radikální zákrok.“

„Aten radikální zákrok jsem já.“

„Vy jste jednou z těch možností. Zmínil se ještě o revolverech a jezdeckém bičíku. Ovšem,“ dodala chvatně, „já všechno, co řekne, neberu vážně.“

„Já beru řeči o revolveru vždy vážně. Co mám udělat?“

Její pohled se vrátil k těm krasavcům na stěně. Vrazi, defraudanti, bigamisté a podvodníci na ni nestoudně hleděli. Položila si kabelku na klín.

„Víte, že nemohu od vás žádat, abyste ho odmítl. Stejně by to bylo nanic. Vyhledal by si prostě jiného detektiva a poštval ho na Harriet a — na jejího přítele. Vlastně jsem jenom doufala, že vás na tu situaci připravím. Mark vám ji vylíčí velmi jednostranně.“

„Sama jste zatím mluvila velmi povšechně.“

„Pokusím se to vylepšit,“ řekla a sevřenými ústy se pokusila o úsměv. „Asi před pěti nedělemi odjela Harriet do Mexika. Oznámila, že zamýšlí navštívit svou matku — Pauline bydlí u jezera Chapala — a že tam bude trochu malovat. Ale pravda je, že s matkou nežije v nějak zvlášť dobrých vztazích, a její malířský talentíček nestojí za řeč. Myslím, že k jezeru Chapala jela proto, aby tam ulovila nějakého muže. Jakéhokoli. Zdá-li se vám to cynické, dodávám, že za daných okolností bych učinila totéž.“

„Za jakých daných okolností?“

„To, že se její otec podruhé oženil — se mnou. Je nabíledni, že se Harriet u nás necítila spokojena. Naštěstí pro ni a pro nás všechny se ta její mexická výprava vydařila. Našla si přítele a přivezla ho živého.“

„Vlastní tenhle živý tvor nějaké jméno?“

„Jmenuje se Burke Damis. Je to mladý malíř. Třebaže nemá žádné vlastní společenské postavení — ten bod můj manžel rád zdůrazňuje — je docela vzhledný. Nemá peníze — to je další Markova námitka — zato však má umělecké nadání, mnohem větší talent než Harriet, a to ona ví. A koneckonců, ona bude mít dost peněz pro ně pro oba. Jeho talentem a — mužností a jejími penězi a oddaností jsou myslím dány dostatečné předpoklady pro manželství.“

„Harriet bude mít peníze?“

„Ano, spoustu peněz, a to zanedlouho. Její teta jí odkázala značný majetek, který je zatím ve svěřenecké správě. Harriet dědictví převezme osvých pětadvacátých narozeninách.“

„Kolik je jí let?“

„Čtyřiadvacet. Už je dost stará na to, aby věděla, co chce, a žila si svým vlastním životem a dostala se zpod Markovy nadvlády…“ Odmlčela se, jako by se bála, že ji její emoce zavedly příliš daleko.

Napověděl jsem jí. „Nadvláda je silné slovo.“

„Vyklouzlo mi z úst. Nechci manžela pomlouvat za jeho zády. Je to dobrý člověk, má své zásady, ale, jako muži vůbec, je schopný provádět pošetilosti, jakmile je unesen city. Není to poprvé, co se Harrietinu známost snaží rozbít. Doposud se mu to vždycky podařilo. Jestliže se mu to povede i tentokrát, může to skončit tak, že budeme mít na krku zhroucené děvče.“ Tváře ji hořely, jak všechno prožívala.

„Vám na Harriet opravdu velmi záleží, paní Blackwellová.“

„Záleží mi na nás třech. Nesvědčí jí, když žije ve stínu svého otce. A mně také nedělá dobře, když jen sedím a přihlížím — nepatřím k tomu druhu lidí — a když to bude pokračovat, může se to pouze zhoršit. Harriet lze velmi snadno zranit a Mark je velmi vyhraněná osobnost.“

Jako by to chtěl potvrdit, ozval se z předpokoje mužský hlas. Poznal jsem ho z telefonního rozhovoru s Blackwellem. Za dveřní výplní z mléčného skla se zeptal: „Isobel, jsi uvnitř?“

Vyskočila, jako kdyby do ní sjel blesk, a to ne poprvé. Náhle ochabla azašeptala: „Je zde zadní východ?“

„Bohužel ne. Mám ho vypoklonkovat?“

„Ne. Vznikly by z toho pouze další nepříjemnosti.“

Její manžel tápal u dveří a jeho neurčitý stín se pohyboval za sklem. „Říkal jsem si, co asi máš za lubem, když jsem zahlédl na parkovišti tvůj vůz, Isobel.“

Neodpověděla. Přešla k oknu a škvírami mezi žaluziemi vyhlédla na bulvár Sunset. V šikmo dopadajících světelných paprscích vypadala velice štíhlá a plná napjatého očekávání. Domnívám se, že se ve mně probudil ochranný instinkt. Pootevřel jsem dveře, vyklouzl jsem do čekárny a zavřel za sebou.

S plukovníkem Blackwellem jsem se osobně setkával poprvé. Mluvili jsme spolu včera — pouze telefonem. V informační příručce jsem se dověděl, že byl aktivním důstojníkem, který záhy po válce po nijak zvlášť význačné kariéře odešel do civilu.

Byl to vysoký, statný muž, který začínal prohrávat svůj boj s přibývajícími léty. Vlasy nad snědou tváří muže, který se zdržoval hodně venku, se zdály poněkud předčasně bílé. Měl vojenské držení těla, ale jeho postava už ztratila pevné kontury mládí. Vlněné sako mu bylo na ramenou volné a límeček košile byl příliš velký pro jeho žilnatý krk.

Nejpozoruhodnější na něm bylo obočí, které mu dodávalo vzezření nějakého dávného římského imperátora. Jeho čerň kontrastovala s bílými vlasy. Nad nosem se obočí slévalo a lemovalo jeho čelo jako železná obroučka. Jeho oči se však kupodivu dívaly rozpačitě.

Snažil se umlčet vlastní rozpaky. „Chci vědět, co se to tady děje. Moje žena je uvnitř, viďte?“

Zíral jsem na něho prázdným pohledem. „Vaše žena? Znám vás?“

„Jsem plukovník Blackwell. Včera jsme spolu mluvili telefonem.“

„Rozumím. Můžete svou totožnost prokázat?“

„Nepotřebuju nic prokazovat! Ručím za sebe!“

Zvýšil hlas jako by ho náhle posedl zmučený duch nějakého četaře, komandujícího nováčky na cvičišti. Jeho opálená tvář zrudla a nato zfialověla.

Když dozněl jeho fialový křik, řekl jsem: „Opravdu jste plukovník Blackwell? Podle toho, jak jste sem vpadl, jsem myslel, že jste potrhlý. Blázni sem chodí často.“

Žena s vysokým růžovým drdolem nakoukla z chodby a v pěsti svírala nepravé perly svého náhrdelníku. Byla to slečna Ditmarová, sousedka z agentury pro manekýnky.

„Děje se něco?“

„Všechno v pořádku,“ odpověděl jsem. „Soutěžili jsme, kdo z nás víc křikne. Tenhle pán vyhrál.“

Plukovník Blackwell nesnášel, aby se o něm takovým způsobem mluvilo. Otočil se zády ke mně a tváří ke stěně jako peskovaný školák. Slečna Ditmarová na mne blahovolně zamávala a odsunula se i s tím úlem z vlasů. Zůstal za ní jenom parfémový smog.

Dveře do mé kanceláře se otevřely. Paní Blackwellová se mezitím vzpamatovala — a o to mi hlavně šlo.

„To byla fatamorgána?“ řekla.

„Nikoliv, pouze slečna Ditmarová od vedle. Vyplašil ji ten křik. Pořád má o mne starosti.“

„Musím se opravdu omluvit,“ řekla paní Blackwellová a letmo pohlédla na manžela, „za nás za oba. Přivedli jsme vás do trapné situace.“

„To nebylo poprvé ani naposled. Docela mě to baví.“

„Jste velmi laskav.“

Jako člověk poháněný nějakým neviditelným rotorem, Blackwell se otočil, takže jsme spatřili jeho tvář. Zlost z ní vyprchala, takže zůstala nyní bez obrany. Měl v očích zraněný výraz, jako by ho jeho mladá žena zapudila tím, že mi složila kompliment. Snažil se to zakrýt širokým bolestným úsměvem.

„Začneme znovu, tentokrát víc pianissimo?“

„Pianissimo mi bude vyhovovat, plukovníku.“

„Výborně.“

Zapůsobilo na něj, že jsem ho tituloval jeho důstojnickou hodností. Učinil vodorovné gesto, které naznačovalo, že zvládl sebe i situaci. Rozhlédl se znalecky po mé čekárně, jako by ji hodlal dát znovu tapetovat. Nato si stejným pohledem změřil mne a řekl: „Vrátím se k vám do kanceláře za okamžik. Nejdřív paní Blackwellovou doprovodím k jejímu autu.“

„Marku, to není nutné. Najdu sama —“

„Už jsem řekl.“

Nabídl jí rámě. Chopila se ho a oba pomalu vyšli. Třebaže on byl statnější a měl silnější hlasový orgán, měl jsem dojem, že ho žena podpírá.

Štěrbinami žaluzie jsem je pozoroval, když vyšli na chodník. Kráčeli spolu velmi obřadně, jako lidé jdoucí na pohřeb.

Isobel Blackwellová se mi líbila, ale tak trochu jsem přece jen doufal, že její manžel se už nevrátí.

kapitola 2

Vrátil se však s kajícným výrazem, ale nepoznal jsem z toho, kdo se kál a zač. Stiskl jsem ruku, kterou mi podal. Ale i nadále se mi plukovník nezamlouval.

Vycítil to — u muže s jeho temperamentem a minulostí mě to překvapovalo — a pokusil se o obchvat: „Ani nevíte, pod jakými různými nátlaky žiju. Soustředěné síly žen v mém životě —“. Odmlčel se a rozhodl se, že tu větu nedopoví.

„Paní Blackwellová mi o tom nátlaku něco říkala.“

„To vám tedy řekla. Domnívám se, že k vám přišla s nejlepší úmysly. Ale sakra, když vlastní manželka nedodrží příslušný postup,“ pronesl nejasně, „kdo tedy?“

„Pochopil jsem, že se vy dva rozcházíte v názorech na nastávajícího zetě.“

„Burke Damis není mým nastávajícím zetěm. Nemám vůbec v úmyslu dovolit, aby ten sňatek byl uzavřen.“

„Proč ne?“

Ostře na mne zíral a pohyboval jazykem v ústech, jako by ze zubů chtěl odstranit zbytky jídla.

„Moje manželka jako všechny ženy věří, že se všechna manželství uzavírají v nebi. Je tou představou zřejmě posedlá.“

„Položil jsem vám prostou otázku o tomto sňatku. Plukovníku, nechcete se posadit?“

Toporně usedl do židle, v níž předtím seděla jeho žena. „Ten člověk je lovec věna, neřku-li něco horšího. Mám podezření, že to bude sňatkový podvodník, který vytlouká peníze z toho, že si bere pošetilé ženské.“

„Máte v tom směru nějaké důkazy?“

„Ty důkazy jsou jeho tvář, jeho chování, podstata jeho vztahu k mé dceři. Je to muž, který by jí způsobil jen trápení, a to ještě užívám mírných výrazů.“

Starost o dceru změnila jeho sebevědomý tón. Nebyl teď tím naškrobeným panákem, za kterého jsem ho považoval, či alespoň ten panák měl také lidské vlastnosti.

„Aco máte proti tomu jejich vztahu?“

Přisunul židli blíž ke mně. „Je naprosto jednostranný. Harriet mu nabízí všechno — své peníze, svou lásku, své nemalé půvaby. Damis jí nenabízí nic. Je to nicka — člověk odnikud, člověk z Marsu. Předstírá, že je vážný malíř, ale já něco o malířství vím a neobjednal bych si ho ani, aby mi natřel stodolu. Nikdo o něm neslyšel — já jsem se informoval.“

„Kde všude?“

„Zeptal jsem se jednoho člověka v uměleckém muzeu. Je to autorita na soudobé americké malíře. Jméno Burke Damis mu nic neříká.“

„Soudobých amerických malířů je spousta a stále se vynořují noví.“

„Ano a mnozí z nich jsou švindlíři a podvodníci. Máme co činit s jedním z nich, s Burkem Damisem. Domnívám se, že je to jméno vymyšlené.“

„Proč se tak domníváte?“

„Neposkytl mi totiž možnost, abych si myslel něco jiného. Pokoušel jsem se ho vyptat na jeho minulost. Odpovídal vyhýbavě. Když jsem se otázal, odkud pochází, jmenoval Guadalajaru v Mexiku. Mexičan ale zřejmě není a přiznal, že se narodil ve Státech, ale nechtěl mi říci kde. Neodpověděl mi na otázku, kdo je jeho otec, anebo jak si vydělával na živobytí, či zda má nějaké příbuzné. Když jsem na Damise naléhal prohlásil, že je sirotek.“

„Třeba je. Chudí chlapci bývají citliví, zejména při křížovém výslechu.“

„Už to není chlapec, já ho nepodrobil křížovému výslechu a citlivý je jako divoké prase.“

„Zdá se, že jsem zavedl hovor na jiné pole, plukovníku.“

Opřel se o opěradlo židle, bez úsměvu a pohladil se rukou po temeni. Dával si pozor, aby nerozcuchal vlnu v pečlivě načesaných bílých vlasech.

„Dáváte mi nepokrytě najevo, že podle vás jdu na tento problém z nepravého konce. Ujišťuji vás, že tomu tak není. Nevím, kolik vám toho moje žena pověděla či kolik z toho, co vám řekla, bylo pravda — objektivně vzato. Zůstává faktem, že moje dcera, kterou mám velice rád, je blázen po mužských.“

„Paní Blackwellová,“ pronesl jsem opatrně, „se zmínila že se obdobná situace už vyskytla.“

„Několikrát. Harriet velice touží po vdavkách. Bohužel, vždy si umí vybrat toho nepravého. Abyste mi dobře rozuměl nestavím se proti manželství. Chtěl bych, aby se moje dcera provdala jen za vhodného muže, ve vhodnou dobu. Ale tenhle nápad, že se do toho žene s člověkem kterého ani pořádně nezná —“

„Jak dlouho se vlastně s Damisem zná?“

„Ani ne celý měsíc. Našla si ho v Ajijicu u jezera Chapala. Byl jsem také v Mexiku a vím, s jakými budižkničemy se tam člověk muže zaplést když si nedá pozor. Není to místo pro svobodné mladé ženy. Teď s uvědomuju, že jsem ji tam neměl pouštět.“

„Mohl jste jí v tom zabránit?“

Oči mu zastřel stín. „Po pravdě řečeno jsem se o to nepokusil. Neprožila příliš šťastně zimu a viděl jsem, že potřebuje změnu. Domníval jsem se, že se ubytuje u své matky, mé první ženy, která žije v Ajijicu. Měl jsem vědět, že se na Paulinu nelze spolehnout. Přirozeně jsem se domníval, že Harriet bude držet na očích. Místo toho jí prostě poskytla volnost.“

„Promiňte mi mou otevřenost, ale mluvíte o své dceři, jako by nebyla svéprávná. Není snad duševně zaostalá?“

„Kdepak, ani nápad! Harriet je normální mladá žena, inteligentnější, než tomu obvykle bývá. O její vzdělání jsem se hlavně postaral já sám,“ řekl, jako by tím záležitost byla vyřízena. „Když se Pauline zachtělo nás opustit, byl jsem pro svou dceru otcem i matkou. Bolí mě to, ale k chystanému sňatku nesvolím. Harriet k němu upnula všechny své naděje. Jenže toto manželství by nevydrželo ani půl roku. Anebo spíše půl roku by vydrželo — právě tak dlouho, aby se Damis mohl zmocnit jejích peněz.“ Podepřel si pěstí hlavu a hleděl na mne po očku. Jedno oko měl napolo přivřené pod tlakem své ruky. „Má žena vám nepochybně řekla, že Harriet obdrží peníze?“

„Neřekla mi kolik.“

„Moje nebožka sestra Ada odkázala Harriet půl miliónu dolarů ve svěřenecké správě. Obdrží ty peníze o svých příštích narozeninách. A nejméně tolik dostane až já — až odejdu.“

Myšlenka na vlastní smrt ho naplnila smutkem. Jeho smutek se znatelně změnil v hněv. Naklonil se dopředu a pěstí udeřil na můj stůl, takže držátko s plnicím perem poskočilo. „Žádnému zloději se do pracek nedostanou!“

„Vduchu jste pevně přesvědčen, že Burke Damis je zloděj.“

„Já znám lidi, pane Archere.“

„Povězte mi o těch předešlých nápadnících, které si Harriet chtěla vzít. Snad mi to pomůže pochopit způsob jejího myšlení.“ A způsob myšlení jejího otce.

„Jsou to bolavé vzpomínky. Jeden z nich byl čtyřicátník, dvakrát ztroskotal v manželství a měl několik dětí. Druhý si říkal zpěvák lidových písní. Takový vousatý nýmand. Další byl architekt interiérů z Beverly Hills — ulízaný teplouš, lepší exemplář by se tak hned nenašel. Všichni měli políčeno na její peníze. Když jsem s tím faktem na ně vyrukoval vytratili se jeden jako druhý.“

„Aco učinila Harriet?“

„Přišla k rozumu. Teď prohlédla a vidí je tak, jak jsem do nich já viděl hned od samého začátku. Když jí zabráníme provést nějakou nepředloženost, nakonec Damise prokoukne tak, jak jsem ho už prokoukl já.“

„Je příjemné mít rentgenové oči.“

Vrhl na mne dlouhý černý pohled zpod mohutného obočí. „Vaši poznámku odmítám. Nejenže mě osobně uráží, ale stavíte se vysloveně vlažně k mému problému. Patrně vás moje žena zpracovala.“

„Vaše paní je žena opravdu okouzlující a patrně také moudrá.“

„To je možné — v některých situacích. Ale Damis jí naházel písek do očí — koneckonců je přece jen žena. Překvapuje mě, že i vy jste se nechal obalamutit. Bylo mi řečeno, že patříte k nejlepším soukromým detektivům v Los Angeles.“

„Kdo vám to říkal?“

„Peter Colton z úřadu státního návladního. Ujišťoval mě, že schopnějšího člověka nenajdu. Musím říci, že na vás nevidím přílišné nadšení se případem zabývat.“

„Třeba máte nadšení dost pro nás pro oba.“

„Jak mám tomu rozumět?“

„Celý ten případ jste vyřešil a zavázal mašličkou ještě dříve, než jsem mohl do něho pustit. Neposkytl jste mi vůbec žádný konkrétní důkaz.“

„Opatřovat důkazy je vaše práce.“

„Pokud nějaké existují. Nehodlám je falšovat nebo vybírat pouze ty, které posílí vaše předsudky. Jsem ochoten se ujmout Damisova případu za podmínky padni komu padni.“

Prohlížel si mou kancelář tím pohledem římského imperátora. Jeho pohled se odrazil od mé poněkud odřené tmavozelené registratury, probodl odloupávající se barvu na roletách a našel ty ohavné ksichty visící na stěně — u všech byla vina prokázána.

„Domníváte se, že svým nastávajícím klientům si můžete dovolit klást podmínky?“

„Některé podmínky se vždycky mlčky samo sebou rozumí. Někdy je musím říci nahlas. Snažím se uchovat si koncesi a svou dobrou pověst.“

Jeho tvář zase zahájila pochod barevnou škálou a začala růžovou: „Jestliže si myslíte, že ohrožuji vaši pověst —“

„To jsem neřekl. Prohlásil jsem, že mám dobrou pověst a hodlám si ji udržet.“

Zíral na mne a snažil se mě přimět, abych sklopil zrak. Manipuloval s tváří jako herec, hrozivě svraštil obočí a jeho oči mezi přivřenými víčky na mne metaly šípy. Ale brzy ho to unavilo. Potřeboval mou pomoc.

„Ovšem,“ pronesl rozumným tónem, „měl jsem na mysli nezaujaté, objektivní vyšetřování. Když jste to pochopil jinak, tak jste mi špatně rozuměl. Uvědomte si, že mám svou dceru velmi rád.“

„Rád bych slyšel ještě několik fakt. Jak dlouho je z Mexika doma?“

„Přesně týden.“

„Dnes máme sedmnáctého, to znamená, že se vrátila desátého?“

„Moment. Bylo to v pondělí. Ano, v pondělí, desátého července přiletěla. Kolem oběda jsem jim šel naproti na letiště.“

„Damis byl s ní?“

„Ajak se k ní měl! To vyvolalo všechny ty potíže.“

„Jaké potíže?“

„Prozatím nic takového, aby to bylo zjevné. Měli jsme v rodině o tom — hm — několik debat, Harriet zůstává tvrdošíjná a Isobel jak víte, stojí na straně milenců.“

„Mluvil jste s Damisem?“

„Ano dvakrát. V pondělí jsme všichni tři na letišti poobědvali. Namluvil toho hodně o malířských teoriích a tak podobně. Harriet seděla jako u vytržení. Na mne to dojem neučinilo. Teprve když jsme se setkali podruhé, začal jsem vlastně tušit, že něco nehraje. V sobotu přišel na večeři. Mezitím se mi Harriet svěřila, že se hodlají brát, a tak jsem si našel příležitost, abych s ním mohl promluvit mezi čtyřma očima. Tehdy mi dal všechny ty vyhýbavé odpovědi. Aspoň v jedné věci se nepokoušel vytáčet. Přiznal se, že nemá ani cent. A přitom se v mém dome choval tak jako by už patřil jemu. Řekl jsem mu že to půjde jedině přes mou mrtvolu.“

„Tohle jste mu řekl?“

„Teprve později, po večeři. U stolu se choval velmi nepříjemně. Zmínil jsem se, že rod Blackwellů má již tři staletí dlouhou tradici, neboť mezi našimi předky byli také první kolonisté Massachusettsu. Damis to pokládal za legraci, pronesl posměšnou poznámku o koloniálních dámách — mimochodem, moje matka k nim také patřila — a prohlásil, že ho tyhle tradice nudí. Řekl jsem mu, že v tom případě by se jistě nudil jako můj zeť, a on přisvědčil.

Ale později jsem toho pána přistihl ve své ložnici. Přehraboval se tam v mém šatníku. Zeptal jsem se ho, co zde pohledává. Odpověděl prostořece, že zkoumá, jak si žije ta bohatší polovina. Řekl jsem mu, že to nebude zkoumat na moje útraty ani na úkor některého člena mé rodiny. Vybídl jsem ho, aby opustil dům a vystěhoval se rovněž z mého druhého domu, kde nyní bydlí. Ale Harriet mě přemluvila, abych zrušil — abych tu výpověď odvolal.“

„Damis bydlí v domě, co patří vám?“

„Dočasně. Harriet mě k tomu přemluvila hned první den. Prý potřebuje ateliér na malování a já mu dovolil používat plážový domek.“

„Aje tam dosud?“

„Myslím, že ano. Ještě se nevzali a už z nás rýžuje. Říkám vám, ten chlap je profesionální podvodník.“

„Nezdá se mi dost prohnaný. Znám pár malířů. Ti mladí, ještě neuznaní, cítí odpor přijímat od lidí dary. Žijí z ruky do úst. Většině stačí mít dobré denní světlo a peníze aby si mohli koupit barvy a něco k jídlu.“

„To je další věc,“ řekl. „Harriet mu dala peníze. Náhodou jsem včera nahlédl do její šekové knížky, krátce poté, co jsem volal vám.“ Zaváhal. „Já obvykle neslídím, ale když jde o to, abych ji uchránil —“

„Před čím ji chcete vlastně uchránit?“

„Před katastrofou.“ poklesl zlověstně hlasem. „Naprostou a dokonalou pohromou. Nabyl jsem ve světě jisté zkušenosti a vím, jak to dopadá, když si člověk vezme nevhodného partnera.“

Čekal jsem na bližší vysvětlení a v duchu jsem se ptal, zda nemá na mysli svou první ženu. Ale on mou zvědavost neukojil. Řekl: „Mladí se ze zkušeností svých rodičů nikdy nepoučí. Je to tragické. Mluvil jsem do Harriet, až mi vyschlo v krku. Ale ten chlap si ji dokonale otočil kolem prstu. V sobotu večer mi řekla, že kdyby mezi mnou a Damisem došlo k rozepři, že půjde s ním. I kdybych ji vydědil.“

„Přišla na přetřes tahle otázka?“

„Já se o tom zmínil. Bohužel, tím dědictvím, které má dostat po tetě, nemám právo disponovat. Ada by bývala udělala rozumně, kdyby ty peníze svěřila trvale do opatrování mně.“

Ten návrh mi připadal pochybený. Blackwell byl smutný a ztrápený muž, sotva oprávněný k tomu, aby si hrál na pánbíčka s životem kohokoli. Ale čím víc jsou lidé tohoto druhu smutnější a ztrápenější, tím víc touží po všemohoucnosti. A ti opravdu ztrápení tomu věří, že všemohoucí jsou.

„Když tak hovoříme o těch penězích,“ nadhodil jsem.

Projednali jsme můj honorář, načež mi dal dvě stě dolarů zálohy a adresu domů v Bel Air a na pláži Malibu. Dal mi ještě něco, oč jsem ho zapomněl požádat: klíč od plážového domku, který odpojil z kroužku na klíče.

kapitola 3

Stál v malém odděleném sídlišti severně od Malibu. Hluboko dole pod dálnicí u převislých hnědých útesů se k sobě tulilo asi dvanáct či patnáct domků jako by na ochranu před mořem. Teď ráno při odlivu bylo klidné, ale při zatažené obloze se zdálo šedé a hrozivé.

Odbočil jsem z dálnice doleva a po staré asfaltce jsem sjel až na její konec. Před bílým zábradlím, za nímž se svažoval sráz k pláži, stály zde také jiné vozy. Jeden z nich, nový zelený buick Special, byl registrován na jméno Harriet Blackwellová.

Z parkoviště vedla dřevěná lávka k zadním traktům domů. Mezerami mezi nimi se matně blyštěl oceán. Našel jsem hledaný dům — šedá dřevěná kostra se špičatou střechou — a zaklepal na masivní, větrem a deštěm ošlehané dveře.

Zevnitř mužský hlas cosi zamručel. Zaklepal jsem znovu a na dřevěné podlaze se ozvaly pomalé kroky.

„Kdo je tam?“ pronesl skrze dveře.

„Jmenuji se Archer. Poslali mě, abych si prohlédl dům.“

Otevřel dveře. „Co s ním má být?“

„Doufám, že nic. Zamýšlím si jej pronajmout.“

„Poslal vás starý, co?“

„Starý?“

„Plukovník Blackwell.“ Vyslovil to jméno velmi zřetelně, jako by to bylo nějaké sprosté slovo, které nesmím přeslechnout.

„Otom nic nevím. V realitní kanceláři v Malibu mi řekli o tomhle domu. Nezmínili se, že je obydlen.“

„To neřeknou. Jsou na mne naštvaní.“

Stál uprostřed dveří, mladý muž s rovným břichem a hrudí jako krunýř, kterou mu bylo vidět pod tričkem. Jeho černé, mokré či mastné vlasy mu spadaly do čela, takže vypadal jako nevzdělanec. Jeho tmavě modré oči vypadaly vznětlivě a trochu zasmušile. Dovedly se dívat hrozivě, ale nyní to na mně nezkoušel.

Jeho tvář působila celkovým dojmem chlapce, který se snaží předstírat, že neví o tom že je krasavec. Chlapec nebylo pro něj vhodné označení. Odhadoval jsem ho asi na třicet, na hodně zkušeného třicátníka.

Prsty měl umazané od barvy. Měl barevné šmouhy na tváři a dokonce i na bosých nohou. Jeho texasky byly celé strakaté a tuhé od zaschlé barvy.

„Počítám, že když na to přijde, má na to právo. Můžu se odsud vystěhovat kdykoli.“ Podíval se na ruce a protáhl své zbarvené prsty. „Zůstanu tady, dokud neskončím s malováním.“

„Vy tu v domě malujete?“

Vrhl na mne pohrdavý pohled. „Já tu maluju obraz amigo.“

„Ach tak. Vy jste malíř obrazů.“

„Pracuju v té profesi. Pojďte dál a rozhlédněte se po domě, když už jste tady. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Archer. Jste velmi laskav.“

„Chudáci nemají na vybranou.“ Zdálo se, že si ten fakt potřebuje připomenout.

Poodstoupil a nechal mě vejít do hlavního pokoje. Kromě kuchyně, oddělené přepážkou v koutě po mé levici, zabírala místnost celé vrchní patro domu. Byla prostorná a vysoká, s trámovým stropem a dubovou podlahou, která byla teprve nedávno napastovaná. Nábytek byl zhotoven z rákosu a béžově zabarvené kůže. Napravo ode mne vedlo do přízemí kobercem pokryté schodiště se zábradlím z tepaného železa. Naproti němu stál krb z červených cihel. Na vzdálenějším konci pokoje u stěny s výhledem na oceán, za posuvnými skleněnými dveřmi na nepromokavé plachtě pomazané barvami, stál malířský podstavec s napnutým plátnem.

„Je to hezký dům.“ řekl mladý muž. „Kolik na vás chtějí nájemného?“

„Pět set za srpen.“

Hvízdl.

„Vy tolik neplatíte?“

„Já neplatím nic. Nada. Jsem hostem majitele domu.“ Jeho úšklebek se téměř neznatelně změnil v bolestný škleb. „Jistě prominete, ale budu pokračovat v práci. Nemusíte mít naspěch, mne vyrušovat nebudete.“

Přešel přes pokoj, pohybuje se s opatrnou dychtivostí šelmy stopující kořist, a postavil se před stojan. Byl jsem poněkud v rozpacích nad jeho nedbalým pohostinstvím. Očekával jsem něco jiného: další soutěž, kdo koho překřikne či dokonce pokus o násilnou akci. Cítil jsem v něm napětí, on ho však držel na uzdě.

Z místa, kde stál, sálalo jakési ječivé ticho. Zachmuřeně hleděl na plátno, jako by ho měl v úmyslu zničit. Hbitě se sehnul, uchopil paletu velkou jako podnos, namočil štětec do spleti barev a s napjatými svaly na lopatkách píchal štětcem jemně do plátna.

Prošel jsem létacími dveřmi do kuchyně. Plynový sporák, chladnička, výlevka z nerez oceli — všechno se jenom lesklo. Podíval jsem se do kredence. Byla dobře zásobená všemožnými konzervami, od pečených fazolí až po lanýže. Zdálo se, že se zde Harriet chce zabydlit napořád.

Přešel jsem k schodišti. Muž před stojanem pronesl: „Au!“ Ne hovořil se mnou. Hovořil se svým plátnem. Tiše našlapuje jsem sešel po schodech. Úzká dvířka vedla k venkovním schodům na pláž.

Byly tu dvě ložnice, vpředu větší a vzadu menší, oddělené koupelnou. V zadní ložnici stály manželské postele s nepovlečenými matracemi a poduškami. V koupelně jsem našel růžové umyvadlo a růžovou vanu se zástěnou pro sprchu.

Na umyvadle leželo obnošené kožené pouzdro na holicí potřeby se zlatě vyraženými iniciálami B. C. Otevřel jsem zdrhovadlo. Břitva byla ještě vlhká po nedávném použití.

V přední ložnici, stejně jako v pokoji nad ní, byly posuvné skleněné dveře vedoucí na balkón. Jediná ohromná postel byla pokryta žlutým přehozem s třásněmi, na němž ležely pečlivě složené šaty: plizovaná sukně, kašmírový svetr, dámské prádlo. Na prádelníku ležela kabelka z hadí kůže s ozdobným zlatým závěrem. Vypadala na mexickou práci. Otevřel jsem ji a našel v ní červenou koženou tobolku s několika většími i menšími bankovkami a řidičský průkaz Harriet Blackwellové.

Otevřel jsem žaluziové dveře šatníku. Nevisely v něm žádné ženské šaty a pouze jeden oblek. Byl z šedé česané vlněné příze se všitým štítkem krejčího na Calle Juarez, Guadalajara. Volné kalhoty a sako visely na vedlejším ramínku a byly koupeny v jednom obchodním domě v Los Angeles, rovněž jako nové černé polobotky na poličce dole. V koutě ležel odřený hnědý pevný kufřík ze samsonitu se štítkem Mexicana Airlines, přivázaným k držadlu.

Kufřík byl uzamčen. Potěžkal jsem ho. Zdálo se, že je prázdný.

Dveře u úpatí schodů se otevřely a vešla blondýna v bílém koupacím obleku s tmavými brýlemi na očích. Zahlédla mne, až když vešla do pokoje.

„Kdo jste?“ pronesla překvapeně.

Byl jsem poněkud překvapen. Bylo to statné děvče. Třebaže měla na nohou plážové sandály bez podpatků, její oči zakryté brýlemi byly stejně vysoko jako moje. Usmál jsem se do tmavých skel, omluvil jsem se a vypověděl jí svou historku.

„Otec ještě nikdy plážový domek nepronajímal.“

„Zdá se, že si to rozmyslel.“

„Ano a vím proč.“ Měla vysoký a slabý hlas na tak statnou dívku.

„Proč?“

„To vás nemusí zajímat.“

Strhla si brýle a zahlédl jsem její chmurné nasupení a cosi jiného. Pochopil jsem, proč její otec nevěří, že ji nějaký muž může opravdu nebo trvale milovat. Byla mu přespříliš podobná.

Zdálo se, že to věděla: snad to vědomí nikdy neopouštělo její mysl. Zvedla stříbrně nalakované prsty k obočí a uhladila ho. Ale nemohla odstranit kostnatý výčnělek nad očima, který na její tváři působil ošklivě.

Znovu jsem se omluvil, že vpadám do jejího soukromí a za tu nevyřčenou skutečnost, že není hezká, a šel jsem nahoru. Její snoubenec, pokud za něj mohl být považován, držel v ruce špachtli, kterou na plátno nanášel kobaltovou modř. Byl zpocený a nevnímal okolní svět

Postavil jsem se za něho a sledoval jeho práci na obraze. Bylo to jedno z těch děl, o nichž nám jenom malíř může prozradit, kdy jsou dokončena. Dosud jsem nikdy neviděl něco podobného: oblačná hmota jako temná myšlenka, z níž vystupovaly světlejší barvy jako naděje či strach. Musel to být obraz velmi dobrý nebo velmi špatný, neboť jsem pocítil zamrazení.

Odhodil špachtli a poodstoupil, přičemž do mne vrazil. Zápach jeho potu se mísil se sladším pachem olejových barev. Otočil se a v očích mu temně zaplálo, ale záblesk se ve mžiku vytratil.

„Promiňte, nevěděl jsem, že jste zde. Už jste si prohlédl dům?“

„Prozatím mi to stačí.“

„Líbí se vám?“

„Velice. Kdy jste říkal, že se odstěhujete?“

„Nevím. Přijde na to.“ Starostlivost vystřídal výraz soustředěnosti, s níž se věnoval práci. „Před srpnem dům stejně nepotřebujete.“

„Není to vyloučeno.“

Z vrcholu schodiště promluvila dívka hlasem, který bylo slyšet jasně až sem: „Pan Damis se odsud vystěhuje do konce týdne.“

Otočil se k ní s tím suchým, sebeironizujícím úsměvem: „Je to rozkaz, slečno plukovníková?“

„Ovšemže ne, miláčku. Já nikdy nedávám rozkazy. Víš ale, jaké máme plány.“

„Vím, jak měly vypadat.“

Přispěchala k němu a její plizovaná sukně se rozhoupala, jako když dítě utíká k milovanému dospělému. „Snad sis to zase všechno znovu nerozmyslel?“

Sklonil hlavu a zavrtěl jí. Jeho starostlivý výraz se z očí rozšířil na ústa.

„Lituju, děvče, těžko se rozhoduju, hlavně teď, když pracuju. Nic se však nemění.“

„To je báječné. Činíš mě šťastnou.“

„Lze tě snadno obšťastnit.“

„Víš, že tě mám ráda.“

Zapomněla na mne, nebo jí to bylo jedno. Pokusila se ho obejmout. Odstrčil ji dlaněmi a zvrátil prsty dozadu, aby se nedotkl jejího svetru.

„Nedotýkej se mě, jsem umazaný.“

„Umazaný se mi líbíš.“

„Holka jedna bláznivá,“ řekl bez shovívavosti.

„Líbíš se mi, mám tě ráda, sním tě, umazanče.“

Naklonila se k němu, v podpatcích musela být vyšší než on, a políbila ho na rty. Stál a přijímal její laskání, ale držel ruce od jejího těla. Díval se přes ni na mne. Oči měl doširoka otevřené a poněkud smutné.

kapitola 4

Když ho pustila, řekl: „Máte ještě něco, pane Archere?“

„Ne děkuji. Později se u vás ještě zastavím.“

„Jak si přejete.“

Harriet Blackwellová se po mně podívala divným pohledem. „Jmenujete se Archer?“

Potvrdil jsem to. Otočila se ke mně zády, pohybem, který mi připomínal jejího otce, a stála, dívajíc se na šedé moře. Jako muž pod skleněným zvonem, který tlumí zvuk a city, se Damis zatím vrátil k svému obrazu.

Otevřel jsem si a vyšel ven. V duchu jsem si říkal, zda to vůbec byl šťastný nápad, objevit se osobně v plážovém domku. Zanedlouho jsem pochopil, že nebyl. Než jsem došel k vozu, Harriet za mnou přiběhla. Její podpatky cvakaly na dřevěném můstku.

„Přišel jste nás špehovat, viďte?“

Uchopila mě za paži a zatřásla jí. Kabelka z hadí kůže jí přitom padla na zem. Zvedl jsem kabelku a podával ji jako smírnou oběť. Vytrhla mi ji z ruky.

„Co mi chcete udělat? Čím jsem vám ublížila?“

„Vůbec ničím, slečno Blackwellová. A nic se vám nepokouším provést.“

„To je lež. Otec vás najal, abyste rozbil mou známost s Burkem. Slyšela jsem ho včera, když s vámi mluvil telefonicky.“

„Ve vašem domě není tuze dobře postaráno o soukromí.“

„Mám právo se chránit, když jsem přehlížena.“

„Váš otec se domnívá, že vás ochraňuje.“

„Ach, to jistě. Tím, že se snaží zničit jediné štěstí, co jsem poznala.“ V jejím hlase zněla hysterie. „Otec předstírá, že mě miluje, ale já věřím, že mi v hloubi duše nepřeje nic dobrého. Chce, abych byla osamělá a ubohá.“

„Nemluvíte rozumně.“

Překotně změnila náladu. „Zato je velmi rozumné to, co činíte vy, že? Slídit v cizích domech a předstírat, že jste někdo jiný, než čím opravdu jste.“

„Nebyl to šťastný nápad.“

„Čili to připouštíte.“

„Měl jsem na to jít jinak.“

„Jste cynický.“ Ohrnula na mne rty. „Nechápu, proč se sám před sebou nestydíte.“

„Snažím se splnit daný úkol. Zfušoval jsem ho. Začněme tedy od začátku.“

„Nemám vám co povědět.“

„Já vám ano, slečno Blackwellová. Jste ochotna sednout si do vozu a vyslechnout mě?“

„Můžete mi to povědět rovnou zde, na místě.“

„Nerad bych byl vyrušován,“ řekl jsem a pohlédl směrem k plážovému domku.

„Burkeho se obávat nemusíte. Neřekla jsem mu, kdo jste. Nechci ho vyrušovat při práci.“

Znělo to velmi podobně, jako by to říkala novomanželka nebo skorochoť. Učinil jsem o tom poznámku. Zdálo se, že ji potěšila.

„Mám ho ráda. Není to žádné tajemství. Můžete si to zapsat do toho vašeho černého notesu a otci o tom podat hlášení, Burkeho mám ráda a provdám se za něho.“

„Kdy?“

„Už velmi záhy.“ Její záhadný pohled se pokoušel skrýt to tajemství — snad si nebyla zcela jistá, že má nějaké tajemství, co stojí za to skrýt. „Ani ve snu mě nenapadne, abych vám říkala kdy a kde to bude. Otec by tam přinejmenším vyslal národní gardu.“

„Hodláte se vdávat pro své potěšení, nebo abyste to udělala otci naschvál?“

Nechápavě se na mne podívala. Nepochyboval jsem o tom, že je to závažná otázka, nezdálo se však, že na ni odpoví.

„Zapomeňme na vašeho otce,“ řekl jsem.

„Jak bych mohla? Neexistuje nic, co by neudělal, aby zabránil našemu sňatku. Sám to řekl.“

„Nejsem tady, abych překazil váš sňatek, slečno Blackwellová.“

„Tak co tedy máte za lubem?“

„Abych zjistil o minulosti vašeho přítele vše, co se dá.“

„Aby to otec mohl použít proti němu.“

„Za předpokladu, že existuje něco, co se takto dá použít.“

„Avy to nepředpokládáte?“

„Ne. Plukovníkovi Blackwellovi jsem jasně dal najevo, že se nepropůjčím k pokusu o pomluvu ani k tomu, abych sháněl materiál pro morální vydírání. Chci, abyste si to uvědomila.“

„Ajá vám mám věřit?“

„Proč ne. Nemám nic proti vašemu příteli či proti vám. Jestliže budete ochotna mi vyjít vstříc —“

„Ach, to jistě.“ Pohlédla na mne, jako bych jí učinil nemravný návrh. „Mluvíte bez servítku, že?“

„Snažím se odvést práci. Když mi vyjdete vstříc, můžeme ten případ rychle skoncovat. Není to zrovna práce po mé chuti.“

„Nemusel jste ji přijímat. Myslím, že jste ji vzal, protože ty peníze potřebujete.“ V jejím hlase se ozval protektorský tón, morální nadřazenost boháčů, kteří nikdy nemusí pracovat, aby měli peníze. „Kolik vám otec platí?“

„Stovku denně.“

„Dám vám pět set, honorář za pět dnů, když prostě odejdete a na nás zapomenete.“

Vyňala červenou tobolku tak, abych ji viděl.

„To nemohu učinit, slečno Blackwellová. Mimoto by vám to nepomohlo. Váš otec by si najal jiného detektiva. A jestli si myslíte, že já dělám potíže, měla byste poznat některé z mých kolegů.“

Opřela se o bílé ochranné zábradlí a mlčky si mě měřila. Za ní se vzdouval příliv. Příboj se valil na pláž a po hřebenech vln klouzali jespáci. K neviditelnému důvěrníkovi, který se nacházel někde mezi mnou a těmi ptáky, řekla: „Může být ten muž poctivec?“

„Může a je. Můžu, a proto jsem.“

Neusmála se. Nikdy se neusmívala. „Pořád ještě nevím, co si mám s vámi počít. Uvědomujete si, že se nacházím v nemožné situaci?“

„Nemusí tomu tak být. Copak vás vůbec nezajímá minulost vašeho snoubence?“

„Vím vše, co chci vědět.“

„Aco to je?“

„Je to roztomilý a velice inteligentní muž a prožil velmi zlé časy. Nyní, když opět maluje, má úplně neomezené možnosti. Chci mu pomáhat při rozvíjení jeho uměleckého potenciálu.“

„Kde studoval malířství?“

„Na to jsem se ho nikdy neptala.“

„Jak dlouho ho znáte?“

„Dost dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Tři či čtyři neděle.“

„Ato vám stačí k tomu, abyste se rozhodla, že si ho vezmete?“

„Mám právo si vzít kohokoli, kdo se mi líbí. Už nejsem dítě a Burke také ne.“

„Dovedu si představit, že on už není žádné dítě.“

„Mně je čtyřiadvacet,“ řekla jakoby na obranu. „Vprosinci mi bude pětadvacet.“

„Apotom dostanete dědictví.“

„Otec vás velmi zevrubně informoval, viďte? Ale o několika věcech se patrně nezmínil. Burke o peníze nestojí, opovrhuje jimi. Odjedeme do Evropy nebo do Jižní Ameriky a tam budeme žít velmi prostě, on se věnuje své práci a já mu budu pomáhat, a to bude náš život.“ V očích měla hvězdy, zastřené a velice vzdálené. „Kdybych myslela, že mi peníze budou bránit ve sňatku s milovaným mužem, tak bych se jich vzdala.“

„Souhlasil by s tím Burke?“

„Byl by tomu velmi rád.“

„Hovořili jste o tom spolu?“

„Ovšem jsme spolu hovořili. Jsme vůči sobě zcela upřímní.“

„Pak mi tedy můžete říct, odkud pochází atakdále.“

Znovu nastalo ticho. Neklidně se pohnula u zábradlí, jako bych ji zatlačil do kouta. Hvězdy v jejích očích vybledly. Přes všechny její protesty to byla dívka ztrápená. Počítal jsem že žije z euforie, která může mít stejně zkázonosné účinky jako droga.

„Burke nerad mluví o minulosti. Činí ho to nešťastným.“

„Protože je sirotek?“

„To by to myslím částečně vysvětlovalo.“

„Bude mu asi třicet. A člověk přestává být sirotek, když dosáhne plnoletosti. Co dělal od té doby, co přestal provozovat sirobu jako celodenní zaměstnání?“

„Věnoval se pouze malování.“

„VMexiku?“

„Částečně.“

„Jak dlouho žil v Mexiku, než jste ho tam potkala?“

„Já nevím. Dlouho.“

„Proč odjel do Mexika?“

„Aby maloval.“

Chodili jsme kol dokola v kruzích, soustředěných kruzích, které obsahovaly jen prázdnotu. Řekl jsem: „Už nějakou chvíli spolu mluvíme a vy jste mi nepověděla nic, co by mi pomohlo vašeho přítele vymazat z evidence.“

„Co očekáváte? Já nestrkám nos do jeho záležitostí. Nejsem detektiv.“

„Já naopak jím jsem,“ poznamenal jsem kajícně, „ale vy se mnou mluvíte jako s nekňubou.“

„To je možné, protože jím jste. Vždycky to můžete položit a jít od toho. Vraťte se k mému otci a povězte tnu že jste budižkničemu.“

Její bodnutí nezasáhlo centrální nerv, ale reagoval jsem, jako by se to stalo. „Koukněte, slečno Blackwellová. Chovám plné sympatie k vaší přirozené touze se vytrhnout z rodinných pout a žít vlastním životem. Ale přece slepě nevyrazíte opačným směrem a —“

„Mluvíte právě tak jako můj otec. Dělá se mi nanic z lidí, kteří mi pořád poskytují nežádané rady, co mám dělat a co dělat nemám. Můžete jít za ním a povědět mu to.“

Pojednou byla jako na jehlách. Věděl jsem, že ji už moc déle nezdržím. Její tělo hrálo netrpělivostí, napůl na zábradlí seděla, napůl se o ně opírala a jednou nohou křečovitě kopala do vzduchu. Tomu statnému urostlému tělu, pomyslel jsem si, není určeno staropanenství. Měl jsem však vážné pochybnosti, že Harriet a to její statné tělo a ta její hromádka peněz jsou určeny Burkemu Damisovi. Milostná scénka, které jsem se stal svědkem, byla naprosto jednostranná.

Její tvář ztmavěla. Odvrátila se ode mne. „Proč tak na mne hledíte?“

„Snažím se vás pochopit.“

„Tím se neobtěžujte. Není co pochopit. Jsem osoba velmi prostá.“

„To si myslím také.“

„Říkáte to skoro jako urážku.“

„Nikoli. Pochybuju, že váš přítel Burke je tak prostý. To není rovněž míněno urážlivě.“

„Ajak tedy?“

„Nazvěte to varováním. Kdybyste byla mou dcerou, a vy jste na to mladá dost, nesouhlasil bych s tím, abyste se vrhala do sňatku s tak překotným spěchem — jen proto, že se váš otec staví proti tomu.“

„Mám k tomu jiný důvod — kladný.“

„Ať už máte důvody jakékoli, můžete se octnout ve vodě až nad hlavu.“

Zadívala se tam, za plující mořské řasy, kde byl oceán hluboký a temný a kde se toulali žraloci.

„‚Pověs si šaty na větev ořešáku, nechoď ale blízko k vodě,‘“ citovala. „To jsem už kdysi slyšela.“

„Ani se třeba nebudete muset svlékat.“

Opět na mne vrhla ten temný blackwellovský pohled. „Jak se to opovažujete se mnou mluvit?“

„Ta slova mi vyšla z úst. Dovolil jsem jim to.“

„Jste nesnesitelný.“

„Dokud jsem nesnesitelný, snad mi pomůžete objasnit jednu drobnou neshodu. Povšiml jsem si, že kožené pouzdro na holení ležící v koupelně nese iniciály B. C. Nejsou to začáteční písmena jména Burke Damis.“

„Vůbec jsem si toho nevšimla.“

„Nemyslíte, že je to zajímavé?“

„Ne.“ Z tváře jí vyprchala krev, takže její pokožka zežloutla. „Domnívám se, že to tam zapomněl nějaký předchozí návštěvník. V domku bydlela už spousta různých lidí.“

„Jmenujte mi některého s iniciálami B. C.“

„Bill Campbell,“ pronesla chvatně.

„Bill Campbell bude mít iniciály W. C. — William Campbell. Mimochodem, kdo je ten Bill Campbell?“

„Otcův přítel. Ani nevím, jestli v tom domku už někdy bydlel nebo ne.“

„Anebo zda vůbec existuje?“

Trochu jsem to přehnal a ztratil jsem ji. Sklouzla ze zábradlí uhladila si sukni a vydala se k plážovému domku. Hleděl jsem za ní. Nepochybně, jak řekla, byla osoba dost prostá, ale já jsem se v ní nevyznal.

kapitola 5

Vyjel jsem opět na silnici. Na velké tabuli za křižovatkou omšelá písmena oznamovala, že je tu rybí jídelna — „NAŠE SPECIALITA: GARNÁTI.“ Ucítil jsem pach přepáleného oleje, ještě než jsem vylezl z vozu.

Tlustá žena za pultem vypadala, jako by celý svůj život strávila čekáním, nikoli ale na mne. Posadil jsem se do boxu u předního okna, částečně zastíněného nerozsvícenou neónovou reklamou na pivo. Donesla mi příbor, sklenku vody a papírový ubrousek. Byl jsem jediným hostem.

„Dáte si naši specialitu?“

„Děkuji, jenom kávu.“

„To bude dvacet centů,“ řekla přísně, „když si k tomu nedáte něco k jídlu.“

Odnesla příbor a papírový ubrousek. Seděl jsem, pomalu usrkával kávu a pozoroval jsem asfaltku.

Zatažená obloha se pomalu roztrhávala a za ní se objevilo slunce jako měsíc s kolem. Zakalený obzor se ponenáhlu vyjasnil a šedá barva moře přešla v šedomodrou. Příboj nyní narážel na břeh tak prudce že jsem ho slyšel až sem.

Od skupinky plážových domků přijely dva či tři vozy, ale Harrietin zelený buick nebylo nikde vidět. Dal jsem se do druhého šálku kávy — stála už jenom deset centů.

Ze silnice sem zabočil bíle pruhovaný pohřební vůz s rozbitým reflektorem. Zepředu a zezadu se vyrojili čtyři mládenci a dvě děvčata, samá mláďata. Chlapci měli dlouhé vlasy a děvčata krátké, vybledlé sluncem a kysličníkem vodičitým, takže jejich účesy vypadaly jednotně. Přes plavky si natáhli modrá trika. Jejich tváře byly opálené do hněda a uzavřené.

Vešli, posadili se jeden vedle druhého u pultu, objednali si šest piv a popíjeli je ke chlebíčkům, které dívky vyrobily z vek a jiného přineseného proviantu. Jedli tiše a hltavě. Občas, než ukousl další sousto, největší z chlapců, který se choval jako jejich vůdce, pronesl poznámku o mohutném příboji, tónem, jakým se mluví o kmenovém božstvu.

Vstali naráz jako vojáci a vypochodovali k pohřebnímu vozu. Dva chlapci si sedli dopředu. Ostatní se posadili dozadu vedle prken na klouzání po zpěněném příboji. Jedno zděvčat, to hezké, se na mne přes boční okénko ušklíblo. Bez nějakého zřejmého důvodu jsem se na ni také zakřenil. Pohřební vůz zabočil na asfaltku vedoucí k pláži.

„Pobřežní flákači,“ utrousila žena za pultem.

Nemluvila ke mně. Ale protože jsem vydržel celou hodinu s dvěmi kávami, dost možná že její slova platila také mně. Káva anebo snad to čekání mě začalo znervózňovat. Objednal jsem si pivo, abych se vzpamatoval, a zase jsem se otočil k oknu.

Žena pokračovala dál v samomluvě. „Člověk by myslel, že mají aspoň tolik úcty, aby pohřební vůz neomalovali takovýma pruhama. Jenomže oni nemají úctu k živým, natož k mrtvým. Jak můžu něco vydělat, když si přinesou jídlo s sebou. Namouduši nevím, kam ten svět spěje.“

Ze zatáčky asi v polovině svahu vyjel Harrietin vůz. Když zabočil na silnici, viděl jsem, že dívka sedí u volantu a její přítel vedle ní. Měl na sobě ten šedý oblek, košili a kravatu a velice mi připomínal figuríny s bezvýraznou tváří, které člověk vidí za výklady obchodů s pánskými oděvy. Zabočili na jih, k Los Angeles.

Sledoval jsem je po silnici. V Malibu byli nuceni zpomalit, a když projížděli kolem omšelých stavení Pacific Palisades už jsem je dohnal. Zabočili doleva k bulváru Sunset. Když jsem přijížděl na křižovatku naskočila červená. Buick zmizel z dohledu. Snažil jsem se dohnat ztracený čas, jenže zatáčky bulváru mě nutily jet sníženou rychlostí.

Vzpomněl jsem si, že Blackwellovi bydlí na návrší blízko Sunsetu. Vsadil jsem na to, že Harriet jede domů a projel jsem vznešenými hradbami Bel Airu. Blackwellův dům jsem nemohl najít a vrátil jsem se k hotelu, abych se zeptal na cestu.

Dům bylo vidět ze dveří hotelového baru. Barman v bílém kabátě mi ho ukázal: půvabné obydlí, vystavěné ve španělském slohu, stálo na vrcholu terasovitého úbočí. Věnoval jsem barmanovi dolar z Blackwellových peněz a zeptal jsem se ho, zda plukovníka zná.

„Neřekl bych, že ho znám. Nepatří mezi upovídané pijáky.“

„Kjakým pijákům tedy patří?“

„Kmlčenlivým. Ty mám nejradši.“

Nasedl jsem do vozu a klikatící se cestou jsem vyjel k domu na návrší. Živý plot ze zimostrázu držel v šachu růžovou zahradu před domem, jako by to byl požár. Harrietin buick stál na štěrkované polokruhovité příjezdové cestě.

Nad střechou vozu vyčnívala bělovlasá hlava jejího otce. Bylo ho slyšet až na silnici. Porozuměl jsem pouze několika slovům jako „vetřel se“ a „zloděj“.

Když jsem přijel blíže, viděl jsem, že Blackwell drží v rukou dvouhlavňovou brokovnici. Burke Damis vystoupil z vozu a mluvil s ním. Neslyšel jsem, co povídal, ale hlaveň brokovnice se zvedla a zamířila mu na prsa. Damis natáhl po ní ruku.

Starší muž ustoupil o krok. Pažbu pušky měl pevně opřenou o rameno. Damis učinil krok vpřed a vypnul hruď, jako by vítal, že na něj míří střelná zbraň.

„Klidně mě zastřelte. Aspoň si to odskáčete!“

„Varuji vás! Nemyslete si, že si nechám všechno líbit!“

Damis se zasmál. „Ještě jsem ani pořádně nezačal, starouši.“

Zatímco probíhala tato výměna názorů, vylezl jsem z vozu a pomalu jsem kráčel k nim. Měl jsem obavy, abych nezvrátil vratkou rovnováhu tohoto výjevu. Zde nahoře bylo ticho. Slyšel jsem oddechování obou mužů a jiné zvuky: skřípající štěrk pod nohama a broukání hrdličky na televizní anténě na střeše.

Ani Blackwell ani Damis na mne nepohlédli, když jsem k nim přistoupil. Nebyli v tělesném dotyku, ale měli oba tváře zkřivené, jako by se rukama vzájemně drželi za hrdla, aby se uškrtili. Dvojité ústí brokovnice ovládalo scénu jako pár prázdných, šílených očí.

„Na střeše sedí hrdlička,“ pronesl jsem konverzačním tónem. „Když chcete po něčem střelit, plukovníku, proč ne po ní? Anebo je ve zdejších končinách střelba zakázána? Zdá se mi, že si na nějaký takový zákaz vzpomínám.“

Otočil se ke mně a jeho lícní svaly byly staženy ve vzteklou grimasu. Puška se při jeho pohybu také pohnula. Uchopil jsem její hlaveň a obrátil ji k nevinné obloze. Vzal jsem z Blackwellových rukou brokovnici a zlomil ji. V každé z obou komor byla patrona. Natrhl jsem si nehet když jsem je vytahoval.

„Vraťte mi brokovnici,“ řekl.

Podal jsem mu nenabitou zbraň. „Střelba nikdy nic nevyřešila. Nenaučil jste se tomu ve válce?“

„Ten chlap mě urazil.“

„Podle toho, co jsem zaslechl, ty urážky létaly oběma směry.“

„Vy jste však neslyšel, co řekl. Vyslovil špinavé obvinění.“

„Čím té špíny bude víc, tím líp,“ řekl Damis.

Otočil jsem se k němu. „Sklapněte zobák.“

Jeho oči hleděly chmurně a klidně. „Nemůžete mě umlčet. A on taky ne.“

„Skoro se mu to povedlo, mládenče. Broky dvanáctky vypálené z takové blízkosti uzavřou ústa navěky.“

„To si říkejte jemu. Mně je to fuk.“

Damis se zatvářil, jako by mu nezáleželo na sobě ani na nikom. Patrně se mu však zdálo, že ho můj pohled obnažuje. Usedl do Harrietina vozu, dopředu vedle volantu, a zabouchl dvířka. Tento počin, všechny jeho počiny skrývaly v sobě jistou opovážlivost spojenou s tajnůstkářstvím.

Blackwell se obrátil k domu a já šel za ním. Veranda plála fuchsiemi rostoucími v zavěšených soudcích ze sekvojového dřeva. Mému poněkud nervóznímu pohledu připadaly jako vědra přetékající krví.

„Málo chybělo a spáchal byste vraždu, plukovníku. Máte mít pušky nenabité a pod zámkem.“

„To také mám.“

„Snad byste tedy měl zahodit klíček.“

Pohlédl na pušku, co držel v ruce, jako by si nevzpomínal, jak se mu tam dostala. Pojednou se mu pod očima objevily váčky.

„Jak se to sběhlo?“ zeptal jsem se.

„Znáte už předhistorii. Nastěhoval se ke mně, vetřel se do mé domácnosti a oloupil o můj nejcennější majetek —“

„Dcera, přesně řečeno, není majetek.“

„Musím se o ni starat. Někdo to dělat musí. Před několika minutami oznámila, že odchází, aby se provdala za toho chlapa. Snažil jsem se jí to rozumně vymluvit. Obvinila mě, že jsem Hitler v malém, který si najal soukromé gestapo. Bolelo mě, že podobné obvinění slyším z úst své vlastní dcery, jenže ten chlap —“ hněvivě se ohlédl k vozu — „ten chlap řekl ještě něco horšího.“

„Co to bylo?“

„Nehodlám to nikomu opakovat. Pronesl o mně špinavé, nepodložené tvrzení. Není na něm ovšem ani zrnko pravdy. Ve styku s jinými lidmi jsem se choval vždy bezúhonně, tím spíše k své vlastní dceři.“

„Nepochybuji o tom. Pokouším se zjistit, jaké myšlenky se to prohánějí v Damisově hlavě.“

„Je to mladý pomatenec,“ řekl Blackwell. „Věřím, že je nebezpečný.“

Takže, podle mého názoru, už máme dva.

Dveře s drátěnou sítí proti hmyzu bouchly a za purpurovými fuchsiemi se vynořila Harriet. Byla nyní oblečena v lehké šaty barvy žraločí kůže a na hlavě měla klobouk, z kterého splýval malý šedý závoj. Ten závoj mi vrtal hlavou, snad proto, že zkracoval vzdálenost od nevěst k vdovám. Nesla modrou krabici na klobouky a těžký modrý kufr.

Její otec ji potkal na schodech a natáhl ruku po modrém kufru. „Pomůžu ti s tím, miláčku.“

Uškubla kufr. „Děkuji, stačím si sama.“

„Víc mi nemáš co říci?“

„Všechno bylo už řečeno. Víme, co si o nás myslíš. Burke a já odjíždíme, takže nebudeš v pokušení, abys — abys nás sekýroval.“ Její studené mladé oči utkvěly na mně a potom na brokovnici v rukou jejího otce. „Anecítím se tu ani tělesně v bezpečí.“

„Ta puška není nabitá,“ řekl jsem. „Nikomu ublíženo nebylo, ani nebude. Přál bych si, abyste ještě jednou uvážila svůj krok, slečno Blackwellová. Ponechte si na rozmyšlenou aspoň den.“

Nehodlala mluvit přímo se mnou. „Odvolej své ohaře,“ řekla Blackwellovi. „Burke a já se vezmeme a ty nám nemáš právo v tom bránit. Jistě existuje zákonné omezení otcovské pravomoci.“

„Nechceš mě vyslechnout, drahoušku? Vůbec netoužím po tom, abych —“

„Tak to tedy nečiň.“

Byl jsem překvapen jeho klidem a rozumností. Ale déle se už nedokázal ovládat, a řvoucí démon ho znovu posedl. „Tak sis vybrala. Já si nad tebou myju ruce. Jen si odejdi s tím svým špinavým zázrakem a válejte se spolu v bahně. Nehnu ani prstem, abych tě zachránil.“

Bledá hněvem, studeně a povýšeně řekla: „Otče, mluvíš pošetile. Co je s tebou?“

Rázovala k vozu, pohybujíc oběma zavazadly jako nějakými nemotornými zbraněmi. Damis jí je vzal a uložil je dozadu k svému kufru.

Isobel Blackwellová vyšla z domu a sešla po schodech verandy. Když procházela mezi mnou a svým manželem, stiskla mu rameno, snad na znamení sympatie, snad jako napomenutí. Došla k Harriet.

„Přála bych si, abys tohle svému otci nedělala.“

„Jemu přece nic nedělám.“

„Ale on to tak cítí. Přece víš, že tě má rád.“

„Já jeho ne.“

„Harriet, jsem přesvědčena, že budeš svých slov litovat. Až se to stane, oznam mu to, prosím.“

„Proč si s tím mám dělat hlavu? On přece má tebe.“

Isobel pokrčila rameny, jako by to, že někomu patří, nebylo pro majetníka zvláštním dobrodiním. „Ty pro něho znamenáš víc než já. Mohla bys mu zlomit srdce.“

„Bude to tedy muset překonat. Je mi líto, jestliže se na to díváš s nesouhlasem.“ V náhlém citovém vzrušení Harriet starší ženu objala.

„Chovala ses ke mně vždy nejlíp — líp než si zasloužím.“

Isobel ji popleskala po zádech a přes její rameno pohlédla na Damise. Díval se na obě ženy jako divák na utkání, na jehož výsledek si vsadil menší peníz.

„Doufám, že se o ni budete dobře starat, pane Damisi.“

„Můžu se o to pokusit.“

„Kam ji vezete?“

„Pryč odtud.“

„To mi mnoho neříká.“

„To jsem ani nezamýšlel. Žijeme ve velké a svobodné zemi. Harriet, jedeme.“

Harriet se vyprostila z objetí své nevlastní matky a usedla za volant. Damis se posadil vedle ní. Poznamenal jsem si registrační číslo auta, když vyjeli. Žádný z nich se neohlédl.

Blackwell došel k nám, našlapuje nejistě po štěrku. Zdálo se, že jeho tělo se scvrklo, zatímco jeho velký obličej se zvětšil ještě více.

„Nechal jste je odjet,“ obvinil mě.

„Neměl jsem nic, čím bych je zastavil. Nemohu použít násilí.“

„Měl jste je tedy sledovat.“

„Proč? Řekl jste, že si nad nimi myjete ruce.“

Jeho žena se vmísila do hovoru: „Bylo by asi nejlépe, kdybys to učinil, Marku. Nemůžeš takto pokračovat dál, jinak by tě tenhle stav věcí mohl dohnat k šílenství. Měl by ses s tím vyrovnat.“

„Odmítám se s tím vyrovnat a nedohání mě to k šílenství. V životě jsem neměl víc zdravého rozumu než mám teď. Odmítám narážku, že nejsem zcela při smyslech.“

Křik deklamátora se znovu začal projevovat v jeho hlase. Položila mu jemně ruku na rámě, aby se vzpamatoval.

„Pojď dovnitř. Musíš si odpočinout, po tom všem, cos prožil.“

„Nech mě na pokoji.“ Setřásl její ruku z ramene a obrátil se ke mně. „Chci, abyste dal Damise vsadit do vězení, slyšíte mě?“

„Bude k tomu zapotřebí, abyste prokázal, že se dopustil trestní činnosti, za kterou může být uvězněn.“

„Třeba to, že převezl děvče přes hranice státu za účelem nemorálního jednání.“

„Provedl to?“

„Dopravil mou dceru z Mexika —“

„Jenže zákon nepovažuje manželství za nemorální jednání.“

Isobel Blackwellová se znenadání zahihňala.

Obrátil se k ní: „Ty si myslíš, že je to legrace, co?“

„Ani ne. Ale lépe je se smát než plakat. Je lepší se oženit než se pálit. Cituji, cos mi říkal ty, vzpomínáš?“

Hovořila vážným tónem ale s nádechem ironie. Blackwell vykročil k domu a cestou vzal brokovnici. Zabouchl domovní dveře tak prudce, že hrdlička na televizní anténě na střeše zaplácala křídly a vzlétla. Isobel Blackwellová rozestřela paže, jako by jí z nich unikl mnohem větší pták.

„Co s ním provést?“

„Dejte mu trankvilizér.“

„Mark už celý týden hltá trankvilizéry. Zdá se, že jeho nervům nepomohly. Jestliže bude pokračovat tímto tempem, mám obavy, že se promění v třesoucí hromádku.“

„Já zas mám starosti o ty ostatní.“

„Míníte toho mladíka — Damise?“

„Míním tím kohokoli, kdo plukovníka rozhněvá.“

Dotkla se prsty lehce mého ramene. „Přece nemyslíte, že je schopen někomu opravdu ublížit?“

„Vy ho znáte líp než já.“

„Myslela jsem si, že Marka znám velmi dobře. Ale za poslední rok se změnil. Býval vždy takový jemný. Nikdy jsem nechápala, jak to může jít dohromady s vojenským povoláním. Armáda měla kupodivu stejný názor jako já. Po válce byl penzionován — proti své vůli. Asi v téže době se s ním rozvedla jeho první žena Pauline.“

„Kvůli čemu, smím-li se zeptat?“

„Musel byste se zeptal jí. Pojednou odjela do Nevady, rozvedla se a provdala se za jiného muže — bývalého dentistu jménem Keith Hatchen. Od té doby bydlí v Mexiku. Myslím, že Pauline a ten její dentista mají právo na tolik štěstí, kolik si ho mohou vydobýt. Ale chudáku Markovi nezůstalo k naplnění života nic víc, než ty jeho pušky a kratochvíle a Blackwellovic rodinná kronika, kterou se už po celé roky snaží sepsat.“

„AHarriet,“ dodal jsem.

„AHarriet.“

„Začíná se mi to rýsovat. Říkala jste, že se za poslední rok změnil. Přihodilo se něco zvláštního kromě toho, že se Harriet seznámila blíže s Damisem?“

„Vloni na podzim se Mark blíže seznámil se mnou,“ řekla s nevyváženým úsměvem.

„Nepůsobíte na mne dojmem, jako byste měla škodlivý vliv.“

„Děkuji vám. Také ho nemám.“

„Domníval jsem se, že jste už provdaná delší dobu.“ Byla to částečné otázka a částečně výraz sympatie.

„Opravdu? Ovšem, byla jsem už provdaná. A Marka a Harriet znám dlouhou řadu let — vlastně od doby, co byla Harriet v plenkách. Abyste rozuměl, můj nebožtík manžel se s Markem důvěrně znal. Ronald byl příbuzný Blackwellovic rodiny.“

„Čili asi znáte řadu věcí, které jste mi neřekla,“ poznamenal jsem.

„Jako každá žena. Nezažil jste to na vlastní kůži, pane Archere?“

Líbil se mi její suchý vtip, třebaže mi uzavíral cestu k dalším informacím. Mávl jsem rukou a do toho gesta jsem zahrnul velký dům a růže a mezeru v zimostrázovém živém plotě, kde jsme naposled viděli Harrietin vůz.

„Myslíte, že mám v tomhle pokračovat?“

Rozvážně odpověděla: „Snad raději ano. Mark rozhodně potřebuje druhého muže, který by mu vedl ruku a radil mu — i když není příliš ochoten přijímat rady. Líbilo se mi, jak jste zvládl nynější kritickou situaci. Snadno mohlo dojít k nějaké tragédii.“

„Přál bych si, aby si to uvědomil váš manžel.“

„On si to uvědomuje. Jsem o tom přesvědčena, třebaže on to nechce dát najevo.“ Její tmavé oči na mne hleděly, naplněné sympatií. „Nám všem jste prokázal dobrou službu, pane Archere, a prokážete nám ještě další, když s námi setrváte. O Damisovi zjistěte všechno, co se dá. Jestliže mu po stránce morální vystavíte nezávadné vysvědčení, poskytnete Markovi možnost, aby se s tím manželstvím smířil.“

„Nenaznačujete mi snad, abych Damise očistil?“

„Ovšemže ne. Zajímá mě pravda, ať už vypadá tak či onak. Zajímá nás všechny. A teď, když mi prominete, raději už půjdu a dohlédnu na manžela. Zdá se, že tyto dny je mou přední povinností držet ho za ruku.“

Přesně vzato, nestěžovala si, ale z tónu jejího hlasu jsem vycítil trochu rezignace. Když se otočila, velice štíhlá v přiléhavých šatech, přistihl jsem se, že se pokouším odhadnout její věk. Jestliže znala Blackwellovic rodinu už tehdy, když Harriet byla ještě mrně, aprostřednictvím svého prvního manžela se s nimi seznámila, provdala se před více než dvaceti lety. Z toho plynulo, že je jí přes čtyřicet.

Nu, mně už bylo také tolik.

kapitola 6

Použil jsem Blackwellova klíče, abych si otevřel dveře plážového domku. V prostorném horním pokoji se nic nezměnilo, až na to, že v ohništi krbu ležel černý popel ze spálených papírů. Když jsem se jej pokusil nabrat na lopatku, rozpadl se v prach. Plátno viselo na stojanu a místy se na něm leskla modrá barva. Ve světle dopadajícím šikmo skleněnými dveřmi kobaltově modrá skvrna, co tam Damis naposled přidal, na mne zírala jako oko.

Poodstoupil jsem od plátna, pokoušeje se ho pochopit, a sestoupil jsem po schodech do větší ložnice. Žaluziové dveře šatníku byly dokořán. Všechny věci byly pryč. Nezůstalo nic v prádelníku, nic v koupelně, pouze několik čistých ručníků. Zadní ložnice byla prázdná.

Vrátil jsem se zase zpátky do přední ložnice, abych ji zevrubně prohledal. Koš na papíry byl prázdný, takže to patrně vysvětlovalo spálené papíry v krbu nahoře. Damis si dal hodně práce, aby zahladil stopy. Jeden papír však přehlédl. Byl nacpán mezi zasunovací skleněné dveře a veřej, zřejmě aby sklo nedrnčelo. Když jsem ten silný, nažloutlý, několikrát přeložený papír rozestřel, poznal jsem obálku, jaké dostávají pasažéři na úschovu letenek.

Byla to obálka letecké společnosti Mexicana s informacemi pro pasažéra vepsanými strojem na rubu. Stálo tam: Pan Q. R. Simpson, odlet z letiště Guadalajara 10. července v hod. 08.40, přílet na Los Angeles International v hod. 13.30 téhož dne.

Slídil jsem ještě chvíli v ložnici, našel pouze žmolky prachu pod postelí, a tak jsem vyšel nahoru. To plátno mě přitahovalo. Pokaždé na mne působilo jiným dojmem. Tentokrát jsem viděl, nebo se mi zdálo, že jsem viděl, že je velmi účinné a ošklivé — útok temných sil na zrak. Snad jsem do toho obrazu vkládal svou obrazotvornost, ale zdálo se mi, že jeho temnota je konečnou temnotou smrti.

Cítil jsem nutkání plátno odnést a najít odborníka, abych mu je ukázal. Poznal by jistě Damisův rukopis — jestliže byl Damis známý malíř. Ale nemohl jsem zatím dělat nic. Olej ještě nevyschl a barvy by se rozmazaly.

Šel jsem k vozu pro fotoaparát. Bíle pruhovaný pohřební vůz parkoval hned vedle. Obloha se vyjasnila a několik slunících se leželo nataženo na písku jako neživá těla po nějaké katastrofě. Za hranicí zpěněného příboje čekalo těch šest z auta v zbožném postoji na svých prknech.

Mohutná vlna se přivalila k nim. Pět čekajících na ní klouzalo na prknech jako sochy po pohyblivém úbočí modrého pahorku. Šestá — jedna z dívek — nebyla dost obratná. Vlna se převalila přes ni a dívka byla smetena z prkna a plavala za ním.

Namísto aby se na něm vydala znovu na moře, vynesla prkno na hlavě na pláž. Nad čárou přílivu ho položila na písek a po skalnatém břehu vylezla nahoru k parkovišti. Měla poprsí a ramena mladé Amazonky, ale chvěla se a slzy měla na krajíčku.

Byla to dívka, která se na mne z auta ušklíbla, takže jsme měli aspoň něco společného. Řekl jsem: „Hezky jste se vymázla.“

Podívala se na mne, jako by mě neviděla už předtím, téměř jako by mě ani teď neviděla. Byl jsem pro ni příslušníkem cizího kmene, patřil jsem k jiné čeledi. Měla plaché a vlhké oči jako lachtani.

Z pohřebního vozu vytáhla pánský plášť, do kterého se oblékla. Plášť byl z kvalitního hnědého tvídu, z drahé látky, pokryté bílými šmouhami po soli, jako kdyby byl vytažen z moře. Třaslavými prsty zapínala hnědé kožené knoflíky. Nejhořejší knoflík scházel. Ohrnula límec a její mokré vlasy jí na hlavě vytvořily zlatou přílbu.

„Když je vám zima, ve voze mám topení.“

„Pchá,“ řekla a otočila se ke mně zády.

Zasunul jsem do kamery barevný film a udělal několik pečlivých záběrů Damisova obrazu. Cestou na letiště jsem ten film dal k svému známému fotografovi v Santa Monica. Slíbil mi, že jej co nejdřív vyvolá.

Neobyčejně zdvořilý muž za stolem Mexicany hledal několik minut v papírech a dal mi informaci, že se Q. R. Simpson opravdu dne 10. července nalézal mezi pasažéry letadla z Guadalajary. Harriet Blackwellová tím letadlem také přiletěla. Burke Damis nebyl mezi cestujícími.

Podle mé domněnky, kterou jsem si zatím nechával pro sebe, Damis překročil hranice Spojených států pod jménem Simpson. Protože Mexiko nemohl opustit bez nepřenosné turistické legitimace, ani do USA nemohl přijet bez dokladu o státní příslušnosti, zdálo se, že Damis se ve skutečnosti jmenuje Q. R. Simpson.

Zdvořilý mladý Mexičan mi dále řekl, že posádka letounu z 10. července opět přiletěla dnes ráno. Pilot a druhý pilot byli nyní v kanceláři, ale o cestujících toho mnoho vědět nebudou. Letuška a stevard, kteří by mi snad mohli něco říci, už odešli. Zítra ráno poletí zpátky a snad si najdou několik minut času, aby se mnou pohovořili o mém příteli seňorovi Simpsonovi.

Rozradostněn jeho latinskou zdvořilostí, odkráčel jsem do kanceláře celnice a pro přistěhovalce. Úředníci, kteří tu konali službu, se střídali při prohlížení mé koncese soukromého detektiva, jako by to bylo něco, co jsem našel v krabici ovesných vloček.

Pocítil jsem potřebu pohovořit si s nějakou sympatickou úřední osobou a vrátil jsem se do města. Peter Colton byl ve své kukani, v úřadu státního návladního, za dveřmi označenými HLAVNÍ KRIMINÁLNÍ VYŠETŘOVATEL.

Peter zestárl při stíhání přestupníků. Kázeň a přemýšlení vrylo do jeho tváře brázdy, které vypadaly jako jizvy po šavli. Za polokruhovitými skly, jež mu sklouzly po jeho velkém útočném nose, blýskly na mne jeho trojúhelníkové oči.

Dočetl nějaký rozmnožený oběžník, parafoval ho a hodil do košíku VYŘÍZENO.

„Posaď se, Lewe. Jak to jde?“

„Dobře. Zaskočil jsem ti poděkovat za to, žes mě doporučil plukovníku Blackwellovi.“

Pohlédl na mne tázavě. „Neříkáš to příliš nadšeně. Máš s Blackiem potíže?“

„Potíže jsou. Obrátil se na mne se zvláštním případem. Ani nevím, zda se z toho případ vyklube. Snad jde pouze o Blackwellovu představu.“

„Nikdy na mne nepůsobil dojmem člověka s velkou fantazií.“

„Znáš ho dlouho?“

„Hned po válce jsem si pod ním odpykával své hříchy v Bavorsku. U Vojenské správy měl na starosti civilní oddělení vojenské policie.“

„Jak se pod ním pracovalo?“

„Byl tvrdý,“ řekl Colton a dodal zamyšleně: „Blackie moc rád komandoval. Na frontě k tomu neměl příležitost. Nějaký washingtonský přítelíček či nepřítel ho držel v týlu. Nevím, zda to činil proto, aby ochránil Blackieho nebo vojáky. Blackie byl kvůli tomu zatrpklý a jeho podřízení si to odnášeli. Ale stejně to byl kus osla a my ho nebrali tuze vážně.“

„Jak si to jeho podřízení odnášeli?“

„Nejrůznějším způsobem, jak ho co napadlo. Trval na dodržování malicherných příkazů. Zaměřil se na prosazování politiky nebratříčkovat se s Němci. Moji lidé měli plné ruce práce s vraždami a pokusy o znásilnění a potíráním černého trhu. Ale Blackie na nás chtěl, abychom probděli celé noci hlídkováním v zábavných podnicích, aby nedocházelo k fraternizaci. Pomyšlení, že nevinní američtí jinoši se přátelí se zkaženými Fräuleins ho dohánělo k šílenství.“

„Není nějak sexuálně úchylný?“

„Nepoužil bych tak silného výrazu,“ Colton se donchuánsky zazubil. „Je to puritán, potomek dlouhé řady puritánů. A co horšího, měl problémy s fraternizací ve vlastní rodině. Jeho žena se zajímala o různé jiné muže. Později jsem slyšel, že se s ním rozvedla.“

„Co byla zač?“

„Vtěch dobách to byla hezká kůstka, ale nikdy jsem se s ní blíže neseznámil. Záleží na tom?“

„Snad ano. Její dcera Harriet před několika týdny odjela za ní do Mexika na návštěvu a kápla tam na špatnou adresu. Při nejmenším se nezdá příliš slibný. Je to malíř jménem Burke Damis nebo snad Q. R. Simpson. Přivedla si ho zpátky a hodlá si ho vzít. Blackwell soudí, že si ten muž chce Harriet vzít kvůli penězům, které vyžení. Najal mě, abych to prozkoumal z téhle stránky anebo vypátral o Damisovi všechno, co se dá.“

„Nebo snad Q. R. Simpson. Používá Damis falešné jméno?“

„Zatím to nemám potvrzeno. Ale vím skoro jistě, že se před týdnem vrátil do Států pod jménem Q. R. Simpson. Třeba je to jeho pravé jméno, protože na falešné zrovna nevypadá.“

„Achceš, abych ti to zjistil.“

„To by bylo báječné.“

Colton zvedl kuličkové pero a namířil ho na mne: „Víš, že na vyřizování privátních věcí nesmím plýtvat úředním časem ani penězi.“

„Ani pro starého přítele ne?“

„Blackwell není můj přítel. Doporučil jsem ti, abys mě ho zbavil jedním rychlým chvatem.“

„Tím přítelem jsem myslel sebe,“ řekl jsem, „ale asi jsem si moc dovoloval. Prostý dotaz Státnímu ústředí kriminálního vyšetřování nezabere mnoho času a nakonec může zabránit pozdějším nesnázím. Pořád opakuješ, že tě prevence zločinu zajímá víc než jeho potrestání.“

„Jaký zločin máš na mysli?“

„Vražda ze zištnosti — to je jedna možnost. Neříkám, že k ní dojde. Především chci naivní mladou dívku uchránit před možným krutým zklamáním.“

„Asobě ušetřit spoustu pobíhání.“

„To pobíhání nijak nezanedbávám. Ale mohl bych klepat na každé dveře, odsud až k San Luis Obispo, a nedověděl bych se to, co potřebuju.“

„Přesně vzato, oč ti běží?“

„Zda Q. R. Simpson či Burke Damis je v trestním rejstříku.“

Colton si obě jména zapsal do diáře. Podařilo se mi probudit jeho zvědavost.

„Snad bych ještě mohl zkusit Sacramento.“ Pohlédl na hodiny na stěně. Do čtyř chybělo několik minut. „Jestli nebudou linky moc přetížené, můžeme tu mít odpověď ještě před skončením pracovní doby. Nechceš počkat venku?“

V předpokoji jsem si přelouskal odborný právně-kriminologický časopis od první do poslední stránky. V některých městech se policistům nováčkům nabízel nástupní plat pouhých 450 dolarů měsíčně.

Peter Colton otevřel dveře přesně v pět hodin a pobídl mě, abych vešel. V dlani držel proužek i dálnopisnou zprávou.

„Burke Damis není v záznamech,“ řekl. „Quincy Ralph Simpson, to je jiná — už několik neděl je v seznamu pohřešovaných osob. Podle výpovědi jeho ženy je mimo domov ještě déle.“

„Jeho ženy?“

„Ohlásila, že zmizel. Bydlí na severu, v okrese San Mateo.“

kapitola 7

Byl už jasný podvečer, když se tryskové letadlo sneslo nad Poloostrov. Tmavé okraje Zálivu vroubila rozházená světla měst jako perly přetrženého náhrdelníku. Na jeho špičce leželo San Francisco, vzdálené a zářivé jako pomyslné město, svými dvěma mohutnými mosty připoutané ke skutečnosti — pokud poloostrovy Marin a Berkeley byly skutečné.

Vzal jsem si taxík do Redwood City. Zástupce šerifa, který měl službu v přízemí budovy okresu, byl mladý člověk s ducatými červenými tvářemi a jeho oči nehleděly ani bystře ani tupě. S neutrálním výrazem si mě změřil a vyčkával, aby zjistil, zda jsem řádný občan nebo zda patřím do té druhé skupiny.

Ukázal jsem mu svou koncesi a sdělil mu, že se zajímám o muže jménem Quincy Ralph Simpson. „Vúřadě státního návladního v Los Angeles mi řekli, že asi před dvěma týdny byl u vás hlášen jako pohřešovaný.“

Po chvilce dumání řekl: „Narazil jste na něj?“

„Není to vyloučeno.“

„Kde?“

„Voblasti Los Angeles. Máte jeho fotografii?“

„Podívám se.“ Odešel dozadu, přehrabal zásuvku nacpanou věstníky a oběžníky, vrátil se s prázdnýma rukama. „Bohužel ji nemůžu najít. Ale dám vám jeho popis. Výška 175 až 178 centimetrů, váha asi 75 kilogramů, černé vlasy. Neznám barvu jeho očí a žádné viditelné jizvy nebo zvláštní znamení nemá.“

„Jak je stár?“

„Asi jako já. Je mi devětadvacet. Je to váš člověk?“

„Může to být on.“ Může a nemusí. „Dopustil se Simpson nějaké trestné činnosti?“

„Snad neplacení výživného, ale nevím o nějakém obvinění. Proč si myslíte, že je hledán?“

„Protože znáte jeho popis.“

„Znám ho osobně. Totiž, viděl jsem ho tady.“

„Co tu pohledával?“

Opřel se o desku pultu s jakýmsi důvěrným nepřátelstvím „Nemám dovoleno mluvit o tom, co tu vidím, příteli. Když chcete vědět víc, musíte si zajít k pánům tam nahoru.“

„Je nahoře kapitán Royal?“

„Kapitán má volno. Nerad bych ho vyrušoval doma. Znáte se s ním dobře?“

„Pracovali jsme spolu na jednom případě.“

„Co to bylo?“

„Nemám o tom dovoleno mluvit, příteli. Můžete mi dát adresu paní Simpsonové?“

Sáhl pod pult a vytáhl telefonní seznam, který mi přisunul. Adresu Q. R. Simpsona jsem našel — 2160 Marvista Drive. Můj taxikář mi řekl, že je to na sídlišti na konci Skyline, obrácené k Luna Bay: jízdné pět dolarů.

Jeli jsme mezi tmavnoucími pahorky a konečně jsme odbočili z vozovky u oprýskané dřevěné tabule, na níž visely potrhané plakáty „ŽÁDNÁ ZÁLOHA PŘEDEM. ŽÁDNÉ PŘIRÁŽKY.“ Domky na zastavěných parcelách byly nové a malé, jeden jako druhý a začínaly se už podobat brlohům na periférii. Kličkovali jsme ulicemi jako motorizované krysy v bludišti, až jsme konečně našli hledanou adresu.

Domek sousedil s dvěma prázdnými domy a sám se zdál také poněkud opuštěný. Ve světle reflektorů vypadal trávníček před domem hnědý a zvadlý. Kabriolet značky Ford z roku 1952 stál na parkovišti s vytrženým zadním okénkem.

Požádal jsem řidiče, aby čekal, a zazvonil jsem. Přišla mi otevřít mladá žena, ale dveře se zasekly a dalo jí to trochu práce, než je otevřela dokořán.

Byla to nápadná bruneta, velmi hubená a ve střehu, s rudou ránou úst a hladovýma, tmavýma očima. Na sobě měla krátké, přiléhavé, černé šaty, které odhalovaly její štíhlá kolena a jenom zčásti zakrývaly její ostatní půvaby.

Byla si jich vědoma. „Tohle není žádný noční program zdarma. Copak si přejete?“

„Jste-li paní Simpsonová, rád bych s vámi hovořil o vašem manželovi.“

„Tak klidně spusťte. Poslouchám.“ Naklonila hlavu na stranu v hněvivé, posměšné póze.

„Hlásila jste, že je nezvěstný.“

„Ano, ohlásila jsem, že je nezvěstný. Nezahlídla jsem ho už plné dva měsíce. A to mi je docela po chuti. Kdopak ho postrádá?“ Z jejího drsného tónu se ozýval smutek a rozhořčení. Dívala se přese mne na neošetřovaný, zakrslý trávníček. „Kdo to tam sedí v taxíku?“

„Jenom řidič. Požádal jsem ho, aby čekal.“

„Myslela jsem, že by to snad mohl být Ralph,“ pronesla rozdílným tónem, „že se bojí vrátit domů a vůbec.“

„Není to Ralph. Říkala jste, že je pryč už dva měsíce, ale ohlásila jste zmizení teprve před dvěma nedělemi.“

„Poskytla jsem mu maximální možnost. Už jednou takhle zmizel, ale nebyl nikdy tak dlouho pryč. Pan Haley z motelu mi povídal, abych do toho zapojila poldy. Musela jsem se vrátit pracovat do motelu. Ale ani takhle nestluču dohromady splátky na dům, když mi Ralph nevypomůže. Ale jít za poldy bylo pro kočku. Dají to k ledu, dokud neprokážete, že došlo k nějakému zločinu nebo podobně.“ Ohrnula výrazný horní ret. „Vy jste také jeden z nich?“

„Jsem soukromý detektiv.“ Řekl jsem jí své jméno. „Dneska jsem narazil na člověka, který by snad mohl být váš manžel. Smím dovnitř?“

„Tak teda pojďte.“

Protáhla se bokem do obývacího pokoje a rozhlédla se, jako by jej chtěla vidět očima návštěvníka. Byl to čistě uklizený a nuzně zařízený pokojík s nábytkem z levných umělých hmot, které se rozpadnou ještě dřív, než za ně zaplatíte poslední splátku. Natočila stojan lampy a pobídla mě, abych usedl na jeden konec gauče. Sama seděla na druhém skloněná, opřena ostrými lokty o kolena.

„Tak kde jste ho viděl?“

„VMalibu.“

Nedával jsem příliš pozor na to, co říkám. Nad televizorem visela na stěně zarámovaná olejomalba. Dalo se poznat, že je to portrét paní Simpsonové, zdálo se mi však, že to maloval amatér. Přistoupil jsem k portrétu a prohlédl si jej zblízka.

„To mám být jako já,“ pronesla za mými zády.

„Jste si docela podobná. To maloval váš manžel?“

„Jo. Je to jeho koníček. Jeden čas se chtěl vážně věnovat malování ale jeho známý, opravdový malíř, mu řekl, že to není dost dobré. A to je příběh jeho života — nadějné začátky, které končí v písku. Tak teď si v Malibu užívá, zatímco jsem já zůstala doma a dřu se jako kůň. Co tam dělá — flinká se po plážích?“

Neodpověděl jsem na její otázku okamžitě. Na televizoru ležel ohmataný paperback Umění detekce. Byla to jediná kniha, co jsem v pokoji viděl. Zvedl jsem ji a letmo v ní zalistoval. Na mnoha stranách jsem našel silně podtržené odstavce, jinde zas byly na okraji špatné kresby tužkou.

„To byl zase další z těch Ralphových velkolepých plánů,“ řekla „Stane se prý slavným detektivem a bude nám hej. Samozřejmě, nedostal se ani do prvního kola. Žádný z těch svých fantastických nápadů nedotáhl do prvního kola. Jeden známý poldík mu řekl, že s jeho škraloupem —“ Zakryla si ústa dlaní.

Odložil jsem knihu. „Byl Ralph trestaný?“

„To ne. Já to myslela pouze obrazně.“ Její pohled byl vzdorovitý. „Neodpověděl jste mi, co tam v Malibu dělá.“

„Nejsem si vlastně jist, že ten muž, kterého jsem tam viděl, je váš manžel.“

„Jak vypadal?“

Popsal jsem Burke Damise a zdálo se mi, že v jejích očích jsem zahlédl záblesk poznání. Ale řekla rozhodně: „To nebyl on.“

„Rád bych si tím byl naprosto jist. Máte Ralphovu fotografii?“

„Ne. Nikdy se nedal fotografovat.“

„Ani svatební ne?“

„Udělali náš snímek, ale Ralph se nikdy nezmohl na to, aby vyzvedl obrázky. Brali jsme se v Renu, víte, a dvacet dolarů se mu v kapse nikdy dlouho neohřálo. Nemůže nechat hazard na pokoji, když je v Renu.“

„Tráví tam hodně času?“

„Vždycky, když může zmizet z práce. Chodívala jsem tam s ním, myslela jsem si, že je tam prima zábava. Ale potom mi svitlo. To je důvod, že jsme se nikdy nezmohli na to, abychom si ušetřili aspoň dolar.“

Přešel jsem místnost a posadil se vedle ní. „Čím se Ralph živí, paní Simpsonová?“

„Tím, co se naskytne. Nedochodil žádnou školu, a tak je to těžký chlebíček. Je docela šikovný kuchař na minutky, ale pracovní doba mu nevoněla. A chvíli dělal barmana, ale to bylo totéž. Vyměnil několik dobře placených míst na Poloostrově — jako posílkář, jenže on si na sobě moc zakládá a nesnáší, aby plnil něčí příkazy. Třeba,“ dodala roztrpčeně, „mu nevoní vůbec žádná práce, a proto ode mne utekl.“

„Jak je tomu dlouho, co odešel?“

„Před dvěma měsíci, to už jsem vám říkala. Odešel osmnáctého května večer. Téhož dne se vrátil z Nevady a hned zamířil do Los Angeles. Myslím, že domů přišel jenom proto, aby ze mne zkusil vymámit vůz. Ale já mu řekla, že tady nezůstanu trčet sama bez auta. Nakonec odešel s nepořízenou a odjel autobusem. Dovezla jsem ho ke stanici.“

„Co hodlal dělat v Los Angeles?“

„To nevím. Když se mne snažil přemluvit, abych mu dala auto něco vykládal, ale já mu nevěřila. Říkal, že plní nějaké konspirativní úkoly. Stejnou historku jsem od něho slyšela, když pracoval v autohotelu na Camino Real. Tvrdil, že mu poldíci platí za tipy.“

„Jaké tipy?“

„Nu, o mládencích kouřících marijánku a podobně. Nevěděla jsem, zda mu mám věřit čili nic. Myslela jsem si, že se prostě jen tak nafukuje. Pořád toužil stát se poldou.“

„Ale ten škraloup mu vadil.“

„Nemá žádný škraloup.“

„Řekla jste, že má.“

„Něco se vám muselo zdát. A stejně, už jsem unavena. Bylo toho dost.“

Pojednou se prudce zvedla a postavila u dveří, pobízejíc mě k odchodu. Zůstal jsem sedět na gauči z umělé hmoty.

„Už byste mohl jít,“ řekla. „Ten člověk, kterého jste viděl v Malibu není Ralph,“

„Tím si nejsem tak docela jist.“

„Mně můžete věřit.“

„Dobře, věřím vám.“ Přít se se zdrojem informací se nevyplácí. „Ale pořád mě ještě Ralph zajímá. Vás ne?“

„Přirozeně že ano. Jsem jeho žena. Aspoň podle zákona jsem jeho žena. Ale mám takový divný pocit tady,“ pozvedla levou ruku k ňadru „Mám pocit, že mě vyměnil za nějaký nový model, a to že je jeho konspirativní práce.“

„Víte, kdo by ta druhá žena mohla být?“

„Ne. Mám jenom prostě takový pocit. Proč by jinak odešel a nevracel se?“

Dovedl bych najít rozličné odpovědi, ale nepovažoval jsem za účelné, abych je vyslovil. „Když Ralph nasedl do autobusu odjíždějícího na jih, zmínil se, že hodlá jet do Mexika?“

„Nic takového mi neřekl.“

„Už v Mexiku někdy byl?“

„Pochybuju. Jistě by mi to byl řekl.“

„Mluvil někdy o tom, že pojede do ciziny?“

„Vposlední době ne. Předtím se párkrát zmínil, že se jednou chce podívat do Japonska. Za korejské války tam nějakou dobu byl. Počkejte — myslím, že si bral s sebou křestní list. To může znamenat, že měl v úmyslu opustit Státy, co říkáte?“

„To může. Bral si křestní list do Los Angeles?“

„Počítám, že ano, ale už pár neděl předtím jsem mu ho musela vyhledat. Zabralo mi to několik hodin. Chtěl ho vzít se sebou do Nevady. Říkal, že tu listinu potřebuje, aby se mohl ucházet o místo.“

„Ojaké místo?“

„To neříkal. Stejné mě asi vodil za nos.“ Neklidně se pohnula a postavila přede mne. „Myslíte si, že odjel za hranice?“

Než jsem jí stačil odpovědět, kdesi v domě zazvonil telefon. Ztuhla a rychle vyšla z místnosti. Slyšel jsem její hlas: „Uaparátu Vicky Simpsonová.“

Nastala delší pauza.

„Tomu nevěřím,“ řekla.

Další pauza.

„To nemůže být on,“ řekla. „Nemůže být mrtev.“

Šel jsem po skomírajícím zvuku jejího hlasu do kuchyně. Opírala se o žlutou poličku z umělé hmoty a telefonní sluchátko držela daleko od ucha, jako by to byl nějaký nebezpečný žlutý pták. Zornice měla rozšířené, takže vypadala jako slepec.

„Kdo je to, paní Simpsonová?“

Pohnula rty, hledajíc slova. „Nějaký krákavec — totiž polda tam z jihu. Říká, že je Ralph po smrti. To není možné.“

„Dovolte, abych s ním promluvil.“

Podala mi sluchátko. Řekl jsem do mikrofonu: „Tady je Lew Archer. Jsem koncesovaný soukromý detektiv a spolupracuji s losangeleským úřadem státního návladního.“

„Dneska večír jsme od nich dostali dotaz.“ Mluvčí hovořil pomalu a nejistě. „Máme tady jednu neidentifikovanou mrtvolu. Volal nás jejich hlavní vyšetřovatel — nějaký Colton, třeba ho znáte.“

„Znám ho. S kým mluvím?“

„Leonard. Seržant Wesley Leonard. Provádím tady v okrese Citrus zjišťování totožnosti pro kancelář šerifa. Spolupracujeme s L.A. a taky v tomhle případě jsme je požádali o pomoc. Pan Colton chtěl věděl, jestli tahle mrtvola není náhodou jistý Ralph Simpson, který je pohřešován. Ten oběžník jsme asi někam založili,“ dodal omluvně, „anebo nám vůbec nedošel.“

„To se často stává.“

„To máte pravdu. Ale chceme tu mrtvolu identifikovat. Jaké jsou vyhlídky, že sem paní Simpsonová přijede?“

„Myslím, že dobré. Odpovídá mrtvý popisu?“

„Docela to sedí. Výška, váha, stáří, barva pleti — všechno souhlasí.“

„Jak zemřel?“

„To se nedá říct tak nahonem. Když ho buldozer vyryl, tak ho drobet potloukl.“

„Buldozer?“

„Hned vám to vysvětlím. Na západním konci města se teď kope nová spojka k dálnici. Pár domků se muselo zbourat, stejně už byly prázdné, a tenhle chudák byl za jedním z těch domků zakopán. Neležel moc hluboko. Minulý týden ho při demoličních pracích vyryl buldozer.“

„Jak je dlouho mrtev?“

„Doktor říká, že takové dva měsíce. Počasí bylo suché, a tak je docela zachovalý. Důležité je, kdo to je. Kdy sem paní Simpsonová může nejdřív přijet?“

„Ještě dnes v noci, jestli chytneme letadlo.“

„Prima. Ptejte se po mě v budově okresu Citrus Junction. Seržant Wesley Leonard.“

Když jsem zavěsil, řekla: „Bylo to zbytečné, zůstanu tady.“

Otřesena, klopýtavě couvala přes kuchyň a zastavila se v koutě u chladničky.

„Ralph je snad mrtev, Vicky.“

„Tomu nevěřím. A nechci ho vidět, i když je mrtev.“

„Někdo ho musí identifikovat.“

„Udělejte to vy.“

„Já ho neznám. Vy ano.“

Černidlo na očích se začalo rozpouštět. Vytírala si z očí kalné slzy. „Já nechci vidět jeho mrtvolu. Nikdy jsem dosud žádnou mrtvolu neviděla.“

„Mrtví vám neublíží. Člověku ubližují jenom živí.“

Dotkl jsem se její paže, na níž jí naskočila husí kůže. Uškubla ji.

„Bude vám líp, když se něčeho napijete,“ řekl jsem. „Máte tady něco?“

„Já nepiju.“

Otevřel jsem kredenc, našel v ní sklenku a naplnil ji u kohoutku. Trochu vody se jí rozlilo po bradě. Hněvivě ji otřela utěrkou.

„Nechci tam jít. Bude mi z toho špatně.“

Ale po chvíli souhlasila, že se obleče, zatímco já jsem zavolal pobřežní aerolinku. Spoj v deset třicet do Los Angeles měl ještě pro nás volná místa. Kolem půlnoci jsme přijížděli do Citrus Junction vozem, který jsem si vyzvedl z parkoviště na Mezinárodním letišti.

Obě strany silnice lemovaly rozsáhlé sady oranžovníků. Nato jsme projeli bezútěšnou končinou s opuštěnými domy, kde se stavěla dálnice. Těžké zemní stroje se tyčily v temnotě jako spící veleještěři.

Silnice se proměnila v hlavní ulici města. Sice leželo blízko Los Angeles, ale byl to zapadákov. Všude měli zavřeno, jenom ve dvou barech se ještě svítilo. Několik lidí v pracovním obleku šněrovalo po opuštěném chodníku pod dvojím břemenem — tížil je alkohol a osamělost.

„Tady se mi to nelíbí,“ řekla Vicky. „Vypadá to jako v balíkově.“

„Dlouho se tu nezdržíte.“

„Jak dlouho? Jsem na mizině až do výplaty.“

„Policie se už patrně o vás postará. Počkáme a uvidíme, jak to dopadne.“

Kovová kupole budovy okresu se pod hvězdnatou oblohou klenula jako lesklá bublina. Tmavý vnitřek budovy bylo cítit zatuchle po lidech jako vnitřek starého kufru. Šerifova zástupce, který měl službu, jsem našel v kanceláři v přízemí. Řekl mi, že seržant Leonard je v márnici, hned za rohem.

Byla to dvoupatrová bílá stavba v koloniálním slohu, na trávníku vpředu s firmou: „NORTONOVY POHŘEBNÍ SALÓNY“. Když jsme vystoupili z vozu, Vicky zůstala vzadu. Uchopil jsem ji pod paží a provedl ji halou, kde voněly karafiáty. Osvětlenými dveřmi jsme vešli do pachu formaldehydu.

Zatahala mě za ruku: „Už nemůžu dál.“

„Musíte. Třeba to není Ralph.“

„Tak proč jsme tady?“

„Třeba je to Ralph.“

Vylekaně se rozhlížela po místnosti. Byla úplně holá, kromě šedě natřené rakve ležící na márách u stěny.

„On v ní leží?“

„Ne. Snažte se ovládnout, Vicky. Za minutku bude po všem.“

„Ale co budu dělat potom?“

Na tu otázku jsem se nesnažil odpovědět. Další dveře se otevřely a muž se seržantskými prýmky na rukávě nám vyšel v ústrety. Byl středního věku, s bříškem, které mu přetékalo opasek. Jeho oči hleděly klidně a přátelsky a hodily se k jeho hlasu v telefonu.

„Jsem Leonard.“

„Archer. To je paní Simpsonová.“

Uklonil se s přepjatou dvorností. „Těší mě, že vás poznávám, madam. Bylo to od vás laskavé, že jste přišla.“

„No, co mi zbývalo. Kde leží?“

„Doktor ho prohlíží.“

„Chcete říct, že je ještě naživu?“

„Je mi líto, madam, je dlouho po smrti. Dr. White zkoumá jeho útroby a snaží se zjistit příčinu smrti.“

Začala se sesouvat na podlahu. Uchopil jsem ji v podpaždí. Leonard a já jsme jí pomohli do vedlejší místnosti, kde hořelo noční světlo a pronikavě voněly karafiáty. Pololeže polosedě spočinula na pohovce s jehlovými podpatky střevíčků pod sebou.

„Madam, prosím, počkejte moment, než doktor White mrtvého přichystá, abyste ho mohla vidět.“ Leonardův hlas nasál z okolí jakýsi vtíravý tón. Točil se kolem ní. „Můžu vám přinést něco k pití. Co byste si přála?“

„Balzamovací roztok.“

Pohoršeně mlaskl.

„Jděte pryč a nechte mě na pokoji. Je mi dobře.“

Šel jsem za Leonardem do pitevny. Mrtvý ležel na smaltovaném stole. Nebudu ho popisovat. Čas, který strávil v zemi a na stole, ho změnil k horšímu. Vůbec se nepodobal Burkemu Damisovi — ani teď, ani dříve.

Dr. White zašíval příčný řez v břiše. Jeho ruce v gumových rukavicích vypadaly jako umělé. Byl to olysalý muž s knírkem zamazaným od tabáku, s pokleslými čelistmi. V ústech měl zapálenou cigaretu a pohyboval hlavou, aby mu kouř nešel do očí. Cigaretový dým se točil a vznášel v prudkém stropním světle.

Počkal jsem, až svou práci dodělal a zahalil gumovaným prostěradlem mrtvolu až k bradě.

„Co jste zjistil, pane doktore?“

„Bodnou ránu v levé srdeční komoře. Patrně sekáčkem na led.“ Stáhl si gumové rukavice a odešel k umyvadlu. Pustil vodu, a zatímco si myl ruce, pokračoval: „Ty podlitiny na hlavě byly způsobeny až po smrti, podle mého mínění — dlouho po smrti.“

„Buldozerem?“

„Podle všeho ano.“

„Kdy byla mrtvola nalezena?“

„Vpátek, viďte, Wesley?“

Seržant kývl. „Vpátek odpoledne.“

„Vykonal jste tehdy nějaké předběžné ohledání?“

Dr. White se otočil, otírajíc si ručníkem ruce a paže. „Nedostal jsem k tomu příkaz. Státní návladní a šerif, který je také koronerem, jsou oba v Sacramentu na schůzi.“

„Kromě toho,“ skočil mu Leonard do řeči ve snaze napravit reputaci, „se ta rána po sekáčku zvenčí vlastně ani nezpozoruje. Je vidět jenom takovou malou dírku pod levou prsní bradavkou.“

Nebylo na mně, abych je poučoval, co mají dělat. Potřeboval jsem jejich spolupráci. „Našli jste sekáček?“

Leonardo rozhodil paže: „Sotva tam něco najdete, když to rozhrabaly buldozery. Snad jste viděl tu spoušť, když jste přijížděl, ne?“

„Ano, viděl. Může paní Simpsonová už přijít?“

Oslovil jsem lékaře a seržanta, ale ta otázka visela ve vzduchu jako by byla určena mrtvému na stole. Dokonce jsem měl pocit, že mi třeba odpoví. Ta místnost mi trhala nervy.

Dovedl jsem Vicky Simpsonovou dovnitř. Tím, že zůstala chvíli o samotě, se uklidnila. Našla v sobě sílu přejít přes místnost, postavit se u stolu a hledět na tu rozbitou hlavu minutu, nekonečné minuty.

„Je to on. Je to Ralph.“

Prokázala to tím, že pohladila jeho zaprášené vlasy.

Vzhlédla k Leonardovi. „Jak zemřel?“

„Byl proboden sekáčkem na led, madam. Před dvěma měsíci.“

„To znamená, že byl mrtev po celou tu dobu?“

„Dva měsíce.“

Ty dva měsíce čekání jako by jí proletěly před očima, jako film působící závrať. Otočila se s nevidoucíma očima. Zavedl jsem ji zpátky do místnosti, kde hořelo noční světlo.

„Víte, kdo ho zabil, Vicky?“

„Jak bych to měla vědět? Nikdy jsem v Citrus Junction nebyla — nebo jak se tahle díra jmenuje.“

„Zmínila jste se, že policie platila Ralphovi za to, že jí dodával informace.“

„To mi říkal. Nevím však, zda to byla pravda nebo ne. Beztak to bylo už dávno.“

„Měl Ralph nějaké styky s kriminálními živly?“

„Ne. On k tomuto druhu lidí nepatřil.“

„Ale řekla jste, že má škraloup.“

Zavrtěla hlavou.

„Mě to můžete klidně říct, Vicky. Teď mu to už nemůže ublížit.“

„Vlastně nešlo o nic,“ řekla. „To ještě chodil na střední školu a dostal se do vleku špatné party a jednou je chytli, když kouřili marijánku, a všechny poslali do nápravného ústavu pro mladistvé. To byl celý Ralphův škraloup.“

„Víte to určitě?“

„Já nelžu.“

„Zmínil se někdy o muži jménem Burke Damis?“

„Burke Damis?“

„Damis je ten muž, kterého jsem potkal v Malibu, jehož popis jsem vám dal. Je to malíř a patrně vystupoval pod jménem vašeho manžela.“

„Proč by to dělal?“

„Třeba proto, že se stydí za své vlastní jméno. Domnívám se, že Ralphova jména použil minulý týden, když přijel z Mexika. Určitě vám to jméno Burke Damis nic neříká?“

„Určitě ne.“

„Anepoznáváte ho podle popisu?“

„Ne. V téhle chvíli bych nepoznala vlastního bratra, kdyby vstoupil do dveří. Necháte mě už konečně na pokoji?“

Leonard vešel do místnosti. Měl jsem podezření, že naslouchal za dveřmi a tuto chvíli si zvolil k přerušení našeho rozhovoru. Byl to laskavý člověk a řekl, že on se ženou se o Vicky dnešní noc už postarají.

Odjížděl jsem domů do Los Angeles, domů k horké sprše a studenému drinku a temné posteli.

kapitola 8

Měl jsem sen, který se mi v různých obměnách zdá už od nepaměti. Chodil jsem zase na střední školu, do posledního ročníku. Děvče u vedlejšího stolku na mne posměšně ohrnulo nos:

„Lew, ubožáčku, rupneš při zkouškách.“

Musel jsem si přiznat, že to není vyloučeno. Závěrečné zkoušky se přede mnou rýsovaly jako srázné stěny očistce, střežené muži s knihami, které jsem nepřečetl.

„Já půjdu na vysokou,“ řekla. „Aco budeš dělat ty?“

Neměl jsem tušení. Ve snu jsem si byl částečně vědom toho, že jsem dospělý muž, který překročil čtyřicítku. Nicméně jsem nyní seděl zde, ve třídě pana Merritta, děsil jsem se zkoušek a uvažoval o tom, co budu dělat, jestli propadnu.

„Budeš se muset něčemu vyučit,“ řekla dívka, co na mne ohrnula nos.

Až do té chvíle se sen skoro vůbec nelišil od mých předešlých snů. A potom se začal ubírat jiným směrem. Děvčeti jsem řekl mírně pohrdavě: „Já se už vyučil, holčičko. Jsem detektiv. O mně se dočteš v novinách.“

Probudil jsem se s hřejivým pocitem v hrudi. Ptáčci cvrlikali za světlešedým obdélníkem okna. Takhle ještě nikdy ten můj sen nekončil. Znamenalo to, že jsem uspěl? Člověk se o to snaží, pokouší se o to po celý život — propracovává se nahoru po týchž starých, známých terasovitých svazích s tabulkami rozdílných ulic.

Vybavil se mi zase ten Blackwellův případ, který utlumil zvuky ptačího cvrlikání zvenčí a odčerpal poslední zbytky hřejivého pocitu z mé hrudi. Ve skutečnosti to vlastně byly případy dva. Jeden patřil mně a druhý byl záležitostí úřadů, spolu ale souvisely. Spojovala je nepatrná, ale nezvratná věc: ochranný obal aerolinky s vepsaným jménem Q. R. Simpsona, který Burke Damis nebo snad také někdo jiný zanechal v plážovém domku. Chtěl jsem tu souvislost ještě důkladněji probádat, tak, aby se mi policie do toho příliš nevměšovala. Bylo docela možné, že se Damis dostal k tomu obalu, nebo snad i toho jména použil, naprosto nevinným způsobem.

Byl už bílý den a ptáci skončili své ranní šveholení, když jsem znovu usnul. Prospal jsem téměř celé dopoledne. Snad jsem doufal, že se mi bude zdát nějaký další příjemný sen. Ale spíš jsem si upravoval svůj časový rozvrh tak, abych neměl kdy podat zprávu Peteru Coltonovi.

Stal jsem se na letištích častým návštěvníkem. Než jsem se dnes vydal na cestu, vylovil jsem v ložnici z pokladny svůj křestní list. Neměl jsem s ním žádné určité záměry, ale prostě jsem myslel, že nebude na škodu, když ho budu mít při sobě.

Zdvořilý mladý muž u přepážky Mexicany mě pozdravil jako dávno ztraceného bratra. Posádka, o níž jsem se zajímal, nastoupila již do služby a steward s letuškou si zašli na kávu do restaurace. On byl vysoký a snědý, ona zas drobná, baculatá a hezká zrzka. Měli na sobě stejnokroj Mexicany, takže jsem se nemohl splést.

V kavárně, zaplněné šumem hlasů a rozlehlé jako větší jeskyně, jsem dvojici našel nad šálky kávy u jednoho z dlouhých pultů. Přisedl jsem si na prázdnou stoličku vedle letušky. Opravdu byla hezká, ale její rusé vlasy deroucí se zpod čapky byly chemicky nabarveny. Měla měkké tmavé oči a rty jako rozpůlenou třešni. Jako všechny americké letušky měla na tváři tolik líčidla, že by mohla hned jít na jeviště.

Hovořila se stewardem španělsky a já čekal na přestávku v konverzaci.

„Slečna Gomezová?“

„Ano, pane, čím vám mohu posloužit?“ řekla s příjemným přízvukem.

„Potřeboval bych od vás malou informaci. Z Guadalajary do Los Angeles s vámi letěli dva moji známí, muž a žena. Včera to byl týden — letěli desátého července, v pondělí. Snad si vzpomenete aspoň na jednoho z nich. Ta žena je nadprůměrně vysoká, blondýna, tak asi ve vašem věku. Nosí často tmavé brýle a na sobě měla patrně drahé šaty. Jmenuje se Harriet Blackwellová.“

Důrazně kývla. „Vzpomínám si na slečnu Blackwellovou, ano — velmi příjemná dáma. Její sousedce se udělalo nevolno — za Mazatlánem jsme měli drobet drsné počasí — a ona pečovala o děťátko té nemocné dámy.“ K svému sousedovi pronesla: „Vzpomínáš si na tu vysokou dámu, která se toho děťátka tak ochotně ujala?“

„Sí.“

„Je slečna Blackwellová zdráva?“ zeptala se mě starostlivě.

„Myslím, že je. Proč se ptáte?“

„Myslela jsem na ni potom, když jsme přistáli. A nyní se na ni tážete.“

„Co jste si o ní myslela potom, když jste přistáli?“

„Já myslela — mluvíte španělsky? Španělsky se dovedu lépe vyjádřit.“

„Mluvíte anglicky desetkrát líp, než se já kdy naučím španělsky.“

„Gracias, seňor.“ Poctila mě oslňujícím úsměvem. „No, když jsme přistáli, viděla jsem ji u celnice. Vypadala velmi — rozrušena. Myslela jsem si, že omdlí. Přistoupila jsem k ní azeptala se jí, zda je v pořádku. Její průvodce mi řekl, že slečna je v pořádku. Nelíbilo se mu — nechtěl, abych se vyptávala, a tak jsem odešla.“

„Můžete mi toho muže popsat?“

„Ano.“ Popsala Burkeho Damise. „Velice hezký mladý muž,“ dodala a její hlas měl poněkud posměšný tón.

„Jak se jmenoval?“

„Nevzpomínám si.“

Obrátila se k svému společníkovi a vychrlila na něho několik španělských vět. Pokrčil rameny. Ani on si jeho jméno nepamatoval.

„Kdo by to věděl?“

„Třeba vy,“ řekla troufale. „Říkal jste, že to jsou vaši přátelé.“

„Říkal jsem, že je znám.“

„Rozumím. Dostali se do nějakého maléru?“

„To je zajímavá otázka. Co vás k ní vede?“

„Vy,“ řekla. „Vypadáte na to, že jim způsobíte malér.“

„Jemu, ne jí. Seděli v letounu vedle sebe?“

„Ano. Nastoupili společně v Guadalajaře. Povšimla jsem si jich, myslela jsem si, že jsou recién casados — že prožívají líbánky. Ale měli rozdílná příjmení.“

„Jak se jmenoval on?“

„Říkala jsem, že si nevzpomínám. Kdybych našla seznam cestujících —“

„Buďte tak hodná a zkuste jej najít.“

„Vy jste policista?“

„Ne, vyšetřovatel.“

„Rozumím. Kde vás uvidím?“

„Vletadle, bude-li tam ještě volné místo.“ Mrkl jsem na hodinky. Do odletu zbývalo půl hodiny.

„Uprostřed týdne obvykle nemáme plně obsazeno.“

Ukázalo se, že má pravdu. Zakoupil jsem zpáteční letenku od svého dvorného přítele a datum zpátečního letu jsem nechal otevřené. U jiné přepážky v téže budově jsem požádal o turistickou průvodku do Mexika. Uspěchaný úředník, který přijímal žádost, na můj křestní list pohlédl pouze letmo.

„Tu průvodku vám naklepu pronto. Vaše spoj odlétá za pár minut.“

Zbýval mi ještě čas na nezbytné zavolání plukovníkovi Blackwellovi. Hned po prvním zazvonění zvedl sluchátko, jako kdyby u něj čekal.

„Mark Blackwell u aparátu.“

„Tady Archer. Máte nějaké zprávy od Harriet?“

„Ne. Ani je nečekám.“ Jeho hlas se třaslavě zvedl z hloubi deprese „Myslím, že vy o ní také nic nevíte.“

„Ne. Jsem tím případem plně zaměstnán. Včera večer jsem kvůli tomu musel zajet do končin u Zálivu.“

„Oni tam odjeli?“

„Možné to je, ale kvůli tomu jsem tam nejel. Abych to řekl krátce, narazil jsem na jednu vraždu, v níž by mohl Damis mít prsty.“

„Vraždu?“ Hlas mu poklesl, že jsem ho téměř neslyšel. Šeptem pronesl: „Snad mi nechcete říct, že byla Harriet zavražděna?“

„Ne. Jde o muže jménem Simpson, který byl v Citrus Junction před dvěma měsíci proboden sekáčkem na led. Pokouším se vypátrat jeho spojení s Damisem a zjistit něco o Damisově totožnosti a minulosti. Dalším logickým krokem je podle mne vrátit se na místo, kde ho potkala Harriet, a odtud postupovat dál. Pokud nemáte námitky, hodlám letět do Mexika.“

Na lince bylo dlouhou chvíli ticho. Zvenčí jsem slyšel z ampliónu hlášení svého letu.

„Jste tam, plukovníku?“

„Ano. Říkáte, že hodláte odletět do Mexika. Kdy?“

„Asi za pět minut. Bude to stát kolem dvou set dolarů —“

„Na penězích nezáleží. Rozhodně tak učiňte, když si myslíte, že to k něčemu bude.“

„Nemůžu se vám zaručit, že to přinese nějaké výsledky, ale za pokus to stojí. Řeknete mi adresu vaší první ženy v Ajijicu?“

„Nemám adresu. Ale kterýkoli člen tamější americké kolonie vám určitě poví, kde Pauline najdete. Nikdy nepatřila k ženám, které vedou uzavřený život.“

„Jmenuje se Hatchenová?“

„To souhlasí. Mnoho zdaru.“ Jeho hlas zněl tak, jako by jeho samého štěstí opustilo.

Letoun byl obsazen sotva z poloviny. Měl jsem sedadlo u okna nad levým křídlem. Když mě rusovlasá letuška k němu uváděla, povšiml jsem si, že si mě změřila zvláštním pohledem.

Rozházená skládačka Los Angeles se zahoupala a odplynula v nahnědlém smogu. Když letoun dosáhl cestovní výšky, letuška vklouzla na sedadlo vedle mne. V ruce držela složené noviny. Její pleť pod nalíčením neměla zdravou barvu.

„Našla jsem zasedací pořádek z desátého července. Ten muž se slečnou Blackwellovou se jmenoval Simpson, Q. R Simpson.“

„Myslel jsem si to.“

„Vy jste si to myslel?“ Vyčítavě na mne pohlédla. „Proč tedy jste mi neřekl, že seňor Simpson je mrtev?“

„Toho jsem si nebyl vědom.“ Byla to polopravda anebo pololež, podle toho, o které verzi Simpsona jsme mluvili. „Jak víte, že je mrtev, slečno Gomezová?“

Podržela mi pod nosem ranní Times a nehtem s oprýskaným karmínovým lakem dloubla do rubriky Poslední zprávy, dole na titulní straně.

„Totožnost zavražděného zjištěna,“ stálo tam tučným písmem.

„Mrtvola Quincyho R. Simpsona, který byl nalezen pohřbený nehluboko v zemi v Citrus Junction minulý pátek, byla včera večer nezvratně identifikována jeho vdovou. Zavražděný, který byl už dva měsíce pohřešován, bydlel v okrese San Mateo. Policie se domnívá, že se stal obětí zločineckého gangu, jak prohlásil seržant Wesley Leonard z úřadu šerifa okresu Citrus.“

„Vidíte,“ naléhala slečna Gomezová, „je mrtev. Byl zavražděn.“

„Vidím.“

„Říkal jste, že jste vyšetřovatel. Vyšetřujete tuto vraždu?“

„Začíná to vypadat na to, že?“

„Apodezíráte někoho z Mexika?“ pronesla poněkud vlastenecky.

„Někoho ze Spojených států.“

To ji uklidnilo, ne však na dlouho. „Ubohá slečna Blackwellová, byla do něho celá pryč. Pořád, i když držela děťátko té dámy, hleděla na něho jako —“ přemítala o vhodném přirovnání — „jako by byl světec.“

„On žádný světec nebyl.“

„Byl rufián — gangster?“

„Pochybuju.“

„Vnovinách se píše, že to byla pomsta zločineckého gangu.“

„Gangsteři zabíjejí také řádné občany.“

Nasupila tmavé obočí, když se nad tím zamyslela. Dvojsmyslnost toho hovoru mi začínala jít na nervy; nebo snad to byla dvojakost mého postoje vůči Damisovi. Přestože stále víc důkazů směřovalo proti němu, snažil jsem se zachovat objektivní pohled.

Byl jsem rád, když děvče odešlo za svými povinnostmi. Už se nevrátila. Když kolem mne procházela uličkou, vyhýbala se pečlivě mému pohledu. Myslím, že se obávala nákazy, kterou jsem v sobě nesl po Simpsonově smrti.

Letěli jsme nad mořem, ale na dohled pevniny. Vzduch byl dokonale čirý. Baja California míjela pod křídlem letadla jako nekonečné, nevlídné břehy pekla a její osamělost neporušoval jediný strom nebo stavení či lidská bytost.

Slunce klesalo a ve vyprahlých údolích se prodlužovaly stíny žlutých pahorků. Když se objevila první šachovnice zelených a hnědých polí, ulevilo se mým očím i mysli. Ta opuštěnost nepokračovala do nekonečna.

Miss Gomezová poněkud roztála, když mi přinesla večeři. „Líbí se vám let, pane?“

Řekl jsem, že ano.

V rudém západu slunce jsme zakroužili nad Mazatlánem. Tři skalnaté ostrůvky blízko pobřeží rozhořčeně vyčnívaly z purpurově pruhovaného moře. Osamělý nákladní parník kotvil v přístavu mezi rybářskými bárkami. Na druhém konci města, za letištěm, na němž jsme přistáli, nové komfortní činžovní domy stály podél moře jako miniaturní Copacabana.

Byli jsme nahnáni do letištní budovy, kvůli kontrole našich turistických průvodek, jak nám bylo vysvětleno. Jakýsi chlapec prodával, či se snažil prodávat krojované loutky, zavěšené na provázcích. Jeho obnažené paže byly téměř stejně tenké jako dřevěné ručky loutek.

Řada cestujících se v dusném horku jen zvolna sunula vpřed. Dostal jsem se na řadu k otlučenému stolu, za nímž trůnil muž v bílé košili s rozepjatým límečkem. Tvář měl poďobanou důlky po neštovicích, které jeho otázce dávaly zvláštní důraz. „Certificado de vacunacion, seňor?“

Žádný jsem neměl. Nikdo mi o tom neřekl. Byla to pošetilá odpověď, ale pronesl jsem ji. Naklonil se ke mně spíše lítostivě, než rozhněvaně.

„Vacunacion musíte mít. Nemohu vám dovolit vstup —“

„Jak je získám?“

„Budou vás vakcinovat ahora, hned zde.“

Přivolal asistenta v plátěném saku olivové barvy, který mě doprovodil do jakési kanceláře ve vzdáleném konci budovy. Snědá a zavalitá žena v bílém čekala u stolu s mateřským úsměvem. Bíle omítnutá zeď za ní byla místy popraskaná.

„Očkovat?“

„Bohužel.“

Zapsala na kartu mé jméno a adresu bydliště. „Nebojte se, to nebolí, nikomu nezpůsobím bolest. Prosím, sundejte si sako a vyhrňte si levý rukáv košile.“

Obratně mi zabodla do paže jehlu injekční stříkačky.

„Snesl jste to dobře,“ řekla. „Někteří se hned složí.“

„Mluvíte dobře anglicky.“

„Jak by ne? Ve Fresnu jsem byla pomocnou sestrou šest let, než jsem začala dělat samostatně. V Los Angeles mám provdanou dceru. Můžete si už rukáv shrnout. Zítra asi budete mít trochu horečku.“

Zapjal jsem si manžetu a oblékl si sako. „Často očkujete takhle narychlo?“

„Nejméně dva tři lidi denně, od té doby, co na to vláda dohlíží. Každou chvíli si někdo zapomene přinést očkovací vysvědčení, anebo vůbec o tom neví, že ho má mít. Na letišti v L.A. mají takovou spoustu pasažérů, že jim už o očkování ani nic neříkají.“

Nazdařbůh jsem řekl: „Jeden můj známý přiletěl z L.A. a rád bych věděl, zda jste ho taky musela očkovat. Bylo to někdy během posledních dvou měsíců.“

„Jak vypadal?“

Popsal jsem jí Burkeho Damise.

Ohrnula rty. „Mám dojem, že si na něho vzpomínám. Měl velký, dobře vyvinutý biceps, tak jako vy. Ale jehla se mu nezamlouvala. Snažil se z toho vykroutit.“

„Kdy to bylo?“

„To vám přesně nepovím. Asi před dvěma měsíci, jak jste říkal. Můžu se podívat do kartotéky, když mi řeknete jeho jméno.“

„Quincy Ralph Simpson.“

Vytáhla jeden šuplík stolu, prolistovala kartotéku a vybrala jednu kartu.

„Tady ho máme. Simpson. Byl očkován dvacátého května.“

To znamenalo, že Burke Damis překročil mexické hranice dva dny poté, co skutečný Simpson odešel z domova naposled. Patrně to znamenalo, že Simpson byl zavražděn mezi osmnáctým a dvacátým květnem, asi nejspíše mužem, který mu ukradl jméno.

„Velmi pohledný mladý muž,“ říkala žena. „Hezky jsme si spolu popovídali, když měl po tom očkování.“

„Očem jste si povídali?“

„Omé dceři v Los Angeles. A chtěl vědět, zda tohle způsobilo zemětřesení.“ Ukázala na popraskané zdivo.

„Vduchu jsem si kladl tutéž otázku.“

„Nebylo tu zemětřesení, ale hurikán. Utrhl skoro celý konec budovy. Asi byste neuhádl, že byla postavena v posledních deseti letech.“

Muž v plátěném saku se vrátil. Přiváděl dvě další oběti, mladý párek, který vysvětloval, že byli ujištěni, že se tyto formality dají vyřídit až po příletu do Mexiko City. Zdravotní sestra se na ně mateřsky usmála.

kapitola 9

Když jsme přistáli v Guadalajaře, spustil se liják jako kdyby při sestupu protrhl letoun nějakou membránu v nižších vrstvách ovzduší. Přesto, že jsem nad hlavou držel rozevřené noviny, během té krátké cesty od letadla k letištní budově se mi promáčený oblek přilepil na tělo.

Pár navlhlých dolarů jsem vyměnil za pár suchých pesos a požádal pokladníka, aby mi obstaral taxikáře, mluvícího anglicky. Vrátný, kterého pokladník poslal, se objevil s mužem v průhledném pršiplášti. Zazubil se na mne zpod knírku, z kterého kapala voda.

„Prosím, kam račte?“

„Do Ajijicu, pokud tam je hotel.“

„Prosím, je tam velmi příjemná posada.“

Přes parkoviště oplývající kalužemi mě dovedl k poměrně novému sedanu značky Simca. Celý mokrý jsem vlezl na sedadlo vedle řidiče.

„Mokrá noc.“

„Prosím.“

Tou nocí jsme projížděli půl hodiny, zatímco mě řidič bavil úryvky ze svého životopisu. Podobně jako sestra, která mě v Mazatlánu očkovala, také on se naučil anglicky v Kalifornii.

„Přišel jsem tam ilegálně, jako mokrá záda,“ pronesl s jistou pýchou. „Třikrát jsem přešel hranice. Dvakrát mě na druhé straně chytli a v busu šupem poslali zpátky. Potřetí se mi povedlo dostat se až do Mercedu. Pracoval jsem tam čtyři roky v zemědělství. Znáte Merced?“

„Ano. Jak vypadaly pracovní podmínky?“

„Nebyly moc dobré. Ale mzda byla moc dobrá. Vydělal jsem si dost, abych se mohl vrátit a osamostatnit se.“ Poplácal volant simky.

Silnice po obou stranách lemovaná sráznými tmavými kopci nyní vedla podél jezerního břehu. Zahlédl jsem bledý odlesk zčeřené vodní hladiny. Ve světle reflektorů se objevilo stádo mezků a odklusalo do tmy. Přes přední sklo, bičované deštěm, vypadali ti mezci jako šedé a scvrklé koňské přízraky.

Kostelní věže podepřené jinými budovami vystupovaly před námi do temnoty. Déšť polevoval, a když jsme ve vesnici zastavili, ustal docela. Třebaže bylo už po desáté hodině večerní, na zápražích domů se hemžily děti. Starší lidé se promenádovali po příkrých ulicích, vydlážděných kameny, které zatím už vyschly.

Na nároží náměstíčka si postarší žena v šálu postavila na chodník dřevěný stolek. Z hrnce nabírala kaši, a když jsme jeli kolem, na chvíli jsem ucítil opojný a štiplavý pach — nepopsatelný pach, který mi nic nepřipomínal. Snad člověka naplňoval očekáváním a drobtem pochybnosti. Pach Mexika.

Cítil jsem se blíž domovu, když jsme dojeli k posadě. Recepční byl statný Američan středního věku jménem Stacy, který byl rád, že mě vidí. Hotelová hala se sloupovím vypadala opuštěně, Stacy a já a můj šofér, který na mě čekal hned před vchodem, jsme byli jedinými lidskými bytostmi na dohled či na doslech.

Stacy mě obskakoval, jako by se snažil vzbudit dojem, že je víc než jednou osobou. „Ovšemže vás mohu ubytovat, pane Archere. Račte si vybrat z několika hezkých soukromých chat.“

„Kterákoli mi bude vyhovovat. Myslím, že se zdržím pouze přes noc.“

Vypadal zklamaně. „Pošlu moza pro vaše zavazadla.“

„Nemám žádná zavazadla.“

„Jste však celý promočený, pane.“

„Já vím. Naštěstí je to oblek, který uschne co nevidět.“

„Nemůžete v něm zůstat.“ Starostlivě zakvokal. „Koukejte, máte asi tak mou velikost. Půjčím vám nějaké kalhoty a svetr, když chcete. Ovšem pokud si nezamýšlíte jít lehnout.“

„To nezamýšlím. Jste neobyčejně laskav.“

„Pro krajana všechno,“ pronesl poněkud posměšně, ale v podstatě mluvil vážně.

Mokrou zahradou mě zavedl do mé chaty. Byla čistá a prostorná a v krbu byla připravena polena. Opustil mě s tím, abych používal jenom vodu z lahví, dokonce i při čištění zubů. Zapálil jsem oheň a mokrý oblek pověsil na konzolu nad krbovou římsou.

Za chvíli se Stacy vrátil s náručí suchého šatstva. Jeho velká baculatá tvář se zardívala šlechetností a po skleničce, kterou si zatím dal. Flanelové pantalóny mi v pase byly široké. Stáhl jsem je opaskem a přes hlavu si natáhl modrý svetr přiléhající těsně ke krku. Na srdci jako terč byl vyšitý monogram, velké S. Svetr voněl jehličím po parfému, který reklama vnucuje mužům, aby měli mužný pach.

„Vypadáte v něm docela prima,“ prohlásil Stacy.

Stál a hloubavě mě pozoroval. Snad viděl sám sebe — s pěti kilogramy přesunutými od žaludku k ramenům a o deset let mladšího. Trochu se čílil, když jsem mu řekl, že jdu ven. Třeba se těšil, že si u krbu se mnou důvěrně popovídá na téma: Ajakou máte životní filosofii?

Pohyb, amigo, pohyb.

Stacy věděl, kde bydlí Hatchenovi, a rychlou španělštinou to vysvětlil řidiči. Dojeli jsme do bezejmenné ulice. Na nároží bylo namalováno neumělou rukou na zdi „Cristianismo sí, Communismo no“. Opodál za zdí se tyčila kostelní věž.

Hatchenovi na noc už uzamkli vrata. Nějakou dobu jsem klepal, než se uvnitř něco hnulo. Moje bušení nebylo jediným hlukem v sousedství. Kousek odtud naplno vyhrávalo rádio, ozýval se dusot kopyt, v temnotě groteskně zahýkal mezek, zvon na kostelní věži odbil tři čtvrtě — a potom ještě jednou pro nedoslýchavé; zakvičelo prase.

Horní část vrat z drátěné sítě pootevřel nějaký muž a posvítil mi do obličeje „Quien es? Jste Američan?“

„Ano. Jmenuji se Archer. Vy jste pan Hatchen?“

„Doktor Hatchen, Myslím, že vás neznám. Nějaký malér?“

„Nic bezprostředního. Harriet, dcera vaší ženy, utekla ve Státech s mladým mužem Burkem Damisem, kterého snad znáte. Z pověření plukovníka Blackwella jsem přijel případ prošetřit. Jste vy a vaše paní ochotni se mnou mluvit?“

„Domnívám se, že to nemůžeme odmítnout. Můžete přijít ráno, ano?“

„Ráno snad tady už nebudu. Kdybyste mi mohli věnovat chvilku ještě teď, pokusím se vás dlouho nezdržet.“

„Dobře.“

Zaplatil jsem řidiči, zatímco Hatchen odemkl vrátka. Vedl mě uzavřenou zahradou po cihlovém chodníku. Světlo baterky poskakovalo po nerovných cihlách před námi. Hatchen byl hubený postarší muž a pohyboval se dosti namáhavě.

Než jsme vešli do domu, zastavil se pod venkovní lampou. „Co přesně myslíte tím, že Harriet utekla s Damisem?“

„Má v úmyslu si ho vzít.“

„To je špatné?“

„Záleží na tom, co o něm zjistím. Už jsem přišel na několik věcí vzbuzujících jisté pochyby.“

„Kupříkladu?“ V jeho vrásčité tváři se leskly bystré oči.

„Podle všeho sem přijel pod falešným jménem.“

„To není nic neobvyklého. V Chapalských lesích žije spousta lidí inkognito. Pojďte ale dál. Manželku to bude zajímat.“

Rozsvítil světlo v zasklené chodbě se sloupovím a zavedl mě do místnosti na jejím konci. Na gauči seděla žena dobře si vědomá své elegance. Plavé vlasy měla vysoko načesané a černá večerní róba nechala vyniknout jejím bílým vláčným ramenům. Klasické linie její brady a hrdla čas poněkud setřel.

„Pauline, to je pan Archer. Moje manželka,“ pronesl Hatchen pyšně.

Chopila se mé ruky, tváříc se jako královna zbavená trůnu, a držela ji v dovedném sevření jako indický zápasník, dokud jsem neusedl k ní na gauč.

„Posaďte se,“ řekla nadbytečně. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

„Pan Archer je emisarem dobrého starého Marka.“

„Jak okouzlující. A copak má náš dobrý starý Mark tentokrát za lubem? Počkejte, nic mi neříkejte. Pokusím se to uhodnout.“ Vztyčila ukazováček a přitiskla si jej na nos. „Dělá si starosti kvůli Harriet.“

„Umíte dobře hádat, paní Hatchenová.“

Pousmála se. „To není nijak obtížné. Pořád ji obskakoval jako kvočna kuřata.“

„Jako kohout,“ řekl Hatchen.

„Kvočna.“

„Ale fakt je ten, že utekla z domova a vzala si toho Damise.“

„To mě nepřekvapuje. Jsem ráda, že se na to zmohla. Harriet potřebovala po matce zdědit trochu víc odvahy a rozhodnosti. Mimochodem, pane Archere,“ ukázala prstem, „Keith a já jsme se zrovna chystali dát si lok na noc. Neodmítnete?“

Hatchen se na ni bystře podíval. Dosud stál uprostřed pokoje. „Moje milá, už jsi vypila svou dávku. Víš, co ti říkal doktor.“

„Doktor je v Guadu a já jsem tady.“

„Jsem tady také já.“

„Tak buď tak hodný a všem nám nalej. Víš, co mám ráda.“

Pokrčil rameny a obrátil se ke mně. „Co si dáte?“

„Whisky?“

„Tu vám nedoporučuji. Gin je kvalitní.“

„Gin s chininovou vodou, když budete tak laskav.“

Vyšel z pokoje s nervózním pohledem na svou ženu, jako kdyby měla v úmyslu prchnout. Nyní nasadila všechny své půvaby k útoku na mne.

„Vím, že si asi myslíte, že jsem divná matka, když ani za mák nedbám o blaho své dcery a vůbec. Ale když se to tak všechno vezme, jsem vlastně utečenec. Unikla jsem Markovi a jeho domácnosti už před dávnou dobou. Třináct let jsem ho neviděla a tentokrát je třináctka šťastné číslo. Obrátila jsem nový list a začala psát novou kapitolu — kapitolu věnovanou lásce a volnosti.“ Z tónu jejího hlasu zvučela romantika jak Eolova harfa s nedotaženými strunami.

„Není mi zcela jasné, proč jste ho opustila.“

Tu nevyjádřenou otázku vzala jako samozřejmou. „Náš sňatek byl omylem. Vlastně jsme měli pramálo společného. Mám ráda pohyb a vzrušení, zajímavé lidi, lidi, kteří dovedou žít.“ Po očku se na mne podívala „Zdá se mi, že vy takový muž jste. Překvapuje mě, že jste Markův přítel. Dříve věnoval mnoho svého volného času na to, aby sepsal rodokmen Blackwellových.“

„Neřekl jsem, že jsem Markův přítel.“

„Ale já tomu rozuměla tak, že vás sem vyslal.“

„Jsem soukromý detektiv, paní Hatchenová. Najal si mě, abych prozkoumal Damisovu minulost. Doufal jsem, že mi snad můžete poskytnout pomoc.“

„Toho mladíka sotva znám. I když hned od začátku jsem tušila, že se Harriet v něm vidí.“

„Kdy to začalo?“

„Několik dní po jejím příjezdu. Přijela asi před měsícem. Byla jsem skutečně ráda, že ji zase vidím.“ V jejím hlase zaznělo překvapení. „Snad poněkud rozčarovaná, ale ráda.“

„Proč rozčarovaná?“

„Ktomu jsem měla různé důvody. Pořád jsem jaksi doufala, že vyroste z toho údobí ošklivého kachňátka. Do jisté míry se to splnilo. Koneckonců je přece jenom moje dcera.“ Svým zaměstnaným ukazováčkem se dotkla obočí, sjela po nose dolů ke rtům a na bradu kterou pozvedla. „Abyla jsem rozčarovaná, že my dvě vlastně ani nemáme nic společného. Netíhla k našim přátelům ani k našemu způsobu života. Snažili jsme se všemožně, aby se tu cítila jako doma, ale za necelý týden se od nás od stěhovala.“

„Anastěhovala se k Damisovi?“

„To by Harriet neudělala. Je to děvče dbalé konvencí. Najala si ateliér u jezera. Myslím, že on měl svůj někde poblíž. Nepochybuji o tom, že trávili hodně času spolu. Ať jim slouží, myslela jsem si.“

„Znala jste Burkeho Damise předtím, než se s ním Harriet setkala?“

„Ne. V naší casa se s ním nesetkala. Ovšem, občas jsme ho potkali, ale seznámili jsme se s ním, teprve až nám ho Harriet představila. Zmínila jsem se, že se to stalo několik dní po jejím příjezdu.“

„Kde jste ho potkávali?“

„Většinou v Cantině. Myslím, že tam ho Harriet nabali…, že se tam s ním setkala. Chodí, či chodívalo tam hodně mladých lidí zajímajících se o kumšt.“

„Viděla jste ho tam už dříve — než poznal Harriet?“

„Ach ano, několikrát. Je nápadný krasavec, nemyslíte?“

„Používal jména Burke Damis?“

„Myslím, že ano. Můžete se na to pozeptat v Cantině. Je to na dolním konci ulice.“

„Učiním tak. Pokusil se Damis s vámi navázat kontakt — před příjezdem Harriet?“

„Kdepak, vždyť my jsme ho vůbec neznali.“ Přivřela oči. „Pokouší se Mark na mne svést odpovědnost za něco?“

„Ne, ale napadlo mě, zda si ji Damis snad neoklepl ještě dříve, než přijela.“

„Neoklepl?“

„Jako bohatou partii.“

„Od nás se o tom nedověděl, jestli si to myslíte.“

„Jsou nějaké náznaky, že měl záměr se s Harriet seznámit?“

„Pochybuji. Navázal s ní známost v Cantině a chudinka Harriet nevěděla, co dělat samou vděčností.“

„Proč o ní říkáte chudinka?“

„Vždy jsem Harriet za chudinku považovala. U nás u obou měla tvrdý chlebíček. Jsem si vědoma, že vypadám jako sobecká žena, když jsem ji a Marka opustila, ještě když byla malá. Ale neměla jsem na vybranou, jestliže jsem chtěla spasit duši.“

Seděl jsem a v duchu se ptal, zda svou duši spasila, a čekal, až mi řekne další podrobnosti. Měla v očích tvrdost, pramenící z toho, že člověk vidí přespříliš mnoho změn, které ale nezměnily jeho samotného.

„Abych tuto nechutnou historii zkrátila, odstěhovala jsem se k jezeru Tahoe a rozvedla se v Renu. Nechtěla jsem to učinit. Srdce mi pukalo, že se k Harriet obracím zády. Ale byla přespříliš dcerou svého otce. Nedalo by se to řešit jinak, leda vraždou. A já jsem se myšlenkami na vraždu také zabývala. Jenže rozvod v Nevadě se zdál řešením civilizovanějším. Keith,“ ukázala ke kuchyni, odkud bylo slyšet sekání ledu, „Keith byl v Nevadě kvůli stejné záležitosti. Copak tam tak dlouho dělá?“

„Třeba nám chce poskytnout čas k rozhovoru.“

„Ano, je velmi ohleduplný. Žiju s Keithem velmi šťastně, nemyslete si, že ne.“ V jejím tónu zaznělo trochu vzdoru. „Ovšem, na druhé straně si zase nemyslete, že jsem si kvůli své dceři nedělala výčitky. Když k nám minulý měsíc přijela na návštěvu, vrátily se mi zase ty pocity dávné viny. Bylo nabíledni, že chce — že něco ode mne potřebuje. Něco, co jsem jí dát nemohla, a i kdybych mohla, ona by to nemohla přijmout. Stále ještě mi vyčítala, že jsem od ní zběhla. Tak to doslovně řekla. Pokoušela jsem se o vysvětlení, ale ona vůbec nechtěla slyšet nějakou kritiku na svého otce. Vždycky ovládal všechny její myšlenky. Dostala hysterický záchvat a já myslím také. Pohádaly jsme se a ona se ode mne odstěhovala.“

„Zdá se, že tím uzrála pro Damise. Poznal jsem jiné muže jeho druhu. Dívky a ženy, které vykročí z ochranného kruhu své rodiny, stávají se jejich kořistí.“

„Hovoříte o něm, jako by to byl nějaký protřelý chlápek.“

„On je protřelý. Říká vám něco jméno Q. R. Simpson? Quincy Ralph Simpson?“

Zavrtěla hlavou a její účes sklouzl, takže se zdálo, že celou její osobnost drží pohromadě vlásenky. „Měla bych to jméno znát?“

„Vpodstatě jsem to ani nečekal.“

„Které jméno?“ zavolal její manžel ze dveří. Přinášel tepaný měděný podnos, na němž v souměrném odstupu stály tři sklenky s bledým nápojem.

„Pod tím jménem Burke Damis přešel hranice oběma směry. Quincy Ralph Simpson.“

„Neznám.“

„Znal byste je, kdybyste si přečetl kalifornské noviny.“

„My je ale neodebíráme.“ Elegantně rozdal sklenice. „Šťastně jsme unikli kalifornským novinám a jaderným pumám a dani z příjmu —“

„Avysokým cenám lihovin,“ zanotovala jeho žena, jako druhý člen kabaretní dvojice.

„Litr toho ginu stojí pouhých čtyřicet amerických centů,“ řekl, „amyslím, že ve skutečnosti stojí za víc. Tak tedy, salud.“

Napil jsem se také. Gin byl docela kvalitní, ale nezahřál mě. Na tom pokoji i v lidech v něm bylo cosi studeného a ztraceného. Uhnízdili se tu jako stěhovaví ptáci, kteří ztratili instinkt k návratu domů, protože propadli snu, že lze natrvalo létat staticky. Tak se mi to aspoň jevilo skrze dno mé skleničky.

Postavil jsem ji a zvedl se. Hatchen rovněž vstal.

„Co to stojí v novinách o tom Simpsonovi?“

„Před dvěma měsíci byl Simpson proboden bodcem sekáčku na led. Jeho mrtvola se našla minulý týden.“

„Avy říkáte, že Damis vystupoval pod jeho jménem?“

„Ano.“

„Podezřívá ho někdo z vraždy na Simpsonovi?“

„Ano, já.“

„Chudinka Harriet,“ pronesla paní Hatchenová nad svou skleničkou.

kapitola 10

Cantina měla několik navzájem propojených veřejných místností a vypadala, jako by předtím byla obytným domem. Půl hodiny před půlnocí dnešního úterý už se zase skoro vrátila k soukromí. Osamělý host, hromotluk s žíhanými žlutými vlasy, které mu visely až na límec, seděl v rohu za opuštěným pódiem pro orchestr. Nikdo jiný v místnosti nebyl.

Na stěnách viselo povícero menších olejomaleb. Obliny a krychle a spirály a klikatiny na nich mi připomínaly rozplizlé tvary na zřítelnici oka, když se člověk probouzí ze spánku. Měl jsem pocit, že se dostávám blíž k Burkemu Damisovi, a přecházel jsem od obrazu k obrazu a díval se, jestli nepoznám jeho rukopis nebo nenajdu jeho signaturu.

„Las pinturas, jsou na prodej seňore,“ pronesl mi za zády mírný hlas.

Patřil mexickému mládenci v číšnické zástěře. Měl zlomený nos a ústa, jimž se ublížilo jak fyzicky, tak morálně. V jeho černých očích žhnul důvtip jako horečka.

„Lituji, já nekupuji obrazy.“

„Nikdo je nekupuje. Víc už ne. ‚Vece Havran: Nikdy víc!‘“

„Četl jste Poea?“

„Ve škole, seňore,“ pousmál se. „‚Omé krásné Annabel Lee… v tom království v přímoří.‘ Studoval jsem na učitele, ale můj otec přišel o peníze a studia jsem musel nechat. Peněz je málo a práce se těžko hledá. A tohle léto to není na turisty nijak valné.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Kdo pochopí stěhování ptáků? Já jedině vím to, že se poctivý groš těžko vydělá. Zkoušel jsem to boxem, to ale není pro mne.“ Sáhl si na nos.

Rychle a obratně vysypal ten příběh a teď jsem čekal, že mě pumpne. Ale stejně se mi zamlouval, jeho tvář, která zakusila všelicos, planula, jako by se v něm soustředila roztroušená světla tmavého městečka a hořela. „Co si přejete k pití, seňore?“

„Myslím, že pivo.“

„Tmavé nebo světlé?“

„Světlé.“

„Bueno, tmavé beztak nemáme. Máme tři láhve světlého, jeden litro tequily a žádný led. Ale pivo je studené. Vypůjčil jsem si ho.“

Usmívaje se, odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s láhví a sklenicí. Nalil tekutinu do sklenice.

„Umíte pivo správně nalévat.“

„Ano, pane. Také dovedu připravovat martini, margueritas a nejrůznější koktaily. Někdy obsluhuju na večírcích, a proto mluvím tak dobře anglicky. Prosím, povězte svým přátelům, kdyby potřebovali prvotřídního cantinero, José Perez z Cantiny je k vašim službám.“

„Bohužel, v této končině přátele nemám.“

„Vy jste turista?“

„Tak trochu. Jenom projíždím.“

„Malíř, por ventura?“ řekl, hledě na Stacyho svetr. „Malíři k nám chodívali hodně. Můj šéf je sám také malíř.“ Pohlédl do kouta na osamělého pijáka.

„Rád bych s ním hovořil.“

„Sdělím mu to, seňore.“

José rychle přešel místnost a španělsky cosi řekl dlouhovlasému muži. Ten pozvedl sklenici s nápojem a pomalu se prodíral ke mně, jako by v místnosti stála voda po pás vysoko, anebo tequila až po oči. Tkaný opasek se stříbrnou přezkou ozdobenou ametystem rozděloval jeho kulaté břicho na dvě polokoule.

„Aha,“ řekl. „Zřím bystrým okem hosta a krajana.“

„Zříte dobře. Mimochodem, jmenuju se Archer.“

Tyčil se nade mnou, nakloněný jako živá věž z Pisy.

„Nechcete se posadit?“

„Děkuju.“ Svezl se do židle. „Jsem Chauncy Reynolds, ne však příbuzný sira Joshuy Reynoldse, třebaže sám taky maluju. Vždycky jsem sira Joshuu pokládal za lepšího kritika než za malíře. Nebo nesdílíte můj názor?“ Naklonil se ke mně poněkud útočně.

„Nemohu se vyjádřit, pane Reynoldsi. O malířství toho moc nevím.“

„Myslel jsem, že se vyznáte, podle toho, jako jste si prohlížel ty obrazy. No nic. Jsem potěšen, že se objevil host.“

„Co se stalo s ostatními hosty?“

„Ou sont les neiges d’antan? Bývalo tu nabito, když jsem si tenhle podnik pronajal. Myslel jsem, že mám v rukou zlatý důl.“ Pohlédl na své mohutné dlaně, jako by byl překvapen, že jsou prázdné. „Najednou sem lidé přestali chodit. Jestli tenhle suchopár potrvá, tak to tady zavřu a půjdu zas pracovat.“ Zdálo se, že si klade ultimatum.

„Vy se malováním obrazů živíte?“

„Maluju. Naštěstí mám menší soukromý příjem. Nikdo se malováním obrazů neživí. Musíte nejdřív umřít, abyste si malováním vydělal na živobytí. Van Gogh, Modigliani, všichni slavní malíři museli zemřít.“

„Aco Picasso?“

„Picasso je výjimkou, potvrzující pravidlo. Piju na zdraví Pabla Picassa.“ Pozvedl sklenku a napil se. „Čím se živíte vy, pane Archere?“

„Jsem detektiv.“

Prudce postavil sklenku na stolek. Jeho krví podlité oči mě nedůvěřivě pozorovaly, jako zraněný býk ze své quarancia. „Poslala vás Gladys, abyste mě vyslídil? Nemůže přece vědět, kde jsem.“

„Neznám žádnou Gladys.“

„Čestně?“

„Anikdy jsem o vás neslyšel, teprve teď. Kdo je ta Gladys?“

„Moje bývalá žena. Rozvedl jsem se s ní v Juarezu, ale to newyorské soudy neuznávají. A proto, příteli, čučím zde. Napořád.“ Pronesl to takovým tónem, že to znělo jako opravdu dlouhá doba.

„Zajímám se o někoho jiného,“ řekl jsem. „Je to mladý muž jménem Burke Damis.“

„Kvůli čemu se po něm pátrá?“

„Nepátrá se po něm.“

„Mne nepřevezete. Za dlouhých bezesných nocí přečtu spoustu detektivek a ten dychtivý výraz na vaší tváři poznávám. Tváříte se jako šerlok, který se chystá nasadil želízka boudaři.“

„Jak znalecky se umíte vyjádřit. Domnívám se, že Damise znáte.“

„Povrchně. Ometal se zde mockrát, ale předtím než jsem si tenhle podnik pronajmul — pronajal.“ Naklonil se nad stůl a jeho dlouhé vlasy zplihly jako zlomená křídla. „Proč myslíte, že sem všichni hosté přestali chodit? Vysvětlete mi to — jste přeci zkušený nezu-neza-ujatý pozorovatel. Vypadám tak útočně?“

„José mi vykládal, že všude jdou obchody špatně,“ pronesl jsem nezávazně. „Je to jako s letem stěhovavých ptáků.“

Rozhlédl se po Josém, který se opíral o stěnu a požádal ho o novou sklenku. José mu ji naplnil z láhve tequily.

„Hovořil jste někdy s Damisem?“

„Rozhodně ne, abych tak řekl, důvěrně. Je to příjemný mládenec, ale pořádně jsem se s ním neseznámil. Obvykle míval svou společnost. Nevíte, zda ještě je v Ajijicu?“

„Už ne. Můžete mi někoho z té jeho společnosti jmenovat?“

„Nejčastěji jsem ho vídal s Billem Wilkinsonem.“

„Kde bych ho našel?“

„Bude nejspíš v Usedlosti. Slyšel jsem, že tam teď chodí, od té doby, co jsme spolu měli tu vádu.“

„Vádu?“

„Vlastně jsem se povadil s paní Wilkinsonovou. Je to taková namyšlená jihokalifornská tentonc, která má prachy. Řekl jsem jí, kam si ty své peníze může strčit, a že Bill by udělal líp, kdyby jí dal kvinde. Ne, že bych ženy nenáviděl —“

„Damis k těm mužům také nepatřil, jak jsem slyšel. Viděl jste ho někdy s ženami?“

„Vjednom kuse. Hodně času strávil s Annie Castleovou. To bylo ještě předtím, než to začal táhnout s tou blondýnkou, jakpak se jenom jmenovala?“ Jal se potýkat se svou pamětí.

„Na tom nesejde. Kdo je Annie Castleová?“

„Má prodejnu různých uměleckořemeslných výrobků na druhé straně plazy. Damis má nebo měl ateliér v témže domě. A tohle těsné sousedství nepochybně vykonalo své smrtící dílo. Annie je opravdu fešanda, pokud jsou vaše gusto vážnější brunetky. Nechal ji plavat, když se vynořila ta velká drobná blondýna.“

„Co myslíte tím — velká drobná?“

„Quien sabe? Velká postava, drobná dušička. Víte, ještě se u ní neprojevilo ženství.“ Osvěžil ze sklenky svůj alkoholický bystrozrak. „Jestli k tomu časem dojde, mohlo by to být děvče k pohledání. Krása netkví toliko v rysech, spočívá spíše v duchu, v očích. A proto se tak obtížné zachytí na plátně.“

„Jste znamenitý pozorovatel,“ povzbudil jsem ho.

„Všímám si lidí, příteli. Pokud jste detektiv, jak říkáte, tak sám jistě nebudete špatný pozorovatel,“

„Jsem pochodující průvodce,“ řekl jsem. „Zdá se, že tu blondýnu jste si hezky důkladně prohlédl.“

„No, to ano. Jak se jmenovala? Myslím, že slečna Blackstonová. Její matka nás jednou představovala. V poslední době jsem ji neviděl. Všímám si hlavně těch vysokých žen, protože mám sám poněkud nadměrnou velikost. Gladys je vysoká skoro sto osmdesát, mirabile dictu. Bývala kdysi na Bowery kabaretní sólistkou. Odtud jsem ji zachránil a vytvořil si z ní vzor, já bloud. V důsledku toho jsem zde ve svém osobním Bowery.“ Jeho oči těkaly po prázdných místnostech.

Zvedl jsem se. „Díky za ty všechny informace. Můžete mi říct, jak se dostanu k Usedlosti?“

„To můžu, ale koukejte, s vámi se mi to tady docela líbí. Dopijte pivo a já řeknu Josému, aby vám vyrobil pořádné pitivo. Kdepak je José? José!“

„Neobtěžujte se. Musím mluvit s Billem Wilkinsonem.“

Těžkopádně se postavil na nohy. „Jak si přejete. Máte mi chuť říci, co za tím vším vězí?“

„Můžu si něco vymyslet, ale bylo by to maření času.“ Vytáhl jsem náprsní tašku. „Kolik vám dlužím za pivo?“

„Nic.“ Paží opsal vznešené gesto, takže mu hrozilo, že ztratí vratkou rovnováhu. „Jste cizinec, který překročil můj práh, takže nemůžu od vás opravdu přijmout peníze. Mimoto mám pocit, že mi přinesete štěstí.“

„Zatím jsem ho nikomu nepřinesl, pane Reynoldsi.“

Vysvětlil mi, jak se dostanu k Usedlosti, a já vyrazil do půlnočních ulic. Zápraží pohltila děti. Venku bylo jen několik mužů a velmi málo žen. Zahaleni do pokrývek, s tvářemi nastíněnými homolovitými klobouky, vypadali muži spiklenecky. Když jsem však jedné skupince řekl „Buenas noches“, neslo se za mnou sborové „Buenas noches“.

kapitola 11

Usedlost byla na noc už zavřená. Zhruba jsem odhadl, kde jsem a podle úderu věžních hodin, ohlašujících čtvrt, se mi poštěstilo se zase vrátit na hlavní náměstí. Bylo opuštěné, až na jednoho osamělce uzamčeného za mřížemi jednobuněčné cely.

Sledován jeho upřeným pohledem, vydal jsem se na obchůzku kolen náměstí. Když jsem ho už asi ze sedmi osmin obešel, zastavil mě ručně malovaný nápis na dřevě „Anne — lidové výrobky“. Staženými žaluziemi prosvítalo zevnitř světlo a ozýval se rytmický hluk.

Jakmile jsem zaklepal na dveře vedle žaluzie, hluk přestal. Ozval se klapot podpatků na kameni a těžké dveře se otevřely se zavrzáním. Drobná žena vyklouzla ven.

„Co si přejete? Je už velmi pozdě.“

„Jsem si toho vědom, slečno Castleová. Ale ráno letím zase zpátky a když jsem viděl, že jste vzhůru, myslel jsem —.“

„Vím, kdo jste,“ řekla vyčítavě.

„VAjijicu se zprávy rychle šíří.“

„Že ano? Můžu vám také říct, že jste přijel zbytečně. Burke Damis opustil Ajijic už před nějakou dobou. Je pravda, že jsem mu ateliér na krátko pronajala. Ale o něm vám nemůžu povědět vůbec nic.“

„To je zvláštní. O mně víte všechno, a přitom jste mne předtím neviděla.“

„Na tom není nic divného. Číšník v Cantině je můj přítel. Učila jsem jeho sestru tkaní.“

„To bylo od vás hezké.“

„Je to normální součást mého života a práce. Vy však rozhodně ne. A nyní račte dát nohu ze dveří, abych ve tkaní mohla pokračovat.“

Nehýbal jsem se z místa. „Pracujete dlouho do noci.“

„Pracuju pořád.“

„Já též, když vyšetřuju případ. Něco společného tedy máme. Myslím že máme ještě něco společného.“

„Neumím si představit, co by to bylo.“

„Máte starosti o Burkeho Damise a já rovněž.“

„Starosti?“ Tón jejího hlasu zněl kovově. „Nechápu, co tím míníte.“

„Já také ne, slečno Castleová. Budete mi to muset říct.“

„Nic vám neřeknu.“

„Jste do Burkeho Damise zamilovaná?“

„To rozhodně nejsem!“ vybuchla, a tím mi pověděla velmi mnoho. „To je nejabsurdnější tvrzení — totiž otázka, co mi kdo položil.“

„Mám v zásobě spoustu absurdních otázek. Dovolíte, abych vešel a několik vám jich položil?“

„Proč bych vás měla zvát dovnitř?“

„Protože jste žena rozvážná a dějí se vážné věci. Nepřiletěl jsem z Los Angeles na výlet.“

„Co se to děje?“

„Mimo jiné,“ řekl jsem, „Burke utekl s mladou ženou, která neví, co je co.“

Na delší dobu se odmlčela. „Znám Harriet Blackwellovou a s vaší charakteristikou plně souhlasím. Je to citově nevyzrálá dívka, která se vrhla — no, krátce se po něm vrhla. Já do toho nemůžu — ani nehodlám — zasahovat.“

„Ani když jí hrozí nebezpečí?“

„Nebezpečí ze strany Burkeho? To je nemožné.“

„Podle mého názoru je to více než možné. A já o tom hodně uvažoval.“

Přistoupila blíž. Zachytil jsem lesk v jejích očích a ucítil slabý pach její pokožky, bez přídechu parfému. „Opravdu jste celou tu cestu vážil ze Států proto, abyste se mě zeptal na Burkeho?“

„Ano.“

„Provedl — provedl něco Harriet Blackwellové?“

„To nevím. Zmizeli.“

„Proč ho podezíráte, že něco provedl?“

„Povím vám to, když mi to povíte vy. Zdá se, že se oba zabýváme stejnou myšlenkou.“

„Ne. Vkládáte mi ta slova do úst.“

„Nečinil bych to, kdybyste se mnou byla ochotna mluvit.“

„Snad bych to měla radši udělat,“ odpověděla mně a svému svědomí. „Pojďte dál, pane Archere.“ Dokonce znala mé jméno.

Šel jsem za ní do pokoje za krámem. V koutě stál dřevěný ruční tkalcovský stav, z kterého čouhala tkanina se složitým barevným vzorem. Stěny a nábytek byly pokryty podobnými textiliemi s nádhernými dezény.

Anne Castleová byla oblečena rovněž nádherně. Měla na sobě pestrobarevnou mexickou sukni, vyšívanou halenku a v uších zlaté náušnice v podobě obrouček. Nakrátko zastřižené černé vlasy zdůrazňovaly její subtilní postavu a svéráznou tvář. Měla hnědé inteligentní oči, hřejivější než bych to podle jejího hlasu byl čekal.

Když jsme usedli na divan, řekla: „Hodlal jste mi povědět, co provedl Burke.“

„Raději bych o něm slyšel dřív od vás, z psychologických důvodů.“

„Míníte tím,“ řekla pozorně, „že třeba o něm nebudu chtít mluvit až mi řeknete svoje?“

„Něco v tom smyslu.“

„Je to tak hrozné?“

„To není vyloučeno. Nevím.“

„Hrozné jako vražda?“

Hovořila jako dítě, které jmenuje to, z čeho má strach — mrtvého procházejícího se na půdě, kostlivce hned za dveřmi přístěnku — aby se mu dostalo ujištění, že ty jevy neexistují.

„Třeba. Zajímá mě, které důvody vás vedou k tomu, že jste se zmínila o vraždě.“

„No,“ vykrucovala se, „říkal jste, že se Harriet Blackwellová nalézá v nebezpečí.“

„To je všechno?“

„Ano. Ovšem.“ Kostlivec ji zastrašil takže se upřímné odpovědi vyhnula. Kryla svůj ústup tím, že se začala ohrazovat. „Určitě se mýlíte. Zdálo se, že se oba mají rádi. A nemůžete tvrdit, že má Burke prchlivou povahu.“

„Jak dobře jste ho znala, slečno Castleová?“

Zaváhala. „Už jste se mě dřív ptal, zda jsem do něho zamilovaná.“

„Omlouvám se, že jsem mluvil tak bez obalu.“

„To mi nevadí. Bije to tolik do očí? Anebo vám Chauncey Reynolds vykládal svěřená tajemství?“

„Říkal, že jste se s Burkem vídala často, dokud se na scéně neobjevila Harriet Blackwellová.“

„Ano. Od té doby se ho stále pokouším vymazat ze své paměti. Bez rozhodnějšího úspěchu.“ Pohlédla na tkalcovský stav v koutě. „Aspoň jsem udělala spoustu práce.“

„Chtěla byste mi ten příběh vypravovat od začátku?“

„Když jinak nedáte… Nechápu, k čemu vám to bude dobré.“

„Jak jste se spolu seznámili?“

„Docela normálně. Přišel ke mně do krámu den nato, co sem přijel. Pokoj v posadě mu nevyhovoval, protože neměl dobré světlo. Hledal nějakou místnost, v níž by mohl maloval. Říkal, že nějaký čas malovat nemohl, a hořel touhou se pustit do práce. Náhodou mám ateliér, který nepoužívám, a svolila jsem, že mu jej asi tak na měsíc pronajmu.“

„Na jak dlouho to chtěl? Na měsíc?“

„Na měsíc nebo na dva. Nebylo to přesně stanoveno.“

„Aon sem přijel před dvěma měsíci?“

„Ano, skoro na den. Když pomyslím na všechny ty změny, co se tu za pouhé dva měsíce udály!“ Odrážely se v jejích očích „Prostě v ten den co se nastěhoval jsem musela rychle něco vyřídit do Guadu. Jedno z mých děvčat trpí srdečním revmatismem a nutně potřebovalo ošetření. Burke jel se mnou a učinil na mne znamenitý dojem tím jak se k tomu děvčeti choval laskavě — ona patří k mým nejlepším žákyním. Děvče jsme dovezli do nemocnice a potom jsme zastavili v Copa de Leche na oběd a tehdy jsme se vlastně blíž poznali.

Hovořil se mnou o svých uměleckých plánech. Drží se abstrakce, ale snaží se pomocí této metody hlouběji proniknout do života. Podle jeho názoru americký lid prožívá tragédii, podvědomě trpí, nevěda že trpí, a netuší ani příčiny svého utrpení. Burke myslel že ty kořeny tkví v našem sexuálním životě.“ Neočekávaně se zarděla. „Třebaže je malíř, je velmi výřečný.“

„To jsem nepozoroval,“ řekl jsem. „Kdo zaplatil ten oběd?“

Její ruměnec ztemněl. „Vy toho o něm víte dost, viďte? Platila jsem já. On byl na mizině. Také jsem ho zavedla do prodejny malířských potřeb a nákup malířských potřeb v ceně 400 pesos jsem si dala připsat na svůj účet. Sama jsem mu to nabídla a nelituju toho.“

„Vrátil vám ten dluh?“

„Samozřejmě.“

„Předtím, než se sblížil s Harriet Blackwellovou či až potom?“

„Předtím. Ona přijela asi o týden později.“

„Ajakého platidla použil?“

„Billu Wilkinsonovi, či lépe řečeno jeho ženě, prodal obraz — ta má peníze. Snažila jsem se ho přemluvit, aby ten obraz neprodával a kdyby už, tak aby ho prodal mně. Rozhodl se však ten obraz prodat jí a ona jej zas chtěla mít. Zaplatila mu tři a půl tisíce pesos, víc než bych si mohla dovolit já. Později litoval, že obraz prodal, a snažil se ho od Wilkinsonů koupit zpět. Slyšela jsem, že kvůli tomu mezi nimi došlo k hádce.“

„Kdy se to stalo?“

„Asi před dvěma nedělemi. Slyšela jsem o tom z druhé ruky. Burke a já jsme na sebe už nemluvili a s Wilkinsonovými se nestýkám. Bill Wilkinson je opilec, který má ženu starší než je sám, a tyje z ní.“ Zarazila se po těch slovech, snad proto, že se náhodou dotkly jejího poměru k Damisovi. „Jsou to nebezpeční lidé.“

„Dověděl jsem se, že Wilkinson byl Burkovým oblíbeným společníkem.“

„Nakrátko. Bill Wilkinson je člověk vnímavý, má totiž pochopení pro lidské slabosti a Burke se s ním na krátkou dobu sblížil.“

„Anebo naopak?“

„Tak tomu nebylo. Co by člověk jako Burke mohl hledat u takového Billa Wilkinsona?“

„Prodal jeho ženě obraz za tři a půl tisíce pesos.“

„Je to velmi dobrý obraz,“ bránila se, „aza tu cenu je laciný. Burke si málokdy svá plátna považuje, ale sám přiznal, že ten obraz má v sobě tragiku, které se snaží dosáhnout. Snad kromě několika náčrtků se žádnému z jeho děl nepodobal. Je opravdu reprezentativní.“

„Reprezentativní?“

„Je to portrét,“ řekla, „půvabné dívky. Nazval jej Portrét neznámé ženy. Zeptala jsem se ho, zda někdy podobnou ženu znal. Řekl, že snad ano, anebo že si ji snad vysnil.“

„Co si myslíte vy?“

„Myslím si, že ji znal a namaloval ji zpaměti. Nikdy jsem neviděla nikoho pracovat s takovým úsilím. Maloval dvanáct i čtrnáct hodin denně. Musela jsem ho vždy přimět k tomu, aby něco pojedl. Když jsem vešla do ateliéru s comidou, pracoval na plátně a po tváři mu stékal pot a slzy. Maloval, až už neviděl na oči, a nato odešel do města a na mol se opil. Ukládala jsem ho do postele až někdy po půlnoci, ráno však byl vzhůru a zase maloval.“

„Za ten měsíc jste si s ním hezky užila.“

„Líbilo se mi to,“ řekla zaníceně. „Měla jsem ho ráda. A mám ho ráda dosud.“

Bylo to vyznání vášně a pokud vyvěralo z hysterie, ovládala se, takže jsem nic nepoznal. Ovládala se ve všem — až na to, že pracovala v jednom kuse.

Seděli jsme a mdle se na sebe usmívali. Byla to přitažlivá žena, s onou upřímností, která do tváře vyrývá čisté linie. Vzpomněl jsem si, jak Chauncey Reynolds pronesl s moudrostí opilce že se u Harriet ještě neprojevilo ženství. U Anne Castleové však ano.

Příliš dlouho jsem nespouštěl oči z její tváře. Zvedla se, přešla pokoj s živostí kolibříka a otevřela přenosný bar stojící u stěny.

„Mohu vám nabídnout něco k pití, pane Archere?“

„Děkuji, ne. Čeká mě dlouhá noc. Až skončíme, pokusím se zajít za Wilkinsonovými. Kromě jiného bych chtěl vidět ten portrét.“

Prudce přibouchla dvířka baru. „My ještě neskončili?“

„Obávám se, že ne, slečno Castleová.“

Znovu se posadila na divan. „Co ještě ode mne chcete?“

„Stále jsem ještě nepochopil Damise a jeho minulost. Mluvil někdy o svém životě?“

„Občas. Pocházel odkudsi ze Středozápadu. Navštěvoval různé malířské školy.“

„Zmínil se o některých?“

„Nevím, aspoň se nepamatuju. Snad Chicago. Znal sbírky Art Institutu. Ale ty zná většina malířů.“

„Kde bydlel, než přišel do Mexika?“

„Vyrozuměla jsem, že se ve Státech stěhoval z místa na místo. Jako většina z nás.“

„Tím myslíte většinu zdejších umělců?“

Přikývla. „Toto je náš jednapadesátý stát. Přijíždíme sem, když jsme prošli těmi ostatními padesáti.“

„Víme, že Burke sem přijel z Kalifornie. Zmínil se někdy o okrese San Mateo nebo obecně o území kolem Zálivu?“

„Nějakou dobu pobýval v San Francisku. Znal zevrubně El Grecova díla v tamějším muzeu.“

„Očividně hovořil pouze o malířství, že?“

„Hovořil o všem možném na světě,“ řekla, „kromě své minulosti. V tom směru byl opravdu velmi rezervovaný. Pověděl mi ale, že dlouhá léta byl nešťastný a že poprvé od jeho chlapectví jsem ho učinila šťastným.“

„Tak proč vám tak nenadále ukázal záda?“

„To je otázka velmi bolestná, pane Archere.“

„Já vím. Promiňte. Snažím se pochopit, jak se do toho mohlo najednou vmísit to Blackwellovic děvče.“

„To vám nedovedu vysvětlit,“ pronesla a tiše si povzdechla „Náhle do toho vpadla, rovnou doprostřed.“

„Zmínil se o ní někdy před jejím příjezdem?“

„Ne. Seznámili se tady, rozumíte.“

„Aon o její existenci předtím nevěděl?“

„Ne. Hodláte mi naznačit, že zde na ni číhal v záloze či něco podobně melodramatického?“

„Ve svých otázkách nic nenaznačuji. Jsou to prostě jenom otázky. Víte náhodou, kde se setkali poprvé?“

„Na večírku u Helen Wilkinsonové. Nebyla jsem tam, takže vám nepovím, kdo představil koho komu, či kdo z nich byl útočník, abych tak řekla. Vím však, že to byla láska na první pohled.“ Suše dodala: „Zjejí strany.“

„Apokud jde o něj?“

Její jasné obočí se nakrčilo a na okamžik vypadala téměř ošklivě „To lze těžko říci. Když se na obzoru objevila ona, nechal mě a nechal také malování. Ty týdny věnoval všechen svůj čas jí a nakonec s ní odešel. Ale párkrát jsem je viděla pospolu — on zde ještě bydlel, ale zařídila jsem se tak, abych ho viděla co nejméně — a nabyla jsem dojmu, že ona jeho nějak moc nepřitahovala.“

„Podle čeho tak usuzujete?“

„Usuzovat je označení příliš určité pro to, z čeho mohu vycházet — z toho, jak se na ni díval a jak se na ni nedíval. Činil na mne dojem člověka, který koná nějakou práci, perfektně, ale naprosto chladně. Snad je to z mé strany pouhé snění.“

Pochyboval jsem o tom. Viděl jsem ten nedostatek zájmu ve výrazu jeho tváře včera v plážovém domku, když k němu Harriet přiběhla.

„Nevěřím, že se často oddáváte snění, slečno Castleová.“

„Že ne? Nezdálo se mi, že by mluvili o sobě, jak to obvykle činí zamilovaní. Jak jsme to činili já a Burke, když jsme — byli spolu.“ Nakrčené obočí jí znovu zošklivilo tvář „Hovořili o tom, kolik má její otec peněz a jaký nádherný dům si u jezera Tahoe dal postavit. A o podobných věcech,“ pronesla opovržlivě.

„Co přesně bylo řečeno o tom domě u jezera?“

„Popisovala mu jej do všech podrobností, jako by mu tuhle nemovitost chtěla prodat. Vím, jsem k ní asi krutá, ale pro mne bylo také kruté naslouchat tomu hovoru. Dlouho mu vykládala o skvělých dubových trámech a o kamenném krbu, kde si můžete opékat vola, pokud nějakého máte, a o té báječné vyhlídce širokým oknem na jezero. Zkormucující na tom je, že Burke té její materialistické přednášce naslouchal s velkým zájmem.“

„Zmínila se, že tam spolu pojedou?“

„Myslím, že ano. Ano, vzpomínám si, že nadhodila, že je to ideálně odloučené místo pro líbánky.“

„To je informace, která mi patrně prospěje,“ řekl jsem. „Mimochodem, jak jste přišla k tomu, že jste jejich hovor zaslechla?“

Rozpačitě se chopila náušnici. „Nehodlala jsem to přejít mlčením. Můžu se k tomu klidně přiznal když už se přiznávám ke všemu. Naslouchala jsem za dveřmi. Neměla jsem to v úmyslu, ale několik nocí po sobě si ji přivedl do ateliéru a mé dobré předsevzetí bylo to tam. Musela jsem vědět, co si navzájem povídají.“ Nasadila posměšný tón. „Vykládala, že její táta má velikánskou fůru peněz u tři baráky, a to Burke jen hltal. Třeba prožil dětství v nuzotě, co my víme?“

„Uprofesionálních podvodníků je divné, že mnohdy pocházejí z úctyhodných, zámožných rodin.“

„On není žádný profesionální podvodník. Je to dobrý malíř.“

„Koběma bodům poznamenávám, že se s konečným úsudkem zatím nehodlám ukvapovat. Snad bych směl také vám doporučit totéž.“

„Poslední týdny jsem se o to snažila. Ale je to děsně obtížné, když jednou člověk učinil závazek —“ Provedla rukama bezmocné gesto.

„Rád bych si prohlédl ten ateliér, co jste mu pronajala. Je to možné?“

„Když myslíte, že vám to prospěje?“

Na vzdáleném konci nádvoří, kde byl na noc zaparkován volkswagen, stála odděleně cihlová budova se širokým oknem. Anne Castleová odemkla dveře a rozsvítila. Rozlehlý pokoj s holými stěnami páchl po prostředku na hubení hmyzu. Několik křesel potažených vepřovicí, které se do místnosti nehodily, stálo na dlaždičkách. Lehátko s nepotaženou tenkou matrací stálo v koutě. Jedinou známkou pohodlí byly ručně tkané záclony na širokém okně.

„Měl velice skrovné obydlí.“ řekl jsem.

„Jako mnišskou celu.“ Pronesla to posměšným tónem. „Samozřejmě, jakmile se odstěhoval, jsem to tady vyklidila. V neděli tomu bylo týden.“

„Do Los Angeles odletěl teprve o den později.“

„Domnívám se, že strávil poslední noc s ní.“

„Trávili noci spolu, že?“

„Ano. Nevím, co se za těch nocí dělo. Nesmíte si myslet, že jsem je neustále špehovala. Jenom jednou se mé předsevzetí zhroutilo.“ Zkřížila paže na prsou a stála jako drobný pomník, odhodlaný se nikdy znovu nezhroutit. „Vidíte mě v mé nahotě, pane Archere. Jsem klasickým případem bytné, která se zamilovala do svého význačného strávníka a dostala košem.“

„Vtom světle vás vůbec nevidím.“

„Vjakém jiném světle byste mě mohl vidět?“

„Překvapilo by vás to. Byla jste provdána, slečno Castleová?“

„Jednou. Odešla jsem z vassarské koleje, abych si vzala básníka — jen si představte! Ale nevyvedlo se mi to.“

„Atak jste odešla do exilu, do Mexika?“

„To není tak prosté, jako nejsem prostá ani já sama,“ řekla se složitým úsměvem. „Sotva byste pochopil mé pocity k tomuto místu. Je staré jako tyto hory a nové jako rajská zahrada — ten opravdový Nový svět — a jsem velmi ráda že k němu náležím.“ Smutně dodala, protože se její myšlenky vracely k jedinému pólu: „Myslela jsem, že v Burkem se začínají probouzet tytéž pocity.“

Prošel jsem po místnosti a prohlédl si koupelnu vzadu. Všude byly holé zdi a uklizeno, takže se nedalo nic vyčíst. Vrátil jsem se zpátky k Anne Castleové.

„Zanechal zde Damis nějaké svoje věci?“

„Žádné osobní věci tu nenechal, pokud vás zajímá tohle. Neměl nic když přišel, a jen o málo víc, když odcházel — snad pár štětců.“

„To sem přišel s holýma rukama?“

„Měl pouze oblek a ještě k tomu hodně obnošený. Přemluvila jsem ho, aby si dal v Guadu ušít nový. Ano, zaplatila jsem mu ho.“

„Udělala jste pro něho hodně.“

„Nada.“

„Revanšoval se vám nějak?“

„Nic jsem od něho nechtěla.“

„Žádné památky nebo upomínky?“

Zaváhala. „Burke mi věnoval malý vlastní portrét. Je to pouze náčrtek, co odhodil. Požádala jsem ho, aby mi ho dal.“

„Směl bych se podívat?“

„Jak si přejete.“

Uzamkla ateliér a přes nádvoří jsme se vrátili zpátky do její ložnice. Nad hladkou postelí visel v bambusovém rámu černobílý obrázek. Náčrtek byl příliš stylizovaný na to, aby to byla jeho věrná podoba a z nějakého důvodu jedno oko bylo větší než druhé. Dalo se však snadno poznat, že je to Burke Damis. Jeho tvář vyhlížela ze spleti zkřížených čar.

Anne Castleová stála s pažemi zkříženými na prsou jako na obranu proti jeho pohledu.

„Měl bych na vás velkou prosbu.“

„Chcete ten náčrtek.“ řekla.

„Slibuju vám, že ho dostanete zpátky.“

„Vy však přece víte, jak Burke vyhlíží. Viděl jste ho, ne?“

„Viděl jsem ho, nevím však, koho jsem viděl.“

„Myslíte, že vystupuje pod falešným jménem?“

„Domnívám se, že používá nejméně dvou jmen. Burke Damis je to první, Quincy Ralph Simpson je druhé. Použil někdy jména Simpson když u vás bydlel?“

Zavrtěla, hlavou. Její rysy se přitom uvolnily, a obličej vypadal dychtivě.

„Přišel do Mexika pod jménem Simpson. Téhož jména použil při odjezdu. S tímto jménem — Quincy Ralph Simpson — souvisí něco podivného. Původní majitel jména je po smrti.“

Natáhla hlavu dopředu. „Jak zemřel?“

„Sekáček na led mu probodl srdce před dvěma měsíci v městě zvaném Citrus Junction, poblíž Los Angeles. Zmínil se někdy Burke o Citrus Junction?“

„Ani jednou.“ Paže jí klesly k bokům. Pohlédla na postel a potom na ni usedla „Chcete mi říct, že ho Burke zabil?“

„Burke, či jak se opravdu jmenuje, zůstává na mém seznamu hlavním podezřelým, zatím jediným. Opustil Spojené státy krátce po Simpsonově zmizení. Je jisté, že k tomu použil Simpsonových dokladů.“

„Kdo to byl Simpson?“

„Bezvýznamný člověk, který toužil se stát detektivem.“

„Sledoval Burkeho kvůli — nějakému zločinu?“

Její hlas měl zvláštní názvuky a pazvuky. Ten mrtvý zas obcházel půdu. Kostlivec visel za jejíma polozamhouřenýma očima.

„Zmínila jste se o vraždě už předtím,“ řekl jsem. „Máte ji na mysli, když mluvíte o zločinu?“

Pohlédla na mne, potom na obrázek na stěně a zase na mne. Zkourmouceně řekla. „Zabil Burke nějakou ženu?“

„To není vyloučeno,“ řekl jsem nezávazně.

„Víte, kdo byla?“

„Ne. Vy ano?“

„Neprozradil mi její jméno ani nic o ní. Řekl pouze —“ Napřímila se, aby srovnala myšlenky „Pokusím se jeho slova přesně opakovat. Byli jsme první noc spolu. Popíjel a byl sklíčený. Myslím, že se tomu říká postkoitální tristesse.“

Byla na sebe krutá. Zaryla prsty do pokrývky postele. Jednu ruku s pohybujícími se prsty pozvedla k ňadrům. Nyní se na mne už nedívala.

„Hodlala jste mi povědět, co vám řekl, slečno Castleová.“

„Nemůžu.“

„Vjistém smyslu jste mi to vlastně už řekla.“

„Neměla jsem o tom mluvit. Zhrzená bytná zrazuje démonického milovníka. Netušila jsem, že to je v mé povaze. Jsem beznadějné stvoření,“ řekla a klesla na postel, tváří na polštář a s nohama visícíma na podlahu.

Měla hezké nohy a já si to uvědomoval všemi smysly. Zaplavila mě vlna soucitu a toužil jsem ji utěšit. Ale nesáhl jsem na ni. Měla nadbytek vzpomínek a já jich měl také víc, než bylo zdrávo.

Její vzpomínka, která mě zajímala, vycházela z ní v úryvcích, přidušená polštářem. „Říkal, že svým ženám přináší neštěstí. Neměla bych si s ním nic začínat, jestli chci, aby mi zůstala hlava sedět na krku. Říkal, že tohle se stalo té poslední.“

„Co se jí stalo?“

„Byla uškrcena. Kvůli tomu musel odejít ze Států.“

„Naznačuje to, že má na svědomí její smrt. Učinil vám doznání?“

„Neřekl to otevřeně. Spíše to znělo jako výhrůžka či varování. Myslím, že na mne pouštěl hrůzu. Ale nikdy mi ve skutečnosti neublížil. Je velice silný. Mohl mi ublížit.“

„Opakoval někdy to doznání či výhrůžku?“

„Ne, ale později jsem na to myslela často. Nikdy jsem to už nepřivedla na přetřes. Potom jsem se ho tak trochu obávala. Nezabránilo mi to však, abych ho přestala milovat. Milovala bych ho bez ohledu na to, co provedl.“

„Dvě vraždy dají opravdu dost práce a vyžadují, aby pachatel měl k tomu zvláštní dispozici.“

Odtáhla tvář od pohodlí polštáře. Posadila se, uhladila si sukni a potom vlasy. Vypadala bledá a otřesená, jako po záchvatu morálního zvracení.

„Nemohu věřit, že by k tomu měl Burke předpoklady.“

„Ženy nikdy nevěří něčemu takovému, když se to týká milovaného muže.“

„Jaké vlastně důkazy svědčí proti němu?“

„To, co jsem říkal já vám a co jste vy říkala mně.“

„To přece nic neznamená. Mohl se mnou jenom prostě rozprávět.“

„Nemyslela jste si to tehdy ani později. Rovnou jste se mě zeptala, zda se to netýká vraždy. A já vám musím odpovědět, že skutečně běží o vraždu. Viděl jsem mrtvolu Ralpha Simpsona před čtyřiadvaceti hodinami.“

„Nevíte však, o kterou ženu jde.“

„Prozatím ještě ne. O Damisově minulosti nemám zprávy. Z toho důvodu jsem přijel sem, a proto si od vás chci vypůjčit jeho portrét.“

„Kčemu vám bude?“

„Mám v jedněch novinách v L.A. známého výtvarného kritika. Zná práci celá řady mladých malířů a mnohé z nich zná osobně. Chci mu náčrtek ukázat, abych se dověděl, jestli vašeho přítele zná jménem.“

„Proč se domníváte, že Burke Damis není jeho pravé jméno?“

„Jestliže je na útěku, jak to podle všeho vypadá, sotva bude vystupovat pod vlastním jménem. Jak jsem vám řekl, do Mexika přijel pod přijatým jménem Simpson. Kromě toho mám ještě další nepřímý důkaz. Povšimla jste si někdy jeho koženého pouzdra s holícími potřebami?“

„Ano. To byl prakticky jediný jeho majetek.“

„Vzpomínáte si, jaké na něm byly iniciály?“

„Nepamatuji se.“

„B. C.,“ řekl jsem. „Kjménu Burke Damis se nehodí. Velice toužím zvědět jméno, ke kterému patří. Snad mi to ten portrét pomůže zjistit.“

„Můžete si ho vzít,“ řekla „avracet mi ho nemusíte. Vlastně jsem si ho ani neměla sem dávat. Připadám si skoro jako flagelantka.“

Sňala obraz ze skoby a podala mi ho. Hovořila, aby mě vyvedla z pokoje a sebe z rozpaků, že mi ukázala, jak trpí. „Jsem z lidí, kteří si libují v sebemrskačství. Myslím však, že je to lepší, než aby vás trýznili jiní. A také mnohem hospodárnější — nemusíte platit za zprostředkování.“

„Namluvíte toho hodně, Anne.“

„Přespříliš, že? Přespříliš nadmíru mnoho.“

Byla však neobyčejně ochotná. Dala mi na ten obraz ze slámy upletený ochranný obal, přes mé protesty vycouvala s volkswagenem a dovezla mě k domu Wilkinsonových, stojícím na břehu jezera. Byla už jedna hodina po půlnoci, ale jak mi řekla, bylo velmi pravděpodobné, že Bill a jeho žena jsou ještě vzhůru. Pozdě vstávali a dlouho do noci popíjeli.

Otočila vůz u začátku příjezdové cesty a svítila mi reflektory na drátěná vrátka, dokud jsem neotevřel a nezasunul za sebou zástrčku na druhé straně. Nato krátce zahoukala na pozdrav a odjela zpátky do vesnice.

Nečekal jsem, že ji ještě někdy spatřím, a bylo mi toho velice líto.

kapitola 12

Z domu se nesla hudba. Slyšel jsem dávné, romantické melodie dvacátých let, svíravé a sladké jako vonící jasmín. Před domem byly hustě vysázeny ozdobné keře a stromy. Široké terasovité schody vedly k jezera, které se matně lesklo nedaleko odtud.

Narazil jsem hlavou na nějaký nízko visící plod, patrně mango. Nad stromy, na čerstvě vymyté obloze, visely hvězdy jako hrozny nějakého menšího, světlejšího ovoce, příliš vysoko, aby na ně mohl člověk dosáhnout.

Zaklepal jsem na masivní dveře. Zvuk hudby přerušil ženský hlas „To jsi ty, Bille?“

Neodpověděl jsem. Asi po minutě se dveře otevřely. Stála v nich štíhlá blondýna oděná do jakési průsvitné látky. Kromě toho držela v pravici blýskavý revolver ráže 38, zamířený na můj žaludek.

„Co si přejete?“

„Krátkou rozmluvu. Jmenuji se Archer, jsem tady pouze přes noc a vím, že nyní není právě nejvhodnější doba k tomu, abych vás obtěžoval —“

„Neřekl jste mi, co si přejete.“

„Jsem soukromý detektiv, který vyšetřuje zločin.“

„Zde nebyl spáchán žádný zločin,“ řekla ostře.

„Ten se stal na severu.“

„Aproč myslíte, že já o něm něco vím?“

„Přišel jsem se vás pouze zeptat, to je všechno.“

Ustoupila a revolverem mi pokynula, abych vstoupil. „Pojďte ke světlu, abych si vás prohlédla.“

Vešel jsem do místnosti tak prostorné, že vzdálené kouty byly ponořeny v temnotu. Nostalgická kaskáda Gershwinovy hudby se řinula z mohutného sterea postaveného u jedné stěny. Blondýna byla silně nalíčená poněkud staromódním způsobem, jako by měla za hosty přízraky. Její trojúhelníková tvář byla nehybně napjatá, jak tomu často bývá po plastické operaci.

Pohlédla mi na nohy a potom svýma podmalovanýma očima přejela po mém těle, jako by to byly zastíněné reflektory. Poznal jsem ji podle toho, jak pohybovala očima. Viděl jsem to tucetkrát předtím v těch starých filmech, ve kterých neustále „pršelo“, a ještě dříve, když jsem pilně navštěvoval kina na Long Beach a ona byla jednou z hlavních hrdinek westernů, v nichž se s uculováním a zamilovaně házejíc očima, vyprošťovala z trojúhelníkových vztahů s koňmi.

Zadoloval jsem hluboko v paměti, abych vylovil její filmové jméno, ale pokus se mi nepovedl.

„Jste docela hezký,“ řekla. „Nemáte to na sobě svetr Clauda Stacyho?“

„Půjčil mi ho. Déšť mi promáčel šaty.“

„Ten svetr jsem mu dala já. Jste Claudův přítel?“

„Ne důvěrný.“

„To je dobře. Nevypadáte jako jeho typ. Líbí se vám ženy?“

„Odložte ten kolt a já vám odpovím po pravdě,“ řekl jsem s nezbytným úsměvem.

Rovněž se usmála, tím svým úsměvem z roku 1929, který jí zůstal tkvět na ústech jako poznámka pod čarou k dějinám „Ten revolver vám vadit nemusí. Naučila jsem se zacházet s kolty když jsem hrála ve westernech. Manžel si přeje, abych ho měla po ruce, když jsem v noci sama doma. Obvykle bývám.“

Položila revolver na stolek u dveří a otočila se ke mně: „Ještě jste mi neřekl, zda se vám ženy líbí nebo nelíbí.“

„Líbí se mi vždy některá žena. Kupříkladu vy jste se mi líbila mnohem déle, než to já či vy jsme ochotni přiznat.“ Její herecké jméno se mi v paměti pojednou vynořilo. „Jste Helen Holmesová, viďte?“

Rozzářila se studeným a jasným světlem jako neon. „Podívejme se, vy si na mne vzpomínáte! Myslela jsem, že každý na mne už zapomněl.“

„Já byl fanoušek,“ řekl jsem, abych to moc nepřehnal.

„To je milé!“ Stiskla si prsty ramena a s nehybným úsměvem oběma nohama několik centimetrů povyskočila. „Za to si smíte sednout a já vám naleju pití a povím všechno, co si přejete zvědět. O sobě ovšem neřeknu nic. Jmenujte svůj jed.“

„Gin s chininovou vodou, když budete tak laskavá.“

„Jeden gin a tonik. Okamžitě zařídím.“

Rozsvítila pozlacený lustr visící jako barbarský poklad pod stropními trámy. Místnost vypadala jako nějaké skladiště před aukcí, zaplněné kusy nábytku z nejrůznějších dob a zemí. U vzdálenější stěny stál ozdobně vyřezávaný barový pult, za ním byly police s lahvemi a půl tuctu stoliček s koženým potahem stálo před ním.

„Pojďte si sednout k baru. Je tu útulněji.“

Seděl jsem a pozoroval, jak mi míchá objednaný nápoj. Pro sebe si vyrobila směs tequily s grenadinou a okraj sklenky posypala nahrubo umletou solí. Zůstala za nálevním pultem, opírajíc se o něj lokty a vystavovala na odiv svá ňadra jako číšnice prokazující laskavost nějakému hostovi.

„Nebudu ztrácet čas okolkováním. Zajímám se o Burkeho Damise. Vy ho znáte, paní Wilkinsonová?“

„Povrchně. Je, či spíše byl přítelem mého muže.“

„Proč užíváte minulého času?“

„Pohádali se nějakou dobu předtím, než pan Damis odtud odešel.“

„Kvůli čemu?“

„Kladete velmi přímé otázky.“

„Nemám čas k tomu, abych vám předváděl, jak je dovedu kamuflovat.“

„To bych si asi opravdu užila.“

„Zajisté. Kvůli čemu se pohádali?“

„Kvůli mně, když to už musíte vědět. Kvůli mně ubohé.“ Zatřepetala očními řasami. „Měla jsem strach, čestně, že jeden druhého zabije. Ale Bill se nakonec spokojil tím, že ten obraz spálil. Tím si na nás na obou zchladil žáhu.“ Vztyčila paži, jako by chtěla přísahat. „Neptejte se mě, proč to. Žádné to neexistovalo. Je to prostě tím, že Bill projevuje nejistotu v našem vzájemném vztahu.“

„Spálil ten portrét neznámé ženy?“

„Ano, a to jsem mu dosud neodpustila,“ řekla, jako by tím chtěla dokázat, jak je neoblomná. „Rozlámal rám, roztrhal plátno a všechno to hodil do krbu a zapálil. Bill se někdy opravdu chová jako násilník.“

Usrkla nápoj a bledou špičkou jazyka si olízla sůl ze rtů. Připomínala mi kočku, ne tu domácí, ale některou z těch kočkovitých šelem, které dovedou napadnout i člověka. Její lesklé rty jako by tu vzpomínku na násilí vychutnávaly.

„Ví Damis o tom, že byl obraz zničen?“

„Řekla jsem mu to. Úplně ho to vzalo. Z očí mu vytryskly slzy, představte si.“

„Rád bych věděl, proč.“

„Říkal, že to byl jeho nejlepší obraz. Mně se líbil také.“

„Slyšel jsem, že se jej snažil koupit zpátky.“

„Ano, to chtěl, ale já se s ním nechtěla rozloučit.“ Mezi namalovanými víčky bděle vyhlížely její oči. „Ským jste ještě mluvil?“

„Srůznými zdejšími lidmi.“

„SClaudem Stacym?“

„Ne. Zatím ještě ne.“

„Proč se zajímáte tolik právě o tento obraz?“

„Zajímám se o všechno, co Damis dělal.“

„Zmínil jste se o zločinu, který se stal na severu. Nalijete mi čistého vína? Já s vámi mluvila taky otevřeně.“

Vyprávěl jsem jí, co se přihodilo Quincy Ralph Simpsonovi. Vypadala poněkud zklamaně, jako by čekala nějakou šťavnatější senzaci.

„To jsou pro mne novinky,“ řekla. „OSimpsonovi vám nemůžu po vědět nic.“

„Tak se zase vraťme k tomu obrazu. Damis jej nazval portrétem. Zmínil se někdy o tom, koho ten portrét představuje?“

„Vůbec ne,“ odvětila krátce.

„Máte vy o tom nějaké tušení?“

Pokrčila rameny a nasadila hloupý výraz. Svěsila při něm ústní koutky.

„Ktomu, že jste ten obraz koupila a toužila si ho ponechat, jste jistě měla nějaký důvod. A vašemu manželovi ten obraz také nebyl lhostejný, jinak by ho byl nespálil.“

„Nevím, kterou ženu portrét představoval,“ řekla až přespříliš přesvědčivě.

„Myslím, že to víte.“

„Tak si to myslete. Začínáte mě nudit. Je už pozdě a rozbolela mě hlava.“ Prsty si pohladila čelo. „Nechcete dopít a odejít?“

Nechal jsem sklenku stát tam, kde byla, mezi námi na pultu. „Promiňte, že jsem na vás snad až přespříliš naléhal. Neměl jsem v úmyslu —“

„Neměl?“ Dopila a vyšla zpoza pultu, olizujíc si rty. „Tak pojďte, pustím vás ven.“

„Dlouho jsem se tu neohřál.“ Následoval jsem ji neochotně ke dveřím. „Doufal jsem, že vám položím několik otázek o Harriet Blackwellové. Dověděl jsem se, že se s ní Damis setkal u vás.“

„Co na tom?“ odsekla a otevřela dveře. „Tudy.“

Zabouchla za mnou dveře. Na dvoře jsem hlavou srazil nějaký nízko visící plod. Zvedl jsem ho — bylo to mango — a vzal jsem si ho jako suvenýr.

Čekala mě dlouhá cesta pěšky, ale celkem jsem se na ni těšil. Poskytla mi příležitost přemýšlet, mimo jiné i o Helen Holmesové-Wilkinsonové. Náš poněkud lopotný vzájemný vztah, založený na tom že jsem na sobě měl svetr Clauda Stacyho a vzpomněl si na její filmové jméno, ztroskotal, když přišla na přetřes totožnost ženy namalované na tom spáleném portrétu. Vsadil bych se, že ví, kdo ta žena je a v jakém vztahu byla k Damisovi.

Přemítal jsem rovněž o vztahu mezi Helen a Damisem.

Od vesnice se velmi rychle přibližovala zářící světla auta. Patřily vozu značky Porsche, který v dlouhých obloucích klouzal z jedné strany vozovky na druhou. Musel jsem ustoupit do příkopu, aby mě vůz nepřejel. Když mne míjel, na chvilku jsem zahlédl bledou řidičovu tvář s poletujícími černými vlasy. Hodil jsem po něm mango, co jsem držel v ruce.

Věžní hodiny odbily dvakrát — půl třetí — když jsem přes vesnici dorazil k posadě. Claude Stacy spal oblečený na gauči. Gauč byl na jednom konci vyvýšený, jako ten, který používají psychiatři, a Stacy na něm ležel skrčen ve fetální poloze.

Zatřásl jsem jím. Ušklíbl se a odfrkl si jako veliké a staré nemluvně, jež se rodí do světa, který nevytvořilo.

„Co je?“

„Mluvil jsem teď v noci s vaší přítelkyní, Helen Wilkinsonovou. Zmínila se o vás.“

„Opravdu?“ Vylovil z kapsy hřeben a pročísl si prořídlé vlasy. „Doufám, že lichotivě.“

„Velice,“ zalhal jsem.

Slunil se v představě té pomyslné lichotky. „Nu, Helen a já spolu prima vycházíme. Kdyby mě Bill Wilkinson nepředešel, třeba bych si ji byl vzal sám.“ Jal se o tom hloubat. „Hrávala ve filmu, víte a na šetřila si peníze. Jednu dobu jsem sám taky hrál. Ale žádné peníze se u mne neohřály.“

„Jak si vydělává Bill Wilkinson na živobytí?“

„Nijak. Je jistě o dobrých dvacet let mladší než Helen,“ odpověděl jakoby na vysvětlenou. „To byste vůbec neřekl, je tak nádherně zachovalá. A Bill se do ní úplně zbláznil. Býval to hotový Apollo, namouduši.“

„Znáte se s ním už dlouho?“

„Dlouhé roky. Jeho prostřednictvím jsem poznal Helen. Vzal si ji před pár lety, když mu jeho rodina přestala posílat peníze. Neřekl bych že si ji vzal kvůli penězům, ale oženil se s ní, protože věděl kde najde peníze. To je z Tennysona?“ Stacy se zahihňal. „Může se zbláznit, když se Helen na druhého muže jenom podívá.“

„Adívá se na jiné muže?“

„Obávám se, že ano. Jednu dobu se zajímala o mě.“ Zarděl se marnivě. „Ovšem, já bych nepřebral ženu kamarádovi. Bill ví, že mně může důvěřovat. Já a Bill jsme už dlouhá léta kámoši.“

„Viděl jste se s ním včera večer?“

„Ne, neviděl. Myslím, že jel na večírek do Guadalajary. Má několik velmi dobrých konexí. Jeho rodina v Texasu je velmi považovaná.“

„Jezdí porschem?“

„Jestli se tomu dá říkat jízda. To byl jeden z důvodů proč musel odejít z Texasu.“

„Tomu rád věřím. Před pár minutami mě skoro zajel.“

„Chudák Bill. Jedné noci skončí se zlomeným vazem někde v příkopě. A pak si třeba Helen přece jen vezmu, kdo ví?“ Ta vyhlídka ho příliš nerozveselila. „Potřebuju se napít, kamaráde. Dáte si se mnou?“

„Ovšem. Zdá se, že v tomhle kraji je pití oblíbenou domácí kratochvílí.“

Pohlédl na mne, aby se přesvědčil, zda ho neobviňuji z toho, že je opilec. Usmál jsem se. Pokrčil rameny podle mexického zvyku a zpod vyvýšeného konce gauče vytáhl láhev bacardi. Vzal dva papírové pohárky ze zásoby na poličce visící na stěně, na níž stály i zazátkované láhve s vodou a odlil trochu lihoviny. Rozředil jsem svou dávku vodou.

„Salud,“ řekl. „Dovolíte, abych se zeptal, jak jste se dostal do rozhovoru s Helen Wilkinsonovou?“

„Navštívil jsem ji.“

„Jen tak, bez ohlášení?“

„Náhodou jsem soukromý detektiv.“

Zhurta se posadil zpříma. Rozléval bacardi přes okraj pohárku. Rád bych věděl, který dávný skandál měl tu sílu, aby ho takto oživil.

„Já myslel, že jste turista,“ pronesl vyčítavě.

„Jsem detektiv a přijel jsem prošetřit pobyt muže, který si říkal Burke Damis. Myslím, že u vás také jednu nebo dvě noci bydlel.“

„Jednu noc,“ řekl Stacy. „Tak to o něm je přece jenom pravda? Nechtěl jsem tomu věřit — je to na pohled moc příjemný člověk.“

„Co jste nechtěl věřit?“

„Že zavraždil svou ženu. Nejste tady kvůli tomu?“

Za pomoci trochu rumu a vody jsem se hbitě přizpůsobil. „Tyhle pověsti rychle kolují. Kde jste se to dověděl?“

„Kolovalo to, jak jste říkal. Myslím, že to začalo, když Bill Wilkinson řekl komusi v Usedlosti, že Damise půjde ohlásit jako nežádoucího cizince.“ Stacy mluvil jako znalec, který sbíral klepy tak, jako jiní lidé shromažďují pozoruhodné výroky či ženské fotografie. „Vláda se nyní zaměřuje na vypovídání nežádoucích živlů; policie je sbírá a expeduje za hranice. Tentýž postup jako ve Státech u ilegálních mexických přistěhovalců — „mokrých zad“ — jenomže v opačném směru.“

„AWilkinson ohlásil Damise úřadům?“

„Nevěřím, že to opravdu udělal, třebaže tím hrozil. Proto snad Damis zmizel tak ve spěchu. Takže nyní před zákonem vede o délku prsou?“

„Vede o hezkých pár délek,“ řekl jsem. „Ta pověst mě zajímá. Co bylo přesně řečeno?“

„Prostě, že Damis — to nebylo jeho pravé jméno — je hledaný pro vraždu své ženy.“

„Jak víte, že to není jeho pravé jméno?“

„Já nevím nic. To všechno patří k té pověsti. Pokoušel jsem se z Billa a Helen vymáčknout nějaké další podrobnosti, ale odmítli o tom mluvit —“

„Oni znají podrobnosti?“

„Řekl bych, že ano.“

„Aodkud se je dověděli?“

„Tuhle otázku jsem si sám také často položil. Vím, že v květnu jeli za hranice a strávili asi týden v Kalifornii. Někdy v té době se ta vražda stala, že? Třeba o ní četli v novinách. Ale jestli věděli tohle všechno pak nechápu, že se s tím člověkem spřátelili. Všichni tři byli po nějakou dobu úplně nerozluční; než se Bill na Damise dopálil. Helen se o něho totiž začínala nějak moc zajímat.“

„Damis měl přece svoje děvče.“ Nebo dvě. Nebo tři.

Usmál se shovívavě. „To Helen nevadí.“

„Znáte to děvče, s nímž odtud odjížděl — Harriet Blackwellovou?“

„Setkal jsem se s ní jednou na večírku.“

„Akde se s ní seznámil Damis?“

„Na témže večírku, u Helen Wilkinsonové. Helen mi řekla že ji Damis žádal, aby jí zaslala pozvánku.“

„Damis Helen požádal, aby na ten večírek pozvala Harriet?“

„To jsem říkal.“

„Aby se mohl s Harriet setkat?“

„Podle všeho. Vím pouze to, co slyším.“

Ten rozhovor na mne začal působit tísnivě. Stacy měl v očích žádostivý pohled, jako kdyby se živil sousty a drobty z cizích životů. Snad jsem se obával, že mě čeká stejný osud.

Nalil si ještě bacardi a mně nabídl též. Zdvořile jsem odmítl. Jestliže se zítra chci vrátil do Kalifornie — a nyní jsem k tomu byl rozhodnutý — tak ještě mě dnes čekala další pochůzka.

„Pane Stacy, řekněte, dá se tady sehnat taxík?“

„Bydlí zde muž, který vozí lidi. Dalo by vám hroznou práci ho ve tři ráno vyburcovat. Proč se ptáte?“

„Musím ještě zajet k Wilkinsonům a nechtěl bych zas takový kus jít pěšky.“

„Já vás tam dovezu.“

„Jste neobyčejně ochotný.“

„To nic. Pro mne to je vzrušení. Zavezu vás tam pod jednou podmínkou že Billovi ani Helen neřeknete, že jsem v tom měl prsty. Oni jsou užitečná známost, víte.“

„Buďte bez obav.“

Zajel svou otlučenou fordkou před vchod a zavezl mě na cestu podél jezera. Ze tmy jsem slyšel kokrhat kohouty. Stacy zaparkoval na začátku cesty k Wilkinsonovým a já došel k domu pěšky.

U Wilkinsonových byla v proudu domácí hádka, dosti hlasitá, aby pronikla skrze zdi. Stál jsem u domovních dveří a naslouchal.

Nazvala ho alkoholikem. Odpověděl jí, že je posedlá sexem. Řekla mu, že když si nedá pozor na jazyk, tak se s ním rozvede a on může žebrat na ulici. Oznámil jí, že by mu tím prokázala laskavost, protože s ní žít je pro něho mírně řečeno očistec.

Po chvíli oběma stranám došly argumenty, takže jsem zdáli slyšel šílenecky jásající kohouty uprostřed tiché tmavé noci. Soustředil jsem zbytek své energie do pěsti, kterou jsem zabušil na dveře

Tentokrát přišel otevřít Wilkinson. Byl to statný třicátník, vypadal ale starší. V mexických šatech a mexickém účesu se zdálo, jako by se mi před očima proměnil v něco, co i jemu samotnému bylo cizí. Měl v sobě alkohol, zarudlé oči, nakyslý dech a toporný jazyk.

„Neznám vás, jděte pryč!“

„Věnujte mi moment. Jsem soukromý detektiv a přiletěl jsem z Los Angeles ověřit několik věcí o Burkem Damisovi. Slyšel jsem, že jste jeho přítel.“

„To jste slyšel špatně. Byl vlezlý a chodil sem zdarma nasávat. Jakmile jsem mu na to přišel, tak jsem s ním zatočil. Pořádně.“

Wilkinson mluvil s ošklivým protáhlým přízvukem. Z jeho narudlých očí na mne zíralo něco mocnějšího než alkohol, snad počátek šílenství.

„Nač jste Damisovi přišel?“

„Vetřel se do mé přízně, aby mi mohl svádět ženu. To teda nesnáším.“

Mávl rukou jako sekerou a hranou dlaně udeřil do veřeje. Odřenou dlaň si strčil do úst.

„Slyšel jsem fámu, že zabil svou ženu.“

„To není fáma. Na jaře jsme byli v San Francisku a těmahle očima jsem v novinách viděl fotku té mrtvé a vůbec: Psali, že ji uškr-uškrtil. Ale nevěděli jsme, kdo je, když se k nám vetřel. Nevěděli jsme to, až jsme viděli ten obraz, co namaloval.“

„Byl to portrét jeho ženy?“

„Káp jste na to. Helen poznala obličej té chudinky. Ten had v trávě ji uš-zaškr-til svýma vlastníma rukama.“

Wilkinson se kolem sebe oháněl, jako by prožíval živý sen, že je škrcen nebo že sám někoho škrtí. Odkudsi z domu se ozval hlas jeho ženy:

„Koho tam máš, Bille? S kým to mluvíš?“

„Nějaký člověk z Los Angeles. Povídá, že je detektiv.“

Vyběhla z obývacího pokoje a postavila se k jeho boku „Nebav se s ním.“

„Budu se bavit, s kým chci,“ pronesl s pohledem zhýčkaného a vzdorovitého dítěte. „Jednou provždy to Damisovi zatrhnu.“

„Do toho se nemíchej.“

„Tys mě sama do toho zamíchala. Kdyby ses ho vydíráním nepokoušela přimět, aby —“

„Bud zticha, hlupáku.“

Ve vzteku, který kolem nich vytvářel prázdnotu, hleděli na sebe. Byl o polovinu větší než ona a téměř o polovinu mladší, ona se však dovedla lépe ovládat. Její napjatá a lesklá tvář byla bezvýrazná.

„Poslouchej mě, Bille. Tento muž tu už byl asi tak před hodinou. Musela jsem ho požádat, aby odešel.“

„Pročpak?“

„Začal mě obtěžovat.“ Pokrčenými prsty si přejela přes ňadra.

Jeho pozornost se nemotorně přesunula na mne. „Je to tak?“

„Nevěřte jí.“

„Ateď ze mne dělá lhářku.“ Její bílá trojúhelníková tvář se přiblížila k jeho rameni. „Tohle si jen tak beze všeho necháš líbit?“

Rozehnal se divoce pěstí na mou hlavu. Uhnul jsem a zasadil mu ránu do žaludku. Sesul se, drže se oběma rukama za břicho. Neměl jsem ho uhodit. Začal zvracet.

„Ty všiváku špinavý,“ řekla žena.

Sáhla po revolveru na stole a vypálila po mně. Střela mi proletěla kolem boku a uškubla volně složený záhyb Stacyho svetru. Otočil jsem se a utíkal odtud.

kapitola 13

Toho rána, které přišlo tak nenadále, mě Stacy dovezl na letiště. Nedovolil abych mu zaplatil za jeho služby či za tu dvojí díru v jeho svetru. Říkal, že to bude znamenitý námět k rozhovorům.

Pouze mě požádal, že když mi to vyjde, abych zavolal jeho příteli, správci hotýlku v Laguna Beach. Měl jsem mu vyřídit, že Claude se má dobře a nic mu nevyčítá.

Dopotácel jsem se na palubu letounu a prospal většinu letu do Los Angeles. Přistáli jsme krátce po jedné. Bylo horko, větší vedro než v Mexiku. Na městě ležel smog jako poklička na Papinově hrnci.

Zavřel jsem se do telefonní budky a vyřídil několik hovorů. Plukovník Blackwell neměl žádnou zprávu od Harriet od chvíle, co předevčírem odjela s Damisem. Uznal, že je možné, že odjeli k Tahoe. Jeho dům stál u jezera na nevadské straně města State Line.

Přerušil jsem jeho dychtivé dotazy slibem, že přijedu k němu. Pak jsem zavolal Arniemu Waltersovi do Rena. Vedl tam detektivní agenturu, která pokrývala onu část Nevady.

Telefon zvedla Arnieova manželka a obchodní společnice. Phyllis Waltersová mluvila úředním tónem bývalé policistky, ale ani tím nezakryla svou ženskost.

„Jak se máš, Lew? Kde ses toulal celou tu dobu?“

„Zmísta na místo. Kupříkladu včera večer jsem prožil týden v Mexiku.“

„Ty se máš, takhle si jezdit na výlety. Arnie je venku. Voláš obchodně nebo jen tak?“

„Mám nutnou věc. Radši to nahraj.“

„Dobře. Spusť.“

Uvedl jsem popis Harriet a Damise a požádal, aby se po nich poohlédli v oblasti jezera Tahoe a v Renu a věnovali zvýšenou pozornost Blackwellově domu a kostelům a kaplím, v nichž se oddává. „Kdyby Arnie nebo někdo z jeho lidí narazil na Damise, s děvčetem nebo bez něho, chci, aby ho zadrželi.“

„Víš, že ho nemůžem zatknout.“

„Můžete ho jakožto občané zadržet a předat nejbližšímu poldíkovi. Je podezřelý z vraždy.“

„Koho zavraždil?“

„Podle všeho svou ženu. Doufám, že odpoledne získám bližší podrobnosti. Zatím varuj Arnieho, že je Damis nebezpečný.“

„Zařídím.“

„Jsi prima děvče. Ozvu se ti později, Phyllis.“

Zavolal jsem fotografovi, kde jsem si dal vyvolat film Damisova obrazu. Diapozitivy byly připraveny. Nakonec jsem zavolal výtvarnému kritikovi Mannymu Meyerovi. Řekl, že ještě zůstane asi hodinku doma a že se na ty mé doličné předměty rád podívá. Vyzvedl jsem si diáky v Santa Monice a po Wiltshire odjel do Westwoodu.

Manny bydlel na kopci v jednom z těch nových obytných bloků. Okny předního pokoje se díval na universitní městečko. Byl to pokoj muže, který miloval umění a mimo ně už skoro nic. Tucty knih, které se nevešly do polic knihovny, ležely na nábytku, mimo jiné na sklopené desce malého křídla. Stěny byly reprodukcemi malířů 19. století a moderními originály doslova zakryté. Když člověk vešel do pokoje, jako by vstoupil dovnitř Mannyho hlavy.

Byl pomenší muž a na sobě měl pomačkaný oblek z drsné bavlněné látky. Jeho oči vyhlížely zdánlivě ospale zpoza skel. Trpělivě a vyčkávavě mě pozoroval, jako bych byl nezpracovaným materiálem pro obraz.

„Posaď se, Lew.“

Mávl rukou ke křeslům naplněným knihami. Zůstal jsem stát.

„Chceš ode mne, abych poznal rukopis nějakého malíře, že ano? Nebývá to vždy snadné. Víš, kolik dnes existuje malířů? Vsadím se s tebou, že bych jich našel pěl set v okruhu jedné míle. Snad tisíc.“ Pousmál se. „Avšichni jsou vynikající a talentovaní umělci.“

„Tenhleten talent nakreslil vlastní portrét, takže máš usnadněný úkol.“

„Jestli ho osobně znám.“

Vytáhl jsem ze slaměné tašky portrét v bambusovém rámu a ukázal jej Mannymu. Podržel ho v rukou a soustředěně si ho prohlížel, jako člověk, který se pozoruje v zrcadle, zda na sobě nenajde známky nemoci.

„Mám dojem že jsem ho opravdu viděl. Ukaž mi diáky.“

Vytáhl jsem je z obálky. Postupně diapozitivy bral jeden po druhém a prohlížel si je proti oknu

„Ano znám ho. Má svůj rukopis i když se poněkud změnil, řekl bych, že v jeho prospěch. Vůbec mě to nepřekvapuje.“ Když se odvrátil od okna, měl v očích smutek.

„Jmenuje se Bruce Campion. Vloni jsem některá jeho plátna viděl na výstavě mladých umělců v San Francisku. Také jsem s ním pár minut mluvil. Slyšel jsem, že od té doby to s ním jde z kopce, prý ho hledá policie, protože zavraždil svou ženu. Stálo to v sanfranciských novinách. Překvapuje mě, žes o tom nečetl.“

„Neodebírám sanfranciské noviny.“

„Měl bys. Byl by sis ušetřil čas a starosti.“ Vrátil mi portrét a diapozitivy. „Domnívám se, že jsi mu těsně v patách?“

„Právě naopak. Stopa už vychladla.“

„Jsem tomu rád. Campion je dobrý malíř.“

„Do jaké míry?“

„Je tak dobrý, že mi ani moc nezáleží na tom, co provedl své ženě,“ řekl tiše. „Ty žiješ v černobílém světě. Můj svět má odstíny a mechanismus trestu je pro mne kletbou. ‚Oko za oko zub za zub‘ je zákon kmene primitivů. Kdybychom jej dodržovali podle litery, byli bychom všichni slepí a bezzubí. Doufám, že ti unikne a bude dál malovat.“

„Hrozí nebezpečí, že bude dál pokračovat ve vraždění.“

„Otom pochybuju. Podle mého soudu patří vrahové k zločincům, u nichž lze s největší pravděpodobnosti předpokládat, že svůj čin nebudou opakovat. A teď mě budeš muset omluvit — jdu na vernisáž.“

Meyer se s úsměvem se mnou rozloučil. Ve zlo nevěřil. Jeho otec zahynul v Buchenwaldu, ale on ve zlo nevěřil.

kapitola 14

Přejel jsem po bulváru Sunset a zabočil po té cestě, bohaté na zákruty nahoru k Blackwellovu domu na Bel Air. Drobnou služebnou zahnal pokynem ruky a sám mi otevřel domovní dveře. Jeho pohled po mé tváři klouzal jako oči slepce, který se pokouší polapit paprsek světla.

„Vypátral jste něco?“

„Nesu nedobré zprávy.“

Natáhl ruce a sevřel mi paže nad lokty. V bezmyšlenkovitém automatismu tance svatého Víta mnou začal třást. Odstrčil jsem ho.

„Uklidněte se a všechno vám povím.“

„Jak můžete očekávat, že zachovám klid? Má dcera je už čtyřicet osm hodin pryč. Měl jsem je zadržet násilím. Měl jsem ho rovnou na místě skolit —“

„Mluvíte nesmysly,“ řekl jsem „Potřebujeme si spolu pohovořit. Nepůjdeme se posadit dovnitř?“

Zamžikal očima jako muž probuzený z neklidného spánku. „Ano. Ovšem.“

Zavedl mě do salónu zařízeného empírovým nábytkem, takže jsem se tam cítil jako v muzeu. Rodinné portréty s blackwellovskými nosy shlížely na mne ze stěn. Jeden z nich, nějaký důstojník v uniformě z války z roku 1812 vypadal, jako by ho namaloval Gilbert Stuart.

Blackwell se posadil pod něj do křesla, jako by chtěl upozornit na tu rodinnou podobnost. Uvelebil jsem se nepozván do červené pohovky s ohnutým opěradlem a stručně jsem mu referoval o svém výletu do Mexika.

„Jisté údaje, které jsem tam získal, jsem spojil dohromady s fakty, které znám odsud, a vytvořil jsem si o Damisovi jasný závěr. Je to muž hledaný policií a cestuje pod několika přijatými jmény. Ve skutečnosti se jmenuje Bruce Campion a je stíhán pro vraždu.“

Blackwellovi poklesla čelist. Uviděl jsem jeho bledé dásně. „Co jste to říkal?“

„Damisovo pravé jméno zní Campion. Okresem San Mateo je stíhán, protože letos z jara uškrtil svou ženu.“

Blackwellův obličej se podobal popraskané sádře. Z jeho očí vyprchalo vědomí, takže byly čiré jak sklo. Svezl se z křesla na kolena a nato se těžce převalil na bok. Jeho bílé vlasy se na bleděrůžovém koberci rozestřely jako sláma.

Šel jsem ke dveřím a zavolal služebnou. Přicupitala, klouzajíc na parketách a pod livrejí se jí vzrušeně pohupovala drobná ňadra. Když spatřila nehybně ležícího plukovníka, tlumeně vykřikla.

„Je mrtev?“

„Omdlel, broučku. Přineste vodu a žínku.“

Za třicet vteřin byla zpátky a trochu vody rozšplíchala na koberec. Pokropil jsem Blackwellovu tvář a třel mokrou žínkou jeho dlouhé čelo. Otevřel oči, poznal mě a vzpomněl si na to, co jsem mu řekl. Hekl a znovu se snažil upadnout do bezvědomí.

Několikrát jsem ho mokrou žínkou plácl. Drobná služebná stála a doširoka rozevřenýma modrýma očima mě pozorovala jako bych se dopouštěl urážky Jeho Veličenstva.

„Jak vám říkají?“ zeptal jsem se.

„Letty.“

„Kde je paní Blackwellová, Letty?“

„Chodí jednou týdně pomáhat do nemocnice. Dnes tam zase šla.“

„Měla byste zkusit jí zavolat.“

„Dobře. Myslíte, že mám zavolat doktora?“

„Plukovník lékaře nepotřebuje, jedině kdyby byl kardiak.“

„Kardiak?“

„Měl už někdy srdeční záchvat nebo nějaké srdeční obtíže?“

Blackwell odpověděl sám, zahanbeným tónem: „Dokonce jsem ani nikdy dříve neomdlel.“ Pomalu se posadil a opřel se o nohy křesla.

„Nejsem už tak mladý, jako jsem býval. To, co jste mi říkal, byl pro mne hrozný nervový otřes.“

„To ovšem neznamená, že je Harriet mrtvá, rozumějte.“

„Že ne? Asi jsem si to tak vyložil.“ Povšiml si mladé služebné, stojící nad ním. Uhladil si vlasy a snažil se nasadit klidný výraz. „Můžete jít, slečno Flavinová. A nezapomeňte odnést ten hrnec s vodou. Zde nemá co dělat.“

„Ano, pane.“ Vzala nádobu a vyšla.

Blackwell se vytáhl nahoru do křesla. „Něco musíme udělat,“ řekl nejistě.

„Jsem rád, že se na to díváte takhle. Už jsem upozornil detektivy v Renu. Myslím, že bychom pátrání měli rozšířit na celou jihozápadní oblast, případně snad i na celou zemi. To by stálo hodně.“

Protáhl si své ochablé prsty. „Na penězích nezáleží. Ať to stojí, co to stojí.“

„Je na čase také informovat policii, povědět jí všechno, co víme a trochu je popohnat k akci. Navrhuji, abyste začal tím, že promluvíte s Petrem Coltonem.“

„Ano, to učiním.“ Vratce se zvedl, jako by najednou na něho padla celá tíha jeho let. „Popřejte mi trochu oddechu. Nemám ještě zcela jasnou hlavu.“

„Měl byste vypít skleničku. Mezitím si vyřídím jeden důležitý rozhovor. Smím použít některý z vašich telefonů?“

„Jeden je v Isobelině salóně. Tam nebudete rušen.“

Byl to příjemný pokojík. Zaskleně dveře vedly na soukromou terasu. Nábytek byl spíše omšelý než starožitný. Neladil se vznešeností 19. století ve velkém salóně a já se dohadoval, že Isobel Blackwellová si tento nábytek uschovala z dřívějšího údobí svého života, neoplývajícího tolik bohatstvím — z období, k němuž se neobrátila zády.

Posadil jsem se k dubovému stolu, zavolal budovu okresu v Redwood City a telefonistku z domácí centrály jsem požádal, aby mě spojila s kapitánem Royalem. Byl šéfem kriminálky v okrese San Mateo a já se s ním už kdysi dříve setkal při práci na jiném případu.

„Co byste si přál?“ zeptal se po několika úvodních větách.

„Mám nějaké informace o Brucem Campionovi, který údajně v květnu uškrtil svou ženu ve vašem obvodu. Souhlasí to?“

„Souhlasí. Stalo se to pátého května večer. O jaké informace jde?“

Zaslechl jsem cvaknutí, když Royal zapnul nahrávací zařízení. Nato se ozvalo další cvaknutí, jako když někdo zvedne telefonní sluchátko paralelky.

„Šel jsem po Campionově stopě,“ řekl jsem. „Dvacátého května odletěl z Los Angeles do Guadalajary.“

„Policie na všech letištích byla na něho upozorněna,“ pronesl Royal netrpělivě.

„Měl nepravé doklady a použil přijatého jména — Quincy Ralph Simpson. Říká vám to jméno něco?“

„Říká. Včera jsem zjistil, že před dvěma měsíci byl Simpson proboden sekáčkem na led v Citrus Junction. Podle vás je tím pachatelem Campion?“

„To není vyloučeno,“ řekl jsem. „Když překročil hranice, měl u sebe Simpsonovy papíry. A v té době byl Simpson už jistě po smrti.“

„Campion se ještě zdržuje v Mexiku?“

„Ne. Dva měsíce pobýval pod jménem Burke Damis v Ajijicu u jezera Chapala. Ale nakonec byl poznán jako osoba hledaná pro podezření z vraždy. Během té doby okouzlil jednu americkou návštěvnici, Harriet Blackwellovou, která se do něj zamilovala. Před devíti dny se oba vrátili letadlem do Los Angeles. Campion zase použil jména Simpson. Potom si zase začal říkat Damis a byl jako host týden ubytován v Blackwellově plážovém domku poblíž Malibu. Je možné, že to děvče, Harriet Blackwellová ví něco o jeho minulosti a že ho kryje. Campion ji úplně hypnotizoval ale nemohla si nepovšimnout, že střídá jména.“

„Ateď jsou ti dva spolu?“

„Byl bych rád, kdyby ne. Ale patrně budou. Oba opustili dům jejího otce před osmačtyřiceti hodinami po vážné rozepři, kde se hrozilo střelbou. Odjeli jejím vozem, v novém buicku typ Special.“ Řekl jsem mu poznávací značku auta.

„Kdo vyhrožoval tou střelbou?“

„Její otec, Mark Blackwell. Je sice pouze plukovník v penzi, ale má peníze a myslím, že má v některých kruzích značný vliv. Volám vám z jeho domu na Bel Air.“

„Ten Blackwell je váš klient?“

„Ano. Nyní mě především čeká úkol to děvče najít a vyprostit ji z nebezpečí. Nebude ji obtížné poznat. Je to statná blondýna, nakrátko zastřižené vlasy, čtyřiadvacet let stará, vstřevících vysoká asi 182 cm. Je přepychově oblečená, má hezkou figuru, ale její tvář poněkud hyzdí kostnatý výčnělek nad očima. Je to genetický defekt —“

„Cože to je?“

„To kostnaté obočí je dědičné, rodové. Má to její otec a všichni předkové. Harriet proto občas nosí tmavé brýle. Předpokládám, že Campionův popis znáte.“

„Znám ho nazpaměť,“ řekl Royal.

„Afotografie?“

„Žádnou nemám. Proto se dostal přes hranice.“

„Já mám jeho portrét. Pokusím se, abyste jeho kopii dostal ještě dnes. Je možné, že Campion s děvčetem se zase vrátili zpátky do Mexika. Další možnost je Nevada. Domlouvali se, že se vezmou, a v Nevadě se sňatek dá uzavřít raz dva. Snad už jsou spolu oddáni nebo se za manžele vydávají.“

„To děvče bude střelené, když ví, co provedl své ženě, a přece si ho chce vzít,“ řekl Royal.

„Nenaznačuji že Harriet ví, jak to bylo s jeho ženou. On si zřejmě vymyslel nějaké vysvětlení, proč vystupuje pod různými jmény, a ona se nechá snadno obalamutit. Je střelená v tom směru, že je do něho celá blázen. A také se bouří proti otci. Jak jsem řekl, jí je čtyřiadvacet a on s ní jedná jako se čtyřletou.“

„Není ve čtyřiadvaceti na buřičství drobet pozdě?“

„Harriet žila pod vojenskou okupací. Je uprchlicí před nespravedlností.“

„Atak se spáruje s uprchlíkem před spravedlností. Takových případů znám víc.“ Royal se odmlčel. „Co myslíte, jak velké nebezpečí jí hrozí?“

„Otom budete vědět víc vy, než já, kapitáne. To závisí na Campionových pohnutkách. V den svých pětadvacátých narozenin podědí Harriet větší peníze, takže jestliže jde Campion po penězích, — tak se Harriet ještě půl roku nemusí bát. Zavraždil Campion svou manželku kvůli penězům?“

„Pokud je nám známo, žádné peníze neměli. Zatím se nám nepodařilo najít žádný motiv. Čili, může to znamenat, že mu ruplo v bedně. Mezi těmi otravy, co si říkají malíři, je spousta cvoků. Bydlel jako tulák v přestavěné garáži blízko Luna Bay, všecko v jedné místnosti.“ Royal hovořil opovržlivým tónem.

„Jsou o něm nějaké záznamy, že byl léčen na nějakou duševní poruchu?“

„To vám nepovím. Ale má trestní rejstřík, dvojtečka: Rok nucených prací a propuštění z armády s hanbou, protože za korejské války napadl důstojníka. To je všechno, co jsme o něm vyšťárali, ale ukazuje to, že má násilnou povahu. A se svou ženou moc dobře nevycházel. Když dáme tohle obojí dohromady, najdeme motiv.“

„Povězte mi něco o jeho ženě.“

„To může počkat, Archere, ne? Potřebuju ty vaše informace rozhodit do éteru.“

„Stačí mi stručné resumé.“

Royal úsečným bezbarvým hlasem spustil: „Jmenovala se Dolly Stoneová-Campionová, stáří kolem dvaceti let, hezká blondýnka, drobné postavy, ale když jsme ji našli, už tak hezká nebyla. Podle našich informací ji Campion nabalil vloni v létě na jižním břehu jezera Tahoe a v září se s ní v Renu dal oddat. Byl to patrně sňatek z nutnosti — v té době byla Dolly už ve třetím měsíci. Dítě se narodilo v březnu, šest měsíců po svatbě. A o dva měsíce později ji odrovnal.“

„Pořád se objevuje Tahoe,“ řekl jsem. „Blackwellovi tam mají dům a Q. R. Simpson tam nějaký čas pobýval. Bylo to v květnu, krátce předtím, než byl zavražděn.“

„Co tam pohledával?“

„Mám takové tušení, že pracoval na případu Dolly Campionové. Mimochodem, co se stalo s nemluvnětem?“

„Dollyina matka si dítě vzala k sobě. Koukejte, Archere, takhle můžeme pokračovat celý den a já mám práci. Mnohem víc práce, než jsem měl ještě před chvílí,“ dodal suše. „Objevíte se někdy?“

„Jakmile mi to jenom vyjde.“

A to tak brzy nebude. Zavolal jsem ještě kancelář Arnieho Walterse v Renu. Chtěl jsem mu říct, co jsem se o Campionovi ještě dověděl, a požádat ho, aby zapřáhnul víc svých lidí Phyllis mi řekla, že se tak už stalo, neboť Campion a Harriet Blackwellová byli včera v noci viděni v State Line. To bylo zatím všechno.

Položil jsem sluchátko. Když jsem ho opět zvedl, zdálo se mi značně těžší. Zavolal jsem letiště a rezervoval si místo pro nejbližší spoj do Rena. Budou mi muset přiznat letecký příplatek.

Když jsem se zvedal, povšiml jsem si složených novin, ležících na desce stolu. Přeslabikoval jsem titulek, obrácený nohama vzhůru. „Občan ze San Matea“. Vzal jsem noviny a rozložil je.

Měl jsem v rukou včerejší Citrus Junction News-Beacon. Nahoře na titulní straně tučným písmem stálo: „Občan ze San Matea zavražděn: Jde o pomstu gangu?“ Článek byl mizerně napsán a mizerně vytištěn a nedověděl jsem se z něj vůbec nic nového.

Držel jsem noviny ještě v rukou, když do pokoje vešel Blackwell. Vypadal jako přízrak některého ze svých předků.

„Co máte s těmi novinami?“

„Dumal jsem, jak se dostaly do vašeho domu.“

„Myslím, že vám po tom nic není.“ Vytrhl mi je z rukou a stočil je do kornoutu. „Po mnoha věcech vám nic není. Kupříkladu nevyhazuji své peníze proto, abyste mne a mou dceru pomlouval policistům.“

„Zdálo se mi že jsem slyšel zvednout paralelku. To se tak u vás všichni navzájem špehujete?“

„To je urážlivá poznámka. Žádám vás, abyste ji odvolal.“

Blackwell se zase roztřásl neovladatelným hněvem. Stočené noviny se komíhaly v jeho ruce. Pleskl se jimi do stehna jako by držel jezdecký bičík. Tvářil se, jako by se mě chystal novinami uhodit a vyzvat na souboj.

„Nemohu změnit fakta, plukovníku. Když se vám nelíbilo to, co jste slyšel, mohl jste přestat poslouchat.“

„Poučujete mne, jak se ve vlastním domě mám chovat?“

„Zní to tak, že ano?“

„Pak odsud vypadněte. Vypadněte slyšel jste?“

„Je vás slyšet až v Tarzaně. Nepřejete si, aby se vaše dcera našla?“

„Najdeme ji bez vaší pomoci. Jste propuštěn.“

„Já vám už poskytl pomoc.“ řekl jsem. „Dlužíte mi tři sta padesát dolarů za odpracovaný čas a výlohy.“

„Okamžitě vám napíšu šek.“

„Můžete zakázat, aby mi byl proplacen. Chci peníze v hotovosti.“

Hrál jsem o čas v nepatrné naději, že se Blackwell vzpamatuje, jak se to už jednou předtím stalo. Nechtělo se mi dát se od něj komandovat — ani ten případ pustit. Začaly se objevoval souvislosti a rozdělaný případ je pro člověka v mé profesi cosi jako milostná aféra, které nemůžete nechat, i když vám drásá denně srdce.

„Nemám tolik peněz doma,“ řekl. „Musím si v hotelu dát proplatit šek.“

„Prosím. Já na vás počkám zde.“

„Počkáte venku,“ pronesl varovně. „Nechci, abyste mi tady čmuchal. Můžete čekat ve svém voze.“

Vykročil jsem do haly a Blackwell kráčel za mnou a rukou dělal kšá kšá směrem k mým ledvinám. Černým cadillacem vycouval z garáže a odjel. Prožil jsem deset nepříjemných minut rozhodováním, co dělat teď. Budu muset k Tahoe, i když se mi příliš nezamlouvalo to, že na ten výlet obětuju svůj volný čas.

Hrdlička se vrátila na televizní anténu. Seděla nehybně, dokonalý obraz heraldického ptáka. Zavolal jsem na ni kukrú, kukrú a odpověděla mi kukrú a hned jsem se cítil líp.

Na příjezdovou cestu vjel malý vůz zahraniční značky s Isobel Blackwellovou za volantem. Vystoupil jsem z vozu a šel jí v ústrety. V slunečním světle vypadala její tvář pobledle, ale přiměla se k úsměvu.

„Pan Archer! Jaké příjemné překvapení!“

„Letty vám netelefonovala?“

„Odjela jsem z nemocnice o něco dříve. Dělala jsem si starosti kvůli Markovi.“

„Máte k tomu také důvod. Před půlhodinkou upadl do bezvědomí. A později se dal zase do křiku.“

„Mark omdlel?“

„Dal jsem mu několik informací, které na něho tvrdě dolehly.“

Vystoupila z auta a pozvedla ke mně tvář: „Harriet se něco přihodilo?“

„Zatím o tom nevíme. Ale každou chvíli se jí může něco přihodit. Toulá se Nevadou s tím mužem, který si říká Damis. Jmenuje se ve skutečnosti Bruce Campion a hledá ho policie z Redwood City protože zavraždil svou ženu.“

Trvalo jí to plnou minutu, než pochopila. Potom se otočila k domu a povšimla si prázdné garáže. „Kde je Mark?“

„Odjel do hotelu pro peníze, aby mi zaplatil. Na minutu mě vyhodil.“

„Pro všechno na světě — proč?“

„Obávám se, že plukovník a já jsme se rozkmotřili. Oba jsme si v armádě odkroutili svoje, ale každý jinak — já z hlediska kmána, on z hlediska pána.“

„Já to ale nechápu. To znamená, že přestáváte pro něho pracovat?“

„Musel bych být o to požádán. A to není pravděpodobné.“

„Já vím, že se s ním dá těžko vyjít,“ řekla v návalu citu. „Vyličte mi zevrubně, jak k tomu došlo.“

„Naslouchal telefonnímu rozhovoru, který jsem vedl s jedním policejním úředníkem. Pronesl jsem několik kritických poznámek o tom, jak se choval k Harriet. Jemu se to nelíbilo.“

„Ato je všechno?“

„Zdánlivě. Ovšem ta informace o Damisovi-Campionovi ho ohromila. Nevěděl, jak se k tomu zachovat, a tak mi to vrátil i s úroky. Myslí si, že já jsem ten, kdo mu ubližuje.“

Přikývla. „To je u něj obvyklé. A když to všechno začalo, stal se ještě nedůtklivější. Mám o něho starosti pane Archere. Nevím jak všechno tohle přežije.“

„Já si zas dělám starosti, aby to přežila Harriet. Byla viděna s Campionem včera večer v State Line. Pár detektivů z Rena sleduje jejich stopu. Mám naději, že jeho zadržíme a ji zachráníme když toho případu nenecháme.“

Její celé tělo zareagovalo na má slova. Přitiskla si kabelku k ňadrům, jako by to bylo dítě, které může ochránit. „Ten muž je vrah, říkáte?“

„Je to zaznamenáno v policejních spisech.“

Přistoupila blíž ke mně. Položila mi ruku na zápěstí a řekla hlasem hlubokým jako vrkání hrdličky. „Říkal jste, že musíte být požádán, já vás tedy žádám. Přijmete mě za klientku?“

„Nic se mi nemůže víc zamlouvat.“

„Pak jsme tedy dohodnuti.“ Sklouzla rukou k mým prstům a stiskla mi je. „Bude dobré, když to Markovi řeknu sama. Svými slovy, ve vhodné chvíli.“

„Souhlasím.“

Vešla do domu, vrátila se, dala mi peníze a zase odešla. Blackwellův cadillac předjel před dům. Plukovník vylezl z auta a dal mi peníze. Ve tváři měl lepší barvu a podle jeho dechu jsem poznal whisky. Podle všeho vypil jednu nebo dvě skleničky v hotelu.

Pohlédl na mne, jako by chtěl něco poznamenat, ale nepronesl ani slovo.

kapitola 15

Arnie Walters mě čekal na letišti v Renu. Byl to pomenší zavalitý muž kolem padesátky a vypadal jako pokoutní sázkař na dostizích. Ale měl vlastnosti, které potřebuje prvotřídní detektiv: poctivost, představivost, zvídavost a lásku k lidem. Za těch deset nebo dvanáct let, co byl v Renu, zůstal chudý a nezkorumpovaný.

Cestou do State Line mě informoval o situaci. Jistý Sholto, který v nepřítomnosti majitelů dohlížel na několik pobřežních domů, včera večer hovořil s Harriet. Přišla do jeho domu, aby si vyzvedla klíč od otcovy chaty, a Sholta výslovně požádala, aby jejímu otci neprozrazoval, že tam ona je. Campion byl s ní, zůstal však venku ve voze, v jejím voze.

„Podle všeho,“ pokračoval Arnie, „noc či část noci strávili v chatě. Ve výlevce leží několik neumytých talířů a nádob, z nichž se jedlo teprve nedávno. Podle některých náznaků se hodlají či hodlali vrátit. Svůj kufr nechal v předsíni. Dal jsem to místo střežit.“

„Aco její zavazadlo?“

„Je pryč. Její vůz rovněž.“

„To se mi nelíbí.“

Arnie sklouzl pohledem na mou tvář. „Ty vážně myslíš, že ji sem přivezl proto, aby ji oddělal?“

„Tu možnost nelze vyloučit.“

„Za jakých okolností spáchal vraždu své ženy?“

„Uškrtil ji. Zatím ještě nevím podrobnosti.“

„Chtěl její smrtí něco vyzískat?“

„Policie v San Mateo si myslí, že ne. Zatím přišli pouze na jeden motiv inkompatibilita, vzájemná nesnášenlivost či něco v tom smyslu. Zřejmě šlo o vynucený sňatek: dívka byla už ve třetím měsíců. Mimochodem, vzal si ji zde v Renu vloni v září, takže není v neznámé končině.“

„Myslíš, že se celá historie bude opakovat?“

„Ano, něco v tom smyslu.“

„Jakou má povahu?“

„Jsem z toho jelen.“

„Tohle jsem ještě od tebe nikdy neslyšel, Lew. Aspoň jsi to nikdy neříkal nahlas.“

„Třeba mi to už tak nemyslí. Nechci předstírat, že se dovedu vpravit do myšlení malíře. Campion je dobrý malíř, jak to o něm říká jeden výtvarný kritik, který se opravdu vyzná.“

„Myslíš, že bude psychopat? Spousta psychopatů přitahuje k sobe ženské jako magnet.“

„Psychomagnetizéři,“ řekl jsem. „Na Campionovi se to těžko pozná. Viděl jsem ho dvakrát a pokaždé se ovládal. Když jsem ho spatřil podruhé, byl nebezpečně podrážděn. Harrietin otec na něj mířil brokovnicí a on se proti ní postavil jako nic. Ovšem, psychopati bývají také herci.“

„Špatní herci. Je to opravdu takový krasavec jak se z jeho popisu zdá?“

„Bohužel. Přinesl jsem jeho podobiznu. Není to fotografie, maloval to vlastnoručně. Je však natolik věrná, že ji lze použít k identifikaci. Když uděláš fotokopie, tak mi portrét vrať.“

„Jasně. Nech ji ve voze. Rozdám ji našim informátorům a vyvěsím v klubech. Dříve nebo později se tam hledaný ukáže, pokud se skrývá v těchto končinách. Ovšem, je ti jasné, že už může být dávno za horama a to děvče taky.“

Mlčky jsme chvíli projížděli krajinou, kde rostly řady zimostrázů. Na jednom místě se otevřel volný průhled a já poprvé zahlédl jezero. Sezóna byla na vrcholu a v odpoledním slunci burácely motorové čluny s přívěsnými motory. Vodní lyžaři brázdili hladinu a rozstřikovali kolem sebe spršku. Nemohl jsem potlačit myšlenku, že jezero Tahoe je hluboké a studené. Harriet možná leží v něm, v bahnité vodě u dna.

Na konci asfaltové vozovky popraskané mrazem stál mezi hustými stromy dům jejího otce. Podezdívka a dolní polovina zdi byly z kamene z blízkého lomu a zbytek té impozantní stavby byl ze dřeva. Z terasy vedly točité betonové schody se železným zábradlím na břeh jezera.

Zpod stromů vyšel muž. Byl statný a měl zarputilý výraz jako starý poldík. Arnie mi ho představil jako Jima Hannu, jednoho ze svých lidí. Všichni tři jsme vešli dovnitř.

Pod losí hlavou v předsíni leželo Campionovo zavazadlo. Natáhl jsem po něm ruku, ale Arnie mě zarazil.

„Ztráta času, Lew. Má tam nějaké malířské potřeby, holicí soupravu a staré šaty. Měl hlad.“

Rozlehlý přední pokoj byl zařízen hezkými doplňky — navajské koberce, zvířecí kůže, hlavy zvířat zírající na nás smutnýma skleněnýma očima. Vyhlídkové okno, které Harriet vylíčila Campionovi, tvořilo rám modré obloze a modrému jezeru. Ta její reklama zabrala až moc dobře, pomyslel jsem si.

Prošli jsme ostatními místnostmi, včetně půl tuctu ložnic nahoře. Matrace nebyly potaženy. Přístěnek na chodbě byl napěchován prostěradly a povlaky na polštáře a ručníky. Žádné nebyly našpiněné.

Nechal jsem Arnieho a Hannu v domě a po betonových schodech jsem sešel k jezeru. Přitahovalo mě hned od prvního spatření. Letos mělo nízkou hladinu a pod úpatím schodů se svažoval břeh plný oblázků.

Prošel jsem se po jeho okraji. Rychlými čluny rozčeřené vlny šplouchaly na oblázky a leštily je. Hledal jsem sice nějakou stopu po Harriet, ale přesto jsem byl otřesen, když se mi to povedlo. Bylo to cosi, co vypadalo jako útržek šedé sítě na ryby, zamotaný do plovoucích větviček asi patnáct metrů daleko od břehu.

Za stromem jsem se svlékl do trenýrek a vydal se na lov. Po letním vzduchu byla voda jezera ledová. Ta věc, zamotaná mezi větvičkami mě nijak neohřála. Byl to její klobouček s krátkým závojíčkem, třepetajícím se na slunci.

Vymotal jsem ho a podržel levačkou nad vodou, než jsem doplaval ke břehu. Tam jsem zjistil, že je kromě závoje na kloboučku ještě něco jiného. Na vlhké hedvábné podšívce byla skvrna sražené krve asi ve velikosti nehtu. Lpěla na ní kadeř asi patnáct centimetrů dlouhých vlasů. Byly to rovné, světlé vlasy, jaké měla Harriet, a byly vytrženy i s kořínky.

Arnie si tiše hvízdl: „Vypadá to, jako že jdem pozdě.“

„Otom se teprve musíme přesvědčit. Jak to v těchto končinách vypadá se zákonem?“

„Všelijak. Zlepšilo se to, ale území kolem jezera je rozděleno na šest nebo sedm obvodů. Tím se rozkouskovaly peníze a také odpovědnost.“

„Mohl bys do toho zapojit poldíky z Rena? Potřebujeme pomoc kriminalistické laboratoře.“

„Aprohledat dno. Nepatří to sice k jejich rajónu, ale vynasnažím se. Nechceš se mnou zpátky do města?“

„Měl bych si promluvit se Sholtem. Bydlí zde někde poblíž?“

„Několik mil odsud, u silnice k State Line. Vysadím tě tam.“

Sholtův krychlovitý domek stál na mýtině, na dohled od silnice. Kolem hrabaly slepice. Mladá žena, která přišla otevřít, držela v náručí nemluvně a dítě o něco málo větší se jí drželo za sukni. Uhladila si vlasy a obdařila Arnieho širokým úsměvem.

„Hank je vzadu, pane Waltersi. Stlouká dohromady králikárnu. Pojďte domem, jestli chcete.“

U kuchyňského stolu sedělo třetí dítě, osmi či devítileté děvče. Slámkou srkalo čokoládové mléko a četlo si kreslený seriál. Palce jejích bosých nohou se kroutily při tomto znásobeném potěšení. Pohlédla na nás prázdným pohledem, jako bychom byli mnohem méně živí než postavy v její knížce. Toho dítěte jsem si zejména povšiml, protože na temeni hlavy měla vlasy stejné barvy jako Harriet.

Asi dvanáctiletý chlapec pomáhal na dvorku svému otci. Seděl na prkně, položeném přes kozu, zatímco Sholto ruční pilou prkno řezal. Byl to pomenší, hubený, ale šlachovitý muž neurčitého věku ve vybledlých texaskách. Od jeho očí, modrých jako sojčí pírko, se táhly vrásky od slunce, takže měl vysloveně tázavý pohled.

„Ahoj, pane Walters. Už jste ji našel?“

„Zatím ne. Můj spolupracovník Lew Archer. Chce ti ještě dát pár otázek.“

Sholto odložil pilu a podal mi svou mozolovatou dlaň. „Spusťte.“

„Než začnete mluvit,“ řekl Arnie, „ukážu ti tenhle obrázek, Henry.“

Vytáhl Campionův portrét, který přinesl z auta. „Je to týž muž, kterého jsi viděl s Harriet?“

„Určitě vypadá jako on. Jen ty oči jsou nějaké divné. Proč má jedno oko větší než druhé?“

„Takhle se nakreslil,“ řekl jsem.

„To kreslil on?“

„Ano.“

„Proč ty oči namaloval takhle? Vypadá, jako kdyby šilhal. Ve skutečnosti je opravdu fešák.“

Arnie si obraz zase vzal. „Děkuji ti, Henry. Potřeboval jsem konkrétní identifikaci.“

„Je ten chlápek kriminálník?“

„Má rejstřík,“ řekl jsem. „Bude líp, když toho chlapce pošlete dovnitř.“

„Já nechci domů.“

„Domů, říkám,“ pravil Sholto.

Chlapec slezl z prkna a šel. Arnie kráčel za ním a mávl nám krátce rukou na pozdrav. Sholto se obrátil ke mně: „Doufám, že se slečna Blackwellová nedostala do nějakého maléru. Je to nervózní mladá dáma, nepokojná jako hříbě. Ta si s nějakými potížemi nebude umět poradit.“

„Byla nervózní, když jste s ní včera večer mluvil?“

Opřel se nohou o podnož kozy a položil si dlaň na koleno. „Řek bych, že jo. Myslím, že hlavně kvůliva svýmu otci — to víte, ona a ten mladý spolu v domě. Ale má k tomu už přeci právo — tohle jsem řekl panu Waltersovi. A jí jsem řekl, že ode mne její táta neuslyší o tom ani špitnout. Konečně nebyla v tom domě prvně sama.“

„Smuži?“

„To teda nevím. Tohle je první, kterého si sebou přivezla, alespoň co jsem viděl. Nač asi ti dva mysleli?“

„Domlouvali se o sňatku.“

„To myslíte vážně?“

„Zdáte se překvapen.“

„No, já si prostě nikdy nemyslel, že by se hrnula do vdávání. Mám sestru, která učí v Porterville, a ta má stejnou povahu. Bydlí pořád ještě u rodičů.“

„Slečna Blackwellová ne. Jak ti dva spolu vycházeli, když jste je viděl?“

„Já je spolu neviděl. Přišla ke dveřím, že prý chce klíče od domu. On zůstal v autě.“ Sholto si postrčil čapku do týla a poškrabal se na pihami posázeném čele, jako by doufal, že mu vypučí nějaký nápad. „Potom chvíli zůstali sedět ve voze. Žena si myslí, že se kvůli něčemu hádali.“

„Zaslechl jste něco?“

„Nechtěl jsem poslouchat,“ řekl šetrně. „Amimoto jsem měl puštěný rádio.“

„Avaše žena něco zaslechla?“

„To asi jo, jak jinak by věděla, že se hádali?“ Zvýšil hlas: „Molly!“

Ve dveřích se objevila jeho žena s nemluvnětem v náručí. Částečně skrytý za její sukní na nás zlostně vykukoval ten dvanáctiletý chlapec.

„Co je, Hanku?“

„Když si slečna Blackwellová přišla včera večer pro klíč a potom oba zůstali sedět ve voze — slyšelas něco z toho, co si povídali?“

„Jo. Říkala jsem ti, že se spolu hádají.“

Přistoupil jsem k úpatí schůdků vedoucích do dvora. „Udeřil ji?“

„Nic takového jsem neviděla. Prostě si vyměňovali názory. Ona do domu nechtěla a on zas ano.“

„Ona že nechtěla jít?“

„Tak aspoň to říkala. Řekla mu, že se ji snaží využít nebo tak nějak, že zneužívá její lásky. On povídal, že to takhle není, že svůj osud si musí vyfo-nafor-“

„Zformovat.“

„Jo, zformovat. Povídal, že bude formovat svůj osud nebo tak nějak. Nevím, co tím myslel. Užívali spoustu takových cizích slov!“

„Ajak mluvil? Vzrušeným hlasem?“

„Kdepak, byl docela chladný a klidný. To spíš ona se chovala hystericky.“

„Vyhrožoval jí, paní Sholtová?“

„To bych neřekla, že jí vyhrožoval. Spíš uklidňoval. Byla v pořádku, když odjeli.“

„Akdo řídil?“

„On. Když v autě seděli, byla za volantem, ale nato si on s ní vyměnil místo. On ten vůz řídil.“

„Kdy asi odjeli?“

„To nevím. Hodiny jsou rozbité. Kdy mi doneseš nové hodiny, Hanku?“

„Vsobotu.“

„To doufám,“ řekla klidně a zase se vrátila do domu.

Sholto se otočil ke mně. „Odjížděli už za soumraku, rychle se stmívalo. Řek bych, že mohlo být asi kolem osmé. Nevěděl jsem, že není něco v pořádku, jinak bych zavolal jejímu otci. Vy myslíte, že jí ten chlápek něco proved, co?“

„Máme jisté důkazy, co to naznačují. Měla slečna Blackwellová na hlavě klobouk, když jste ji viděl včera večer?“

„Jo, malý klobouček se závojíčkem. Povšiml jsem si toho, protože tady nosí kloboučky málo děvčat.“

„Před hodinou jsem její klobouk našel v jezeře,“ řekl jsem. „Lpí na něm krev i vlasy.“

Oči se mu téměř mezi vráskami ztratily.

„Ten její společník, Campion, je zapleten do dvou dalších vražd. První obětí byla jeho žena. Za svobodna se jmenovala Dolly Stoneová a údajně zde vloni v létě nějakou dobu pobývala. Slyšel jste někdy o Dolly Stoneové či Dolly Campionové?“

„Nikdá, šéfe.“

„Aco Q. R. Simpson?“

„Opakujte to.“

„Quincy Ralph Simpson. Jeho žena mi říkala, že před pár měsíci zde byl.“

„To jo,“ odpověděl věcně. „Ralpha jsem znal. Krátký čas pracoval u Blackwellů, bylo to tuším v květnu. Plukovník letos na chatu přijel záhy, už v dubnu. Řekl mi, že chce své nové ženušce ukázat, jak se tady probouzí jaro.“ Odmlčel se a pohlédl na zapadající slunce, jako by se chtěl přeorientovat na dnešek. „Stalo se něco Ralphu Simpsonovi?“

„Stal se obětí té druhé vraždy. Nevíme s jistotou, zda ji spáchal Campion. Podle všeho ano. Jakou práci vykonával Simpson u Blackwellů?“

„Dělal šéfkuchaře a vymýval flašky, dokud tam vydržel. Ale to dlouho netrvalo.“

„Proč?“

Sholto kopl do kozy. „Nechci pomlouvat mrtvé. Povídalo se tady, že Ralph něco vzal. Já sám tomu moc nevěřím. Ralph byl sice blázen do hazardu, ale kvůli tomu ještě nemusí být zloděj.“

„Hrál hazardně?“

„Jo, nemohl toho nechat. Myslel jsem, že všechny peníze asi prosázel a zůstal tady trčet na mizině, a proto musel brát každou práci. Měl jistě nějaký důvod, proč se dal najmout za kuchaře — takový mladý a chytrý člověk. A teď se dovídám, že je po smrti,“ řekl mi skoro vyčítavě.

„Znal jste ho dobře, pane Sholto?“

„Párkrát jsme si spolu fajn popovídali, když jsem byl v domě v kuchyni spravovat linoleum. Prohýbalo se, dělalo vlny a já musel tu podlahu předělat. Ralph Simpson byl příjemný chlapík s plnou hlavou nápadů.“

„Jakých nápadů?“

„Ovšem možném. O lítání do vesmíru, o atomové pumě, na všecko měl své názory. O převtělování a o záhrobí. Věděl kdeco. A taky vymyslel nějaký způsob, jak vyhrát u hracích stolů, a pokoušel se sehnat k tomu potřebný kapitál.“

„Jak?“

„To mi neřekl.“

„Co to měl ukrást u Blackwellů?“

„To nevím. Nikdy jsem o tom neslyšel podrobnosti.“

„Od koho jste to slyšel?“

„Od Kita. Vypomáhal v domácnosti jednoho domu v sousedství, ale těmhle šikmookým se vždy nedá věřit.“

„Ale přesto bych si s ním rád promluvil.“

„Už tu nepracuje. Před měsícem ta rodina odjela zpátky do Friska.“

„Znáte jejich tamější adresu?“

„Někde ji mám zapsanou.“

„Budete tak hodný a najdete mi ji?“

Šel do domku a vrátil se s adresou napsanou neumělým písmeny na rubu obálky. Opsal jsem si ji do zápisníku.

„Můžete mi o Simpsonovi ještě něco říct?“

„Na nic si nevzpomínám.“

„Znáte někoho, kdo by o něm věděl víc?“

„No, měl tady děvče. Nebylo by hezké, aby se to dověděla jeho žena. On se vlastně ani nezmínil, že je ženatý. Myslel jsem, že je svobodný.“

„Teď na tom vlastně nesejde,“ řekl jsem s kuličkovým perem připraveným nad otevřeným zápisníkem. „Jak se jmenuje ta jeho přítelkyně?“

„Říkal jí Fawn. Neznám pořádně ani její příjmení. Párkrát jsem ji zahlídl s Ralphem v zábavních podnicích a ještě několikrát potom samotnou.“ S lítostivým pohledem k tomu dodal: „Já tam nechodím hrát hazard. To si s takovou rodinou nemůžu dovolit. Ale někdy si tam rád zaskočím a dívám se na to vzrušení kolem.“

„Můžete tu dívku popsat?“

„Má hezkou figuru a je pomenší. Vypadá tak trochu jako opravdový kolouch — má takové velké hnědé oči.“

„Barva vlasů?“

„Světle plavá, barvy palomino.“

To mi nebylo příliš k užitku. Celá stáda klisniček barvy palomino se popásala na březích jezera Tahoe.

„Říkal jste, že je pomenší?“

„Ano, takových sto padesát sedm, sto šedesát centimetrů.“ Podržel dlaň ve výši svého ramene. „Tomu u žen říkám pomenší.“

„Čím se živí?“

„Nevím, kde pracuje, ani jestli vůbec pracuje. Třeba už ani tady nebydlí. Máme pohyblivé obyvatelstvo. Jedni lidi se přistěhují, jiní zas odstěhují. Já tu už bydlím řadu let, přišel jsem z Portervillu, když State Line bylo jenom takový kus rozšířené cesty.“

„Kdy jste viděl Fawn naposled?“

„Před dvěma nedělema, myslím, že v Solitaire. Ulovila nějakého staršího chlápka a sázeli do hracích mašin, totiž ona sázela. On pro ni pořád kupoval stříbrné dolary. Jo, vím určitě, že to bylo v Solitaire.“

kapitola 16

Sholto mě vysadil před klubem a odhrkal ve své lehké dodávce. Hlavní ulice State Line byla nesourodou směsicí bezvýznamných pohraničních domků a svátečních radovánek. Při pohledu odsud jezero vypadalo jako umělé; jezero, vytvořené člověkem, zabarvené do speciálního odstínu modři a obklopené horami vyrobenými z papíroviny. V takové scenérii se dalo těžko věřit v smrt a život sám se zdál zbaven své přirozené podoby.

Vešel jsem do klubu, kde pozdní odpolední hosté se dobře bavili, pokud lze říci, že se hazardní hráči dobře baví. Snažili se kartám či kostkám vlichotit jako hříšníci, modlící se, aby jim nebesa popřála jednu jedinou drobnou milost. Křečovitě mačkali páky ‚jednorukých banditů‘, jako by ty hrací automaty na peníze byly počítače, které jim odpoví na všechny otázky. Stárnu? Ztroskotal jsem? Jsem nedospělý? Má mě ráda? Proč mě nenávidí můj muž? Usměj se na mne, hlavní výhro, zaplav mě životem a volností a štěstím.

Před nálevním pultem postávalo asi tucet mužů a několik žen. Počkal jsem, až si na mne jeden z těch přepracovaných barmanů našel chvilku času, a zeptal se ho, kde je bezpečnostní úředník.

„Pana Todda jsem tady před momentem viděl.“ Rozhlédl se po velké místnosti. „Tamhle, jak mluví s tím chlápkem v klobouku.“

Prodral jsem se jednou z uliček mezi hracími automaty. Todd vypadal v košili s rozhaleným límečkem jako atlet. Měl ocelově šedé vlasy, ocelově šedé oči a tvář, která už leccos viděla. Druhý muž, který měl na hlavě bílý stetson s ohrnutým okrajem, byl opilý a tlustý a navztekaný. Ty hrací mašiny ho obraly o peníze, protože jsou zfixlované, chce mluvit s vedoucím a promluví o tom s guvernérem.

Todd ho jemně, ale pevně vytlačil k předním dveřím. Vyšel jsem za Toddem ven, poněvadž sem nedoléhal rachot hracích automatů, a ukázal mu fotokopii své koncese. Pousmál se a vrátil mi ji.

„Býval jsem u kalifornské silniční policie. Hledáte někoho?“

„Pár lidí.“ Podrobně jsem popsal Campiona a Harriet.

„Pochybuju, že bych je viděl, aspoň ne spolu. Ale určitě to říct nemůžu. Chodí k nám tolik lidí, že byste to sotva věřil. Mám někdy dojem, že je tohle průchoďák, kterým dříve či později projde každý obyvatel Států.“ Hleděl za opilcem, který si to šněroval přes silnici — dopravní ruch byl naštěstí slabý.

„Tak to zkusím s něčím snadnějším,“ řekl jsem. „Děvče jménem Fawn, tak nějak. Je pomenší postavy s nádhernýma hnědýma očima a světle hnědými vlasy, jak mi bylo řečeno. Fawn byla viděna tady u vás.“

Todd projevil více zájmu: „Co od ní chcete?“

„Chci jí položit několik otázek. Znala muže, který byl v Kalifornii zavražděn.“

„Je do toho zapletena?“

„Zatím nemám důvod se to domnívat.“

„To je dobře. Je to hodné děvče.“

„Vy ji znáte?“

„Ovšem. Občas sem zajde. Jmenuje se tuším Kingová, pokud se znovu neprovdala.“

„Dnes tady byla?“

„Zatím ne. Patrně přes den vyspává.“

„Kde?“

„Tak dobře ji zas neznám. Dřív pracovala v kadeřnictví, o kus dál tady v ulici. Zkuste to tam. Je to nalevo pár domovních bloků odtud.“

Ukázal na západ směrem ke Kalifornii. Šel jsem naznačeným směrem, kolem heren, připomínajících samoobsluhy v nichž není co prodávat. Den zhasínal, a třebaže bylo všechno jasně vidět, průčelí budov stála holá ve své nahotě, jako by ztratila oporu, kterou jim poskytovalo světlo.

V Salon de Paris měli už zavřeno. Zaklepal jsem na skleněné dveře a po chvíli se za zadní místností vynořila mohutná žena a afektované cupitala šerou přední místností.

Rozsvítila dříve, než otevřela dveře. Měla vlasy v barvách nádherného západu slunce a stočené prstýnky jí spadaly do čela jako pochybná reklama její živnosti. Ovanul mě teplý vzduch se zápachem kosmetických přípravků a žen.

„Hledám jistou Fawn Kingovou.“

„Nejste první. Doufám, že budete poslední. Paní Kingové u nás už nepracuje.“

„Kde bych ji mohl chytit?“

Nebyl to výraz právě vhodně volený. Oči nad jejími váčky si mě chladně změřily, včetně mých rukou. Zkusil jsem to znovu: „Jsem totiž detektiv —“

„Je v nějakém maléru?“ pronesla majitelka kadeřnictví hlasem plným očekávání.

„Jednoho jejího přítele postihl vůbec ten nejhorší malér. Je po smrti. Byl proboden sekáčkem na led.“

Znepokojilo mě, jak se její obličej rozzářil. „Proč jste mi to neřekl hned? Pojďte dál. Najdu vám adresu Kingové.“

Fawn bydlela v komfortním činžovním domě asi míli daleko na západ za motelem. Měl podobu U a byl jednopatrový. Vykročil jsem tím směrem, ale cestou jsem na benzínové pumpě viděl oznámení, že tam půjčují vozy. Najal jsem si nově vypadající fordku, třebaže podle zvuku motoru už byla starší. Prodavač mi řekl, že to dělá ta nadmořská výška.

Činžovní dům měl ovzduší dočasnosti, stejně jako parkoviště pro nájemníky, které bylo otevřeným koncem obráceno k ulici. Zajel jsem s fordkou do jednoho z bíle označených oddělení a vystoupil z vozu.

Fawn měla byt číslo sedm v prvním patře. Vystoupil jsem po vnějším schodišti a kráčel po terase chráněné zábradlím, až jsem našel její dveře. Zevnitř se ozýval zpěv, ženský hlas zpíval blues. Nebyl však natolik dobrý, aby to mohla být deska, a také jsem neslyšel žádný hudební doprovod.

Jakmile jsem zaklepal, zpěv ustal. Objevila se u dveří, tvář ještě zjemnělou po hudbě. Její hnědé oči hleděly v zmatené nevinnosti. Snad ji ve zmatek uvádělo vlastní tělo a to, k čemu všemu může sloužit. Pod jejím svetrem bylo plné a vláčné jako příliš rychle uzrálé plody. Nastavila se, abych si je prohlédl, a řekla profesionálním hlasem: „Ahoj. Zrovna jsem zkoušela, jak mi jde blues.“

„Slyšel jsem. Máte hezký hlas.“

„To mi říká kdekdo. Má to ten háček, že tady je děsná konkurence. Zajíždějí sem hvězdy, co mají natočené desky, a o zdejší zpěváky nikdo ani nezakopne.“

„Vy jste zdejší?“

„Už třetí sezónu. Třetí báječnou sezónu. Takže jsem vlastně starousedlice.“

„Achcete se stát zpěvačkou?“

„Čímkoli,“ řekla. „Čímkoli, abych nemusela běhat za pultem. Máte nějaký návrh?“

Měl jsem připravené své obvyklé fráze, které jsem servíroval rádoby hvězdičkám či neopeřeným slavíčkům a dívkám, které doufaly, že si najdou zvláštní cestičku do nebe: Jsem z Hollywoodu, znám lidi od filmu, mohl bych pomoci. Ale její zmatená nevinnost mě zarazila.

„Nedejte se odradit.“

Podezíravě na mne hleděla, jako bych zkaňhal svou narážku. „Někdo vás poslal?“

„Ralph Simpson.“

„Nepovídejte! Já o Ralphovi neslyšela, no, dobré dva měsíce.“ Učinila hbitě krok stranou jako tanečnice. „Pojďte dál a vypravujte.“

Byla to místnůstka s neustlanou skládací postelí, nezakrytým přenosným gramofonem, toaletním stolkem, na němž stály kelímky a lahvičky s kosmetickými přípravky a pohozeno leželo několik paperbacků s obálkami, na nichž byly vyobrazeny mladé ženy podobající se Fawn. Nástěnný kalendář ještě pořád ukazoval měsíc duben.

Posadil jsem se na postel. „Kdy jste o Ralphovi slyšela naposled?“

„Před dvěma měsíci, jak jsem říkala. Strávil se mnou noc,“ pokračovala hlasem, kterým se mluví o běžných věcech, „ato bylo někdy tak uprostřed května. Přišel tehdy o místo a neměl kam — neměl vůbec kam jít. Ráno jsem mu půjčila na autobus a od té doby jsem ho neviděla.“

„Byl to jistě váš dobrý přítel.“

„Ne v tom smyslu, jak si myslíte. My dva jsme jako bratr a sestra. Známe se spolu už od dětství, které jsme prožili ve Frisku. Vždycky byl jako můj starší bratr. A vůbec, nenapadlo by mě odloudit ženáče jeho manželce.“

Postavila se přede mne, jako by zkoušela, zda má k tomu dost sil.

„Já ženatý nejsem,“ řekl jsem.

„Dumala jsem o tom.“ Posadila se vedle mne na postel, tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla. „Nemluvíte jako ženáč a nevypadáte ani jako starý mládenec.“

„Byl jsem kdysi ženatý. Moje žena vypadala téměř jako vy.“

„Jak se jmenovala?“

„Zapomněl jsem.“ Její jméno bylo pro mne příliš bolestné a zde nebylo vhodné místo, abych se svěřoval.

„Já vám nevěřím. Co se stalo vaší ženě?“ Její hnědé oči pozorně hleděly na mou tvář. Mysleli byste, že se jí chystám předpovědět budoucnost.

„Nic zlého se jí nestalo. Opustila mě, ale to nebylo pro ni zlé. Pro mne to zlé bylo. Později se znovu provdala, má děti a bude žít šťastně až do smrti.“

Kývla, jako by se ten šťastný konec vztahoval jaksi i na ni. „Sázím se, že odešla kvůli nějaké jiné ženě.“

„Sázku byste prohrála. Choval jsem se k ní špatně, ale nikoli tímto způsobem.“ Bolestné vzpomínky se probouzely, jako by je rozhýbal vítr vanoucí z pouště. Začal jsem s tou dívkou hovořit, protože zde byla přítomna. A nyní jsem zde byl přítomen i já, mnohem víc, než bych si přál. „Anavíc,“ řekl jsem, „se jí nelíbila má profese. V této chvíli mě samotného taky zrovna moc netěší.“

„Mně by bylo jedno, čím se můj manžel živí. Můj bývalý byl bookmakerem, ale to mi nevadilo. Jaké máte zaměstnání?“

„Jsem detektiv.“

„To je zajímavé.“ Ale svaly na jejím těle se napjaly a do jejího pohledu se vkradla nedůvěra.

„Zachovejte klid,“ řekl jsem. „Kdybych patřil k těm tajným, jichž se bojíte, tak bych vám to nevyklopil, co myslíte?“

„Já se nebojím.“

„Dobře. Nemáte k tomu důvody. Jsem soukromý detektiv z Los Angeles.“

„Ralpha tohle povolání taky zajímá. Znáte ho odtud?“

„Poněkud. Pohovoříme si o Ralphovi. Můžete mi říct něco o tom, jak přišel o to místo?“

„Vypomáhal v domácnosti, dalo by se říct. Bral i taková místa, když nic lepšího nenašel. Pracoval tamhle u jezera u nějakého hlavouna. Jednou večer, když rodinka byla pryč, mě provedl po jeho domě. Prima bydlení.“

„Viděl jsem ten Blackwellův dům.“

„Blackwell. Ano, tak se jmenoval.“

„Jak dlouho tam Ralph pracoval?“

„Asi týden. Nepočítala jsem to.“ Pousmála se trochu vyjeveně. „Mám dost starostí sama se sebou.“

„Proč ho propustili?“

„Mně neříkal, že ho propustili. Povídal, že šel sám, protože už dosáhl toho, co chtěl. A rodina se stejně zase vracela dolů na jih.“

„Nerozumím.“

„Zavřeli dům a vrátili se do Los Angeles nebo tam, kde normálně bydlí. Ralph myslel, že tu zůstanou déle, ale oni se rozmysleli.“

„Totiž nerozumím tomu, co myslel Ralph tím, že dosáhl toho, na chtěl.“

„Já tomu taky nerozumím. Znáte přece Ralpha, dělá pořád tajnosti. Ralph Simpson, chlapec detektiv. Je takový roztomilý.“

„Prováděl Ralph nějakou detektivní činnost v Blackwellově domě?“

„Něco takového říkal. Nikdy Ralphovým řečem stoprocentně nevěřím. Chodívá často do kina a ty filmy si někdy poplete s tím, co prožívá sám.“ Se shovívavým pohledem na paperbacky ležící na stolku dodala: „Já dělám někdy totéž, ale s knihami. Přináší to víc vzrušení do života.“

Přivedl jsem řeč zase k předmětu našeho rozhovoru: „Povězte mi, co říkal Ralph.“

„To nepůjde — tak dobrou paměť nemám. Podle jeho řečí to všecko nějak souviselo s tou tragédií, co se stala Dolly. Ralph to těžce nesl. Měl Dolly velmi rád.“

„Myslíte tu Dolly, co se provdala za Bruceho Campiona?“

Prudkost otázky ji odstrčila z postele, pryč ode mne. Přešla na druhý konec pokoje, který ovšem nebyl příliš vzdálený, postavila se k toaletnímu stolku a zaujala obranný postoj.

„Není třeba na mne křičet. Nezapomeňte, že mám vedle sousedky. Správa domů mívá potom vždycky nějaké řeči.“

„Promiňte mi, Fawn. Ta otázka je důležitá.“

„Vsadila bych se, že vyšetřujete vraždu Dolly, viďte?“

„Ano. Ralph ji taky vyšetřoval?“

„Počítám, že on si to myslel. Ralph není ale žádný slavný šerlok. Je na čase, aby to vzal do rukou někdo, kdo má za ušima. Dolly byla hodná holka. Nezasloužila si zemřít.“

Vzhlédla k nízkému stropu, jako by Dollyin epitaf byl zároveň modlitbou za ni samou. Nezávazně, skoro nevědomě přešla místností a stála nade mnou s očima jako naplněné tůně.

„Je to strašný svět.“

„Rozhodně na něm žijí strašní lidé. Znáte Bruceho Campiona?“

„Neřekla bych, že ho znám. Ralph mě jednou vzal k nim, když s ním žila Dolly. V té době byla do něho celá blázen. Chodila za ním jako pejsek.“

„Jak se k ní Campion choval?“

„Dobře. Vlastně si jí moc ani nevšímal. Myslím, že ji měl nablízku, protože potřeboval modelku. Na mně také chtěl, abych mu stála modelem. Řekla jsem mu, že jsem ještě tak hluboko neklesla, abych pózovala nemravné obrazy.“

„On maloval nemravné obrazy?“

„Mně to tak připadalo. Dolly říkala, že ji přiměl sundat šaty.“ Chřípí se jí chvělo spravedlivým rozhořčením. „Znám pouze jeden důvod, proč se děvče před mužem svleče.“

„Proč se s ní Campion oženil, když ji potřeboval pouze jako model?“

„Ach, ten chtěl víc. Takhle to vždycky chodí. Stejně si ji vzít musel. Přivedl ji do jiného stavu.“

„To vám řekla Dolly?“

„Nic mi říkat nemusela. Viděla jsem to na ní, když jsme u nich s Ralphem byli.“

„Vzpomínáte si, kdy to bylo?“

„Vloni, nějak koncem léta, koncem srpna nebo začátkem září. Ještě nebyli svoji, ale mluvili o tom, že se vezmou, aspoň ona o tom mluvila. Ralph přinesl s sebou láhev a připili jsme si na jejich štěstí. Jak vidíte, bylo to málo platné. Ona je po smrti a on je na útěku.“ Dotkla se mého ramene. „Opravdu ji zabil on?“

„Všechny důkazy se tomu zdají nasvědčovat.“

„Ralph říkal, že to tak není. Povídal, že ještě existují jiné důkazy, ale ty prý poldové drží v tajnosti. Třeba říkal pravdu, anebo ho zas popadl fantas z těch filmů. V Ralphovi se člověk nikdy nevyzná, zejména když se to týká někoho z jeho přátel.“ Zhluboka se nadechla.

„Kdy vám to Ralph všechno říkal?“

Rukou se opřela o mé rameno a posadila se vedle mne. „Tu poslední noc, co byl tady. Když jsem přišla, seděli jsme spolu a hovořili.“

„Zmínil se vám o tom, na které jiné důkazy myslí?“

„Ne. Držel jazyk za zuby. Tajuplný muž.“

„Ukazoval vám něco?“

„Ne.“

„Co měl, když odcházel od vás?“

„Jenom oblek, co měl na sobě. Když přijel sem, nezamýšlel zde zůstat, ale pak našel to místo.“ Zaváhala. „Zapomněla jsem téměř na ten ranec. Nechal si tu u mne ranec, asi den dva předtím, než se rozloučil s tím místem. Říkal, abych ranec nerozvazovala, ale já jej ohmatala. Řekla bych, že v něm byly pouze šaty.“

„Jaké šaty?“

„To vám nepovím. Byl to velikánský ranec.“ Rozpažila ruce. „Zkusila jsem se Ralpha na to zeptat, ale neodpověděl mi.“

„Myslíte, že v tom bylo kradené zboží?“

Zavrtěla hlavou. „Ovšemže ne. Ralph není zloděj.“

„Co tedy je za člověka?“

„Myslela jsem, že ho znáte.“

„Ne tak dobře jako vy.“

Okamžik uvažovala než odpověděla: „Mám Ralpha ráda. Nechci ho kritizovat. Oplývá dobrými nápady, ale malér je v tom, že žádný z nich nedovede nikdy ke konci. Je přelétavý, protože se nemůže rozhodnout, čím chce být. Vzpomínám si, že když jsme si ještě spolu jako děti hráli, Ralph mluvil v jednom kuse o tom, že z něj bude slavný obhájce ve věcech trestních. Ale nakonec nedostudoval ani střední školu. A takhle to vede celý život,“

„Jak dlouho se znal s Campionem?“

„Ještě z minulosti,“ řekla. „Deset let nebo snad víc. Myslím, že spolu sloužili v armádě za korejské války. Tenkrát, když mě Ralph dovedl do jejich chaty, bavili se spolu o Koreji.“

„Ta chata mě zajímá. Myslíte, že byste ji znovu našla?“

„Teď hned?“

„Teď hned.“

Pohlédla na toaletní stolek, kde stál cestovní budíček. „Mám schůzku. On už přijde každou chvíli.“

„Tak mu dejte košem.“

„Vážený, musím platit nájemné. A stejně tam Bruceho Campiona nenajdete. Tu chatu měl na nějaký čas půjčenou vloni v létě.“

„Nicméně bych ji rád viděl.“

„Zítra. Zaplatíte mi snídani na vidličku a já vám chatu ukážu. Ta strana jezera je opravdová divočina. Koupíte obložené chlebíčky a uděláme si piknik.“

„Mám rád noční pikniky.“

„Ale já mám rande.“

„Kolik myslíte, že vám to vynese?“

Zamračila se. „Já se na to takhle nekoukám. Dávají mi peníze, abych mohla zkusit štěstí v herně. To je ale jejich věc. Nikdo neříká, že všecky peníze musím vyhodit.“

„Ptám se vás, na kolik si ceníte těch pár hodin vašeho času.“

Zamžikala svýma nevinnýma očima. „Dvacet?“ řekla. „Avečeři?“

Vyjeli jsme v mé najaté fordce po odbočce z dálnice na sever přes houstnoucí les. Nad klikatými temnými konturami stromů jsem viděl téměř tolik hvězd jako v Mexiku. Bylo cítit noční chlad a děvče si přisedlo blíž ke mně.

„Nemohl byste zapnout topení, pane? Neznám vlastně ani vaše jméno.“

„Lew Archer.“ Zapnul jsem topení.

„To je hezké jméno. Jmenujete se opravdu tak?“

„Ovšemže ne. Mé pravé jméno je Natty Bumpo.“

„Děláte si ze mne legraci.“

„Jsme ve svobodné zemi.“

„Existuje vůbec nějaká osoba s jménem Natty atakdále?“

„Bumpo. Je to postava z knihy. Byl výborným střelcem a výborným stopařem.“

„Avy?“

„Umím střílet z pušky, pokud ale jde o stopování, nejlépe se mi daří ve městech.“

„Stopování lidí?“

„Stopování lidí.“

Přitulila se blíže. „Máte revolver?“

„Mám jich několik, ale žádný při sobě. Kéž bych nějaký měl.“

„Myslíte, že se Campion skrývá v té chatě?“

„Možné to je a může být nebezpečný.“

Nervózně se zahihňala. „Chcete mě vystrašit. Myslela jsem si o něm, že je drobet bábovka, když nosí ten maličký baret a vede pořád ty řeči o kumštu.“

„On není bábovka. Je mnohem komplikovanější povaha.“

„Co tím chcete říci?“

„Je na čase, abych vás o tom informoval, Fawn. Dolly není jedinou obětí Ralph Simpson byl proboden sekáčkem na led v květnu, zanedlouho poté, co jste se s ním viděla. Campion je podezřelý číslo jedna.“

Prudce se nadýchla a nyní tajila dech. Cítil jsem, jak se po mém boku její tělo napjalo. Vyrážela dech spolu se slovy, která z ní vyhrkla.

„Určitě se mýlíte. Možná že Bruce Campion zabil Dolly — člověk nikdy neví, co muž své ženě dokáže udělat. Ale Ralphovi by nikdy něco takového neudělal. Ralph ho zbožňoval, myslel si o něm, že je ten nejskvělejší člověk.“

„Jak se Campion choval k Ralphovi?“

„On ho měl rád. Skvěle spolu vycházeli. Ralph byl pyšný na to, že je jeho přítelem opravdový malíř. To bylo něco, čím se také chtěl stát.“

„Znám povícero malířů. Někdy s nimi bývá obtížné vyjít.“

„Snad, ale neprobodávají lidi sekáčky na led.“ Děvče si poprvé plně uvědomilo to, co jsem řekl. Cítil jsem, že se její tělo v opožděné reakci zachvělo „Je Ralph skutečně mrtev?“

„Viděl jsem ho v márnici. Je mi líto, Fawn.“

„Chudák Ralph. Teď už své plány neuskuteční.“

Chvíli jsme jeli mlčky. Rozplakala se, téměř neslyšně. Pojednou pronesla do pohybující se temnoty: „Všichni přátelé mi umírají. Cítím se jako stará žena.“

Mezi stromy zasvitla hladina jezera jako naleštěná ocel, na níž se zachycují kapičky nekonečna.

Když její pláč polevil, řekl jsem: „Řekněte mi něco víc o Dolly.“

„Co se o ní dá říct?“ Mluvila chraplavě. „Vloni z jara sem přišla hledat práci. Nějakou dobu se pohybovala v jednom klubu, ale moc jí to nevynášelo, a tak si našla muže. Opakuje se zas ten starý příběh.“

„Tentokrát však měl jiný konec. Znala jste ji dobře?“

„Nebylo toho moc, co bych se o ní mohla dovědět. Byla to prostá holka z venkova, která přijela na bochníku. Když přišla o místo, tak jsem se jí ujala. Potom ji Ralph představil Campionovi, a to je všecko.“

„Řekla jste, že Ralph byl do ní udělaný.“

„Tak silného výrazu bych nepoužila. Dolly byla krásné dítě, ale on se o ni nikdy nepokoušel. Chtěl se prostě o ni jenom starat. Byla taková bezmocná. Nepatřila sem.“

„Akam tedy patřila?“

„Počkejte, jednou mi řekla, odkud pochází. Odněkud z té pomerančové oblasti, protože pořád vzpomínala na kvetoucí pomerančovníky.“

„Citrus Junction?“

„Ano. Jak to víte?“

„Ralph byl zavražděn v Citrus Junction.“

kapitola 17

Chata stála na zalesněném ostrohu, který pod silnicí vyčníval do jezera. Nechal jsem vůz stát nahoře a Fawn řekl, aby tu počkala, mimo dohled. Schoulila se na předním sedadle a vykukovala přes sklo dvířek jako polekaný králíček.

Tiše našlapuje jako Natty Bumpo kráčel jsem lesní cestou s vyjetými stopami kolejí. Svit hvězd prosakoval korunami jehličnatých stromů a prosvětloval vzduch. Z okna chaty tryskal obdélník jasnější záře.

Z boku jsem došel k němu a nakoukl dovnitř. Před kamenným krbem, v němž hořel oheň, stál muž. Nebyl to Campion. Muž s někým nebo s něčím hovořil.

„Jen to dojez, Angelo. Pořádně si pochutnej. Musíš se udržet v kondici, starý brachu.“

Pokud nestál někdo u paland, ležících ve stínu, zdálo se, že je muž uvnitř sám. Byl pomenší s tmavou hlavou a hubeným chlapeckým krkem. Pod červeným nátělníkem měl kostkovanou košili.

Když se pohnul, uviděl jsem, že na jeho levé ruce s navlečenou rukavicí sedí mladý sokol. Hnědý pták klofal zobákem do čehosi rudého, co muž držel mezi palcem a ukazováčkem.

„Jen se nacpi,“ pronesl shovívavě. „Táta chce, aby z tebe byl statný, zdravý chlapík.“

Počkal jsem, až pták skončí večeři. Potom jsem zaklepal na dveře. Mužík odsunul závoru a skrz brýle bez obrouček zvědavě vyhlédl ven. Sokolovy zlatě tečkované oči hleděly nevzrušeně. Byl jsem prostě jenom další člověk.

„Promiňte, že ruším,“ oslovil jsem oba. „Bylo mi řečeno, že zde bydlel muž jménem Bruce Campion.“

V jeho očích chráněných skly se objevil tvrdší výraz. Opatrným, kultivovaným hlasem řekl: „To je v podstatě pravda. Půjčil jsem Campionovi chatu vloni v létě, než jsem odjel do Evropy. Bydlel zde v srpnu a částečně v září, jak mi řekl. Potom se oženil a odstěhoval se.“

„Víte, co se s ním stalo potom?“

„Ne. Byl jsem na studijní cestě a s přáteli ve Státech jsem ztratil kontakt. Celý rok jsem strávil v Evropě a na Středním východě.“

„Je Campion váš přítel?“

„Obdivuji se jeho nadání.“ Vážil slova. „Snažím se talentovaným lidem pomáhat.“

„Viděl jste Campiona poslední dobou?“

Zdálo se, že ta otázka ho zneklidnila. Podíval se na sokola, sedícího na jeho zvednuté rukavici, jako by se k němu obracel o odpověď nebo o augurskou věštbu. Pták vůbec nemžikl a jeho velké oči byly lesklé a klidné.

„Nechci být hrubý,“ řekl muž s ptákem. „Ale rozhodně bych byl radši, kdybych věděl že máte oprávnění mi klást otázky.“

„Jsem soukromý detektiv a spolupracuji s policií.“ Řekl jsem mu své jméno.

„Na čem s ní spolupracujete?“

„Při vyšetřování dvou a dokonce snad i tří vražd.“

Polkl naprázdno a zbledl, jako by spolkl ze svých tváří krev. „Vtom případě pojďte dál. Michelangela si nevšímejte. K lidem se chová naprosto lhostejně.“

Jakmile jsem vešel do místnosti, sokol vzlétl. Chvíli visel ve vzduchu přidržován řemínky přivázanými k jeho nohám a tlukoucími křídly mi ovíval obličej. Potom jeho pán pozvedl pěst a pták si zase sedl.

Usedli jsme naproti sobě se sokolem mezi námi.

„Jsem doktor Damis,“ řekl „Edmund B. Damis. Přednáším na universitě v Berkeley, na fakultě výtvarných umění.“ Zdálo se, že stahuje k obraně své vědecké funkce.

„Aodtud Campiona znáte?“

„Potkal jsem ho před několika lety v Chicagu. Učil jsem tam na Institutu výtvarných umění, který Campion navštěvoval. Jak jsem řekl, obdivoval jsem se jeho plátnům a udržoval s ním kontakt i později. Nebo spíše on udržoval kontakt se mnou.“

Bylo to střízlivé konstatování. Udržoval si od Campiona patřičný odstup.

„Slyšel jsem, že je dobrý malíř. Je dobrý člověk?“

„Necítím se povolán k tomu, abych o něm pronášel úsudky. Žije tak, jak dovede. Já sám jsem si vybral tu snadnější cestu.“

„Bohužel vám nerozumím.“

„Vyučováním si vydělávám na živobytí a maluji, pokud na to mám čas — o nedělích a na studijních cestách. Campion pro svou práci žije. Nic jiného ho nezajímá,“ pronesl s jistým citem.

„Hovoříte, skoro jako byste mu záviděl.“

„Téměř mu závidím.“

„Snad ta závist je oboustranná, doktore Damisi. Nejmenujete se náhodou druhým jménem Burke?“

„Ano. Můj otec si velmi vážil Edmunda Burkeho.“

„Avíte o tom, že Campion pod vaším jménem vystupoval? Říkal si Burke Damis.“

Zarděl se nevolí. „Aby ho ďas, přál bych si, aby mě a mé věci nechal na pokoji.“

„Provedl něco s vašimi věcmi?“

„Mám na mysli chatu. Když se na podzim odtud stěhoval, zanechal ji v takovém stavu, že vypadala jako chlívek. Skoro celý minulý týden jsem zde uklízel. Otevřeně řečeno, mám Bruceho a jeho nepořádného života a jeho outré známostí už po krk.“

„Tím míníte jeho známosti se ženami?“

„Ano. Nebudeme to rozvádět. Už dávno jsem se vzdal naděje, že vyčistím tyhle Augiášovy chlévy.“

„Rád bych, kdybyste se o nich rozhovořil.“

„Raději ne. Neobyčejně mě to nudí. Pokračuje to vždy podle stejného sado-masochistického pravidla. Bruce jaktěživ považoval ženy za svou legitimní kořist.“

„Kořist, to zní dramaticky. Připomíná mi to vašeho sokola.“

Kývl, jako bych jim oběma vysekl uhlazenou poklonu. Sokol na jeho ruce seděl nehybně jako figurína. Napadlo mi, že Damise stejným způsobem poutá Campion i sokol — brýlemi bez obrouček hledí na oba dravce, jak se oddávají svým zálibám.

„Tak se dostáváme k faktu,“ pokračoval jsem „že Campionova žena byla před dvěma měsíci uškrcena. Campion je pro tu vraždu hledán policií. Věděl jste to, doktore Damisi?“

„Otom jsem rozhodně nic nevěděl. Přiletěl jsem z Itálie teprve minulý týden a odjel rovnou sem.“ Byl nyní bledý jako kost a zuby se mu téměř rozcvakaly. „Byl jsem mimo veškerý kontakt s kýmkoli a čímkoli.“

„Ale s Campionem jste se setkal?“

„Jak to víte?“

„Třeba to nazvete intuicí. Hovořil byste o něm jinak, kdybyste ho celý rok neviděl. Kdy a kde jste s ním mluvil?“

„Dnes ráno,“ řekl s očima upřenýma k podlaze. „Bruce sem dnes ráno přišel. V noci obešel pěšky polovinu jezera a vypadal strašně.“

„Kvůli čemu přišel za vámi?“

„Myslím, že hledal útočiště. Přiznal, že je v nesnázích, ale neříkal žádné podrobnosti a přísahám, že se o své ženě vůbec nezmínil. Chtěl tady u mne bydlet. Nepovažoval jsem to za možné a také jsem mu tím nebyl povinován. Fakt je, že on vždycky bral a já pouze dával. Mimoto jsem nyní dosáhl kritického údobí při cvičení svého sokola.“ Pohladil jeho dlouhá ocasní pera.

„Kdy odtud Campion odešel?“

„Kolem poledního. Dal jsem mu oběd. Přirozeně jsem vůbec neměl tušení, že poskytuji přístřeší uprchlíkovi před spravedlností.“

„Jak odešel?“

„Vzal si můj vůz,“ řekl Damis sklesle.

„Násilím?“

„To bych neřekl. Je větší než já a — má víc energie.“ Odhodil svou hrdost a vypadal nyní velmi mladě. „Bruce má nade mnou převahu. Myslím, že máte úplně pravdu, ve skrytu jsem mu záviděl jeho život, jeho úspěchy u žen —“

„Stím nyní můžete přestat. Popíšete mi laskavě ten váš vůz — značku a model?“

„Je to kabriolet, chevrolet z roku 1959, červené barvy, s červeně a černě kostkovanou střechou. Kalifornská poznávací značka TKU 37-964.“ Když jsem si zapisoval číslo, Damis dodal: „Bruce mi slíbil, že vůz budu mít do čtyřiadvaceti hodin zpátky. Ví, že jsem zde uvízl bez možnosti se odtud dostat jinak než pěšky.“

„Myslím, že to mu je docela jedno. Udělám, co se dá, abyste svůj vůz dostal zpět. Mám ohlásit, že byl ukraden?“

„To nebyla krádež. Učinil jsem hloupost, ale to auto jsem mu půjčil dobrovolně.“

„Vysvětlil vám, proč ten vůz potřebuje nebo kam s ním pojede?“

„Ne.“ Zaváhal. „Vlastně, když o tom tak přemýšlím, něco mi naznačil. Původně navrhoval, že až kabriolet nebude už potřebovat, nechá mi ho v mé garáži v Berkeley. To zřejmě naznačuje, že měl namířeno tím směrem.“

„Byl sám, když sem přišel a když odcházel?“

„Ano, určitě.“

„Vyprávěl něco o dívce, s kterou nyní chodí?“

„Ožádné dívce se nezmínil. Po pravdě řečeno byl velmi skoupý na slovo. Kdo je ta dívka?“

„Je to či byla to vysoká plavovláska jménem Harriet Blackwellová.“

„Lituji, ale nikdy jsem to jméno neslyšel. Stalo se jí něco?“

„Podle všeho spočívá na dně jezera.“

Byl to pro něj otřes a jeho pocity se přenesly na ptáka sedícího na jeho pěsti. Skoro rozestřel křídla. Damis jej uklidnil rukou a potom promluvil.

„Nechcete tím snad říci, že ji utopil Bruce?“

„Ano, myslel jsem to tak. Když se u vás dnes ráno objevil, měl na sobě nějaké stopy po zápasu? Kupříkladu škrábance na tváři?“

„Ano, měl poškrábaný obličej. Jeho oděv byl rovněž zválený a pomačkaný.“

„Byl vlhký?“

„Zdálo se mi, že je vlhký. Na jeho zevnějšku bylo vidět, že prožil zlou noc.“

„Čekají ho ještě horší,“ řekl jsem. „Postavíme zde hlídku jenom pro případ, že by se vrátil. Nebude vám to vadit?“

„Přivítám to. Sice nejsem zrovna zbabělec, ale —“ Jeho úzkostný pohled dokončil větu.

„Není pravděpodobné, že se vrátí,“ ujišťoval jsem ho „Rád bych však od vás slyšel, kde asi bychom ho měli hledat. A také budu potřeboval vaši adresu v Berkeley pro případ, že se přidrží svého původního záměru.“

„Nemohli bychom tu adresu vynechat? Bydlí tam moje matka a nechtěl bych, aby se zbytečně vylekala. Jsem přesvědčen, že jí od něho nebezpečí nehrozí.“

„Zná Campiona?“

„Velmi málo. Minimálně. Před pár lety k nám přišel jednou na večeři. Matce se vůbec nelíbil — říkala, že z něho vyzařuje cosi zlověstného. V té době, třebaže o tom matka nevěděla, žil Campion v Sausalitu s nějakou poběhlicí. Předtím bydlel v Carmelu, Santa Barbaře, San Diegu, Los Angeles a patrně také v řadě jiných míst. Neřeknu vám, kam byste ho měli jít hledat. Ledaže,“ dodal po chvilce přemítání, „odešel ke své sestře.“

„Campion má sestru?“

„Ano. Je však velice nepravděpodobné, že u ní je. Podle jeho slov je to zapšklá ženská. Moc dobře spolu nevycházejí.“

„Kde na Poloostrově ta sestra bydlí a jak se jmenuje?“

„To musím najít. Nikdy jsem ji neviděl. Náhodou její adresu mám, protože si tam dával posílat poštu, když se toulal z jednoho místa na druhé.“

Se sokolem na ruce Damis odešel ke stolu v rohu místnosti. Otevřel šuplík a vytáhl zápisník v ohmatané hnědé kožené vazbě. Stál jsem za ním, když převracel stránky, až přišel k C.

Bruce Campion bylo na té stránce první jméno. Pod ním a vedle něj byly načmárané adresy různých měst, které Damis jmenoval. Byly přeškrtány kromě adresy v Menlo Park — u pí Thor Jurgensonové, 401 Schoolhouse Road — kterou jsem si opsal.

„Myslíval jsem si, že jsme dobří přátelé,“ řekl Damis. Upíral oči na sokola, jako by mu ten telepaticky předával myšlenky. „Ale za ta léta jsem přišel na to, jakými zásadami se Bruce řídí. Ozval se pouze tehdy, když něco potřeboval — peníze nebo doporučení nebo něco půjčit. Je mi z něj už nanic. Doufám, že ho už nikdy neuvidím.“

Nepřipojil jsem komentář. Oslovil sokola: „Máš hlad Angelo? Co bys řekl vrabčímu křidélku?“

Opustil jsem ho, aby se dál radil s mlčenlivým ptákem a odvezl jsem Fawn zpátky do State Line. V jedné herně jsme pojedli filets mignons, které nám tam nepořádně naservírovali. Ten tlustý opilec v bílém stetsonu udržoval nejistě rovnováhu na stoličce u nálevního pultu. Zdálo se, že mu nyní obsah alkoholu v krvi zapojil jiné mozkové okruhy. Nedokonale zaostřeným pohledem pozoroval děvčata v místnosti, zejména Fawn.

Poručila si víno a znovu se rozhovořila o Ralphovi. Když jí bylo asi čtrnáct a jemu o čtyři nebo pět let víc, brával ji na ryby do zálivu Luda, Jednou ji zachránil z vysokých vln u San Gregoria. Její vzpomínky měly snový opar a já začal uvažovat, zda si je úplně nevysnila. Ale nakonec řekla: „Nemůžu od vás těch dvacet dolarů vzít. Aspoň tu maličkost musím pro Ralpha udělat.“

„Docela klidně si je —“

„Ne. Jsou věci, které neudělám za peníze. A to myslím vážně.“

„Jste hodné děvče.“

„Říkal, když mu vyfoukla tobolku. Bardáma se srdcem ze zlata — studeným a bezcitným.“

„Jste vůči sobě bezcitná, Fawn.“

„Apřestaňte mi říkat Fawn. Nejmenuji se tak.“

„Ajak vám tedy mám říkat?“

„Neříkejte mi nijak.“

„Povězte mi, jak se jmenujete doopravdy?“

„Nenávidím své pravé jméno.“ Měla výraz prázdný jako zeď.

„Tak jak?“

„Mabel,“ pronesla s nechutí. „Rodiče mi museli dát zrovna to nejméně hezké jméno na světě.“

„Mimochodem, kde žijí vaši rodiče?“

„Nabídla jsem je k adopci.“

„Změnila jste si jméno na Fawn předtím nebo až potom?“

„Když už to musíte vědět,“ řekla, „změnila jsem si jméno hned tu noc, co King vzal roha a mě nechal ve štychu v téhle díře. Ale je legrační, že se mi z jména Fawn dělá už taky nanic. Myslela jsem si, že je bůhví jak hezké, ale dneska má pro mne prázdný zvuk. Musím si zas najít nové jméno. Napadá vás něco?“

„Teď v momentě nic.“

Naklonila se ke mně se sladkým úsměvem a šťouchla do hrany stolu prsními bradavkami. „Pojďte ke mně, ještě něco spolu vypijeme a pohovoříme si o tom.“

„Díky, mám ale ještě práci.“

„Ta počká, ne? Kvůli vám jsem nechala rande.“

„Akromě toho jste pro mne moc mladá.“

„To mi nedošlo,“ řekla a zamyšleně se zakabonila. „Vy nejste starý.“

„Kvapem stárnu.“ Zvedl jsem se a položil na stůl peníze „Chcete abych vás někam zavezl?“

„Zůstanu tady. Není to tu o nic horší než jinde.“

Než jsem došel ke dveřím, pochodoval k ní už opilec s bílým stetsonem v ruce a lesknoucí pleší.

kapitola 18

Našel jsem telefonní budku a zavolal kancelář Arnieho Walterse v Renu. Telefon bral Arnie.

„Tady Walters.“

„Lew Archer. Mám nějaké informace o Campionovi. Jede v červeném kabrioletu značky Chevrolet —“

„To víme.“ Arnie hovořil tiše a rychle. „Campion byl viděn v Saline City, kde mluvil s vedoucím jednoho motelu. Silniční hlídka ho viděla, ale nesebrala, protože si ten poldík chtěl zkontrolovat náš oběžník a měl dojem, že Campion chce zůstat v motelu. Když jsme k němu dojeli, Campion byl fuč. Tohle se stalo za poslední dvě hodiny. Máš nějaké novější zprávy?“

„Jsi o velký kus přede mnou. Jak se ten motel jmenuje?“

„The Travellers, Saline City. To město leží na východní straně Zálivu.“

„Aco nového víš o Harriet?“

„Zatím nic. Ráno začneme prohledávat dno. Kriminální laboratoř zjistila, že krev na tom klobouku patří ke skupině B, ale to moc neznamená.“

„Odkud znáš její krevní skupinu?“

„Zavolal jsem jejímu tátovi,“ odpověděl Arnie. „Chtěl přijet, ale myslím, že jsem mu to rozmluvil. Jestli se tenhle případ brzy nerozřeší, myslím, že mu lupne v bedně.“

„Mně taky.“

Kolem půlnoci jsem byl v Saline City a hledal motel Travellers. Stál na západním okraji města, blízko staveniště. Červený neon ozařoval jeho štukované průčelí, ale nezakrýval jeho omšelost.

Vepředu v malé kanceláři jsem našel nepořádek, ale ani živou duši. Zatřepal jsem zvonkem, stojícím na stole. Z místnosti vzadu se vynořil jakýsi šedovlasý mladík s plandající košilí

„Jednolůžkový?“

„Žádný pokoj nechci. Snad mi můžete poskytnout nějaké informace.“

„To je kvůli tomu vrahovi?“

„Ano. Slyšel jsem, že jste s ním mluvil. O čem to bylo?“

Zasténal a přestal si zapínat knoflíky košile. „Tohle všecko jsem poldíkům už přece vykládal. To má člověk zůstat celou noc vzhůru a v jednom kuse omílat stejný věci?“

Přistrčil jsem mu pětidolarovou bankovku. Krátkozrace na ni pohlédl a schoval ji. „Tak dobře, když to je tak důležitý. Co byste chtěl vědět?“

„Jenom to, o čem jste s Campionem mluvili.“

„On se jmenuje — Campion? Mně řekl, že se jmenuje Damis. Povídal, že před dvěma měsíci tady přenocoval a chtěl abych se koukl do záznamů, aby to moh prokázat.“

„Byl před těmi dvěma měsíci opravdu tady?“

„Nojo. Jeho tvář si pamatuju. Na tváře mám moc dobrou paměť.“ Láskyplně si poklepal po nízkém čele. „Jasně, nemoh jsem znát datum nachlup, dokud jsem si neprohlédl ty záznamy.“

„Učinil jste tedy, oč vás žádal?“

„Jo, ale jemu to na nic nebylo. Vytratil se, zatímco jsem ty registrační karty hledal vzadu. Kolem osmý se tady jako obvykle zastavil hlídkový vůz, a to ho asi vyplašilo.“

„Rád bych si tu registrační kartu prohlédl.“

„Poldíci ji odnesli. Povídali, že to je důkaz.“

„Jaké na ní bylo datum?“

„Pátého května, to si pamatuju.“

Byl to důkaz. Pátého května v noci zemřela Dolly Campionová.

„Jste si jist, že ten muž, co se zapisoval tehdy, je tentýž muž, co s vámi mluvil dnes večer?“

„Tohle chtěli na mně poldové taky vědět. Nemoh jsem si být jistej absolutně, tak dobrý oči už nemám. Ale podle mne vypadal stejně a stejně mluvil. Ale možná že taky lhal. Povídal, že se jmenuje Damis, a jak se ukázalo, je to lež.“

„Večer pátého května se také zapsal pod jménem Damis?“

„Oba se takhle zapsali.“

„Oba?“

„Tu dámu s ním jsem neviděl. Přijela vlastním vozem, potom, když jsem je oba zapsal. Povídal, že jeho žena přijede později, a tak mi to nebylo nijak divný. Odjela ráno, hodně záhy, počítám.“

„Jak si tohle všechno pamatujete, když si nejste jist, že to byl tentýž člověk?“

„Tak nějak mi to připomněl. Ale když mi to připomněl, na všecko jsem si vzpomněl.“

Byl to hlupák. Jeho oči zastřené hloupostí na mne slavnostně hleděly. Řekl jsem: „Máte nějakou vlastní vzpomínku na ten večer pátého května?“

„To datum stálo na registrační kartě.“

„On se však mohl zapsat jiný večer a říct, že to bylo pátého května. A muž, který se do ní zapsal pátého května, mohl být někdo jiný.“

Uvědomil jsem si, že mluvím jako státní návladní, který se pokouší svědka zmást. Můj svědek byl popleten už dokonale.

„Patrně ano,“ řekl sklesle.

„Říkal vám Campion, proč ho tolik zajímá, aby bylo to datum pevně určeno?“

„To neříkal. Jenom že prý je to důležité.“

„Dal vám nějaké peníze?“

„To nemusel. Řekl jsem, že mu rád pomůžu. Vždyť nakonec to byl zákazník.“

„Ale předtím jste ho viděl pouze jednou?“

„To souhlasí. Večer pátého května.“ Opakoval to zatvrzele.

„Ten večer přišel v kolik hodin?“

„To vám neřeknu. Ale ještě nebylo moc pozdě.“

„Azůstal zde celou noc?“

„To vám neřeknu. My naše hosty nehlídáme.“ Zazíval naplno, takže jsem mu viděl až do krku.

„Jak se jmenujete?“

„Nelson Karp.“

„Nelsone, jmenuji se Archer, Lew Archer. Jsem soukromý detektiv a musím vás požádat, abyste mi vrátil těch pět dolarů, co jsem vám dal. Lituji, nejde to jinak. Budete pravděpodobně předvolán jako svědek k soudnímu přelíčení a soudu můžete pravdivě odpovědět, že vám nikdo nedal peníze.“

Vytáhl z kapsy bankovku a vrátil mi ji. „Hned jsem si moh myslet, že v tom bude nějaká chytačka.“

„Řekl jsem, že toho lituji.“

„Litujete mě vy a kdo ještě?“

„Svědkům se ztracený čas a výlohy hradí.“ Nepověděl jsem mu, jak málo se jim platí, a Nelson Karp hned dostal lepší náladu.

„Když od vás dnes večer Campion odjížděl, kterým směrem jel?“

„Přes most San Mateo. Slyšel jsem, jak to povídají.“

„Tím myslíte poldíky?“

„Jo. Měli spoustu hovorů.“ Ukázal na telefonní přístroj na mince, upevněný na zdi.

Vyšel jsem ven a podíval se přes slatiniště, kde se tyčily hromady soli jako pomíjivé pyramidy. Na druhé straně Zálivu kalně mrkala v slabé mlze světla Poloostrova. Od Menlo Parku mě dělilo přímou čarou ne víc než deset mil.

Vrátil jsem se do kanceláře, vyměnil si u Karpa nějaké drobné a pod jménem John Smith jsem si na výzvu objednal Campionovu sestru, paní Jurgensonovou. Telefon zazvonil třináctkrát, než se ozval mužský hlas.

„Haló.“

„Mám osobní hovor na výzvu pro paní Thor Jurgensonovou,“ pronesla slečna z centrály

„Paní Jurgensonová není přítomna. Mohu jí něco vyřídit?“

„Přejete si zanechat nějaký vzkaz, pane?“ obrátila se na mne slečna z centrály.

Nepřál jsem si. Campion můj hlas znal, tak jak já jsem poznal jeho.

Krátce po jedné hodině jsem zaparkoval v bloku kolem čísla 300 Schoolhouse Road v Menlo Parku. Došel jsem pěšky k dalšímu bloku a díval se na čísla na schránkách na dopisy. Byla to široká a klidná ulice s rozlehlými domy stíněnými duby, mnohem staršími než domy. Z dáli bylo slyšet šumot vln v zálivu.

V tuto noční dobu byla většina domů tmavá, ale v zadním okně čísla 401 plálo světlo. Obešel jsem dům. Orosená tráva tlumila mé kročeje. Přikrčil jsem se za keřem a roletou z tenkého bambusového proutí jsem nakoukl do osvětlené místnosti.

Byla to veliká venkovská kuchyň, přepažená dlouhým jídelním stolem na prostor pro vaření a na prostor obývací. Větší část jedné stěny zabíral cihlový krb a před ním na gauči poklidně spal Campion. Rozevřená silniční mapa ležela na jeho prsou a pravidelně se zvedala a klesala, když se nadechl a vydechl.

Byl oblečen do zbytků šedého obleku pokrytého tmavými skvrnami od oleje, od bláta či od krve. Obličej měl poškrábaný a na bradě strniště. Pravou rukou se dotýkal podlahy a v prstech svíral revolver střední ráže s poniklovanou pažbou.

Jistěže, měl jsem zavolat policii. Ale chtěl jsem se ho zmocnit sám.

Vzadu za domem stála oddělená garáž, dosti veliká, aby se do ní vešly tři vozy. Přešel jsem přes květinový záhon a otevřel nezamčená boční dvířka. Jeden ze dvou vozů stojících uvnitř měl kontury kabrioletu značky Chevrolet.

Byl to vůz doktora Damise. Ve světle své tužkové baterky jsem si jeho jméno přečetl nad sloupkem řízení. V startéru vězel klíček. Vytáhl jsem ho a zastrčil do kapsy.

Rozhlížel jsem se po nějaké zbraní. Vzadu stál pracovní stůl a nad ním byla police s různým nářadím. Mohl jsem si vybrat z několika kladiv. Vzal jsem si menší kladivo s tvrdou pryžovou násadou a potěžkal je. Bude vyhovovat.

Vrátil jsem se k chevroletu a zasunul jsem ploché zápalky mezi houkačku a volant. Klakson se rozzvučel jako trouba archanděla Gabriela. Poodešel jsem k otevřeným bočním dveřím a přitiskl se za nimi ke stěně. Pozoroval jsem zadní trakt domu. Uši mě bolely. Uzavřený prostot naplnily ječící decibely, které mě odtud hrozily zapudit.

Campion vyšel z domu. Běžel přes zahradu a neobratně se proplétal mezi keři kamélií. V ruce se mu leskl poniklovaný revolver. Než došel ke garáži, zastavil se a rozhlédl, jako by tušil nějaký úskok. Ale naplno spuštěná houkačka ho přitahovala — musel ji umlčet.

Přikrčil jsem se, a když jsem ve dveřích zahlédl temné obrysy jeho postavy, udeřil jsem ho kladivem do zátylku, ne příliš tvrdě, ale ani moc lehounce. Skácel se k zemi. Vylovil jsem revolver zpod jeho těla a zasunul jej do kapsy saka. Potom jsem vytáhl sirky z tlačítka houkačky.

Na sousedním dvoře hlasitě nadával nějaký muž. Vyšel jsem ven z garáže a řekl: „Dobrý večer.“

Posvítil na mne baterkou. „Co se tu děje? Vy nejste Thor Jurgenson.“

„Ne. Kde jsou Jurgensonovi?“

„Zůstali na noc ve Frisku. Přemýšlel jsem, kdo to tam u nich je.“

Přistoupil k plotu a zblízka mě měřil. Byl to silný, statný muž oděný v hedvábném pyžamu. Usmál jsem se do prudkého světla. Cítil jsem se moc dobře.

„Je to muž hledaný policií, jsem detektiv a teď jsem ho právě knockautoval.“

„Evelynin bratr?“

„Patrně.“

„Ví Evelyn o tom, že je zde?“

„Moc pochybuju.“

„Ubohá Evelyn.“ Promluvil tím zvláštním tónem, v němž se mísí lítost a radost, a který je vyhrazen pro případy, kdy jiné lidi postihne nějaké neštěstí. „Chudák Thor. Počítám, že se to objeví v novinách a —“

Přerušil jsem ho. „Buďte tak laskav a zavolejte na úřad šerifa v Redwood City a požádejte je, aby poslali vůz.“

Odešel, pružně našlapuje bosýma nohama.

kapitola 19

Royal a já jsme čekali před nemocničním pokojem, než se Campion probere z bezvědomí. Trvalo mu to skoro hodinu. Měl jsem čas informovat kapitána o svém pátrání a o Campionovi.

To, co jsem zjistil v motelu v Saline City, neudělalo na Royala pražádný dojem „Snaží se pro dobu vraždy své ženy vyrobit falešné alibi.“

„Anebo si nějaké alibi zjednat. Myslím, že byste si měl promluvil s hlavní osobou Nelsonem Karpem, a prověřit, zda ta registrační karta je pravá. Nyní ji má policie v Saline City.“

Royal řekl bez valného zájmu: „Takových alibi máte za dvanáct tucet a to vy víte. Mohl se v tom motelu zapsat a dokonce tam i část noci pobýt, potom odjet do Luna Bay a oddělat ji. Není to dál než třicet mil.“

„Oto snáz to půjde prověřit.“

„Koukejte,“ řekl, „mám teď jiné věci na starosti. Jestli chcete, promluvte si o tom se šerifovým náměstkem Munganem. Najdete ho v Luna Bay. On případ vyšetřoval.“

Dál jsem se o tom už nešířil. Royal byl schopný polda a jako jiní schopní poldíci nedal se zviklat, jakmile jednou došel k určitému rozhodnutí. Ještě několik minut jsme mlčky seděli. Pak z pokoje vyšel mladý lékař v bílém plášti a s pyšným výrazem na tváři oznámil, že vzhledem k důležitosti tohoto případu smíme jeho pacienta vyslechnout.

Royal a já jsme prošli kolem uniformované hlídky. Vešli jsme do malého nemocničního pokoje se silnou ocelovou mříží v okně. Hlava Campionova lůžka byla trochu vyvýšena. On sám ležel tiše a pozoroval nás. Jeho ospalé oči nás oba poznávaly, ale nepronesl jediné slovo. Na hlavě měl bandáž a pokožka kolem očí byla narudlá. Na bledých lících vyvstávaly naběhlé škrábance.

Řekl jsem: „Ahoj, Campione.“

Royal řekl: „Dlouho jsme se neviděli, Bruce.“

Campion neřekl nic. S bandáží ovinutou jako turban kolem hlavy a ústy staženými bolestivou grimasou vypadal jako indický fakír ležící na hřeby pobitém prkně.

Royalův stín na něho padl: „Cos provedl s Harriet Blackwellovou, Bruce?“

„Nic jsem s ní neudělal.“

„Naposled byla viděna v tvé společnosti.“

„Nemohu za to.“

„Nemůžeš za to, že vraždíš lidi, je to tak?“

„Nikdy jsem nikoho nezavraždil.“

„Aco tvoje ženuška Dolly?“

„Já Dolly nezabil.“

„No tak, Bruce. My víme svoje. Drobet sis užil svobody — to ale ustalo. Svoboda ustává a stání nastává.“ Royal se křenil nad svým špatným vtipem. „Cokoli řekneš, může být použito proti tobě, to je pravda ale já bych ti radil, abys promluvil hned teď a řekl nám, jak to vlastně bylo. Nakonec ti to jenom prospěje.“

„To jistě,“ řekl Campion. „Na křeslo v plynové komoře mi dají polštářek a ke kyanovodíku přimíchají kolínskou.“

Royal se naklonil nad lůžko a jeho široká ramena mi zakryla Campionův obličej „Ty víš, že to máš nalinkováno do plynové komory, co? Tak proč mi to všecko nevyklopíš, Bruce? Už dlouho čekám, až se to od tebe dovím. Nalej mi čistého vína, jak to bylo s Dolly a máš ve mně přítele. Udělám vše, co je v mých silách, abych tě uchránil před tím zeleným pokojem.“

„Neprosím se o žádné laskavosti, poldo. A jdi ode mne dál, páchne ti z huby.“

Royalova dlaň se zvedla: „Koukej, ty špinavý mizerný panch…“ Překousl slovo ve dví a ucouvl, pohlížeje na mne po očku.

Campion řekl: „Jenom mě klidně udeřte. Mlátit lidi, to vy poldové dovedete. Nenávidím vás celý život. Spravedlnost je pro toho, kdo dá nejvíc, a chudáci si to vypijou.“

„Zavři zobák, ty,“ křičel Royal. „Brečíš tady nad spravedlností, a na rukou máš krev dvou žen.“

Campion zvedl dlaně k obličeji: „Já tu žádnou krev nevidím.“

„To souhlasí, protože jsi žádnou krev neprolil, když jsi zabil Dolly. Omotal jsi jí punčochu kolem krku. Její vlastní punčochu.“ Royal dělal, jako by si odplivl. „Co se asi děje v tvém mozku, Bruce? Rád bych to věděl.“

„To nikdy nepochopíte. Jste na to hloupý.“

„Nejsem tak hloupý, abych na první pohled nepoznal psychouše, který si hraje s malířskými fidlátky a nechá se živit od žen. Proč neděláš nějakou mužskou práci?“

„Jako třeba pasáka prostitutek a tahat z nich prachy?“

„Nemluv se mnou o prostitutkách. Četl jsem knihu o tom francouzském psychoušovi, co maloval a honil ženské — ten, co si pak uřízl ucho a spáchal sebevraždu. Co takový blázen může udělat?“

Campion se posadil na lůžku „Kdybyste nebyl takový ignorant, hovořil byste o Van Goghovi s úctou. Mimochodem to nebyl Francouz, ale Holanďan a člověk velice nábožensky založený.“

„Aty jsi taky jako on? To mi chceš říct? Že jsi člověk velice nábožensky založený který koná lidské oběti?“

„Avy jste ten, co lidi posílá do plynové komory.“

„To jsem a ty tam půjdeš taky.“

Postavil jsem se mezi ně, tváří k Royalovi. Obličej mu naběhl krví a jeho oči měly olejovitý lesk. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděl do té míry zbaveného sebevlády. Campion ulehl a zavřel oči.

Otevřel jsem mu je otázkou: „Jak se ta krev dostala na Harrietin klobouk?“

„Jaký klobouk?“

„Ten, co jsem dnes vylovil z jezera. Jak se octl v jezeře a kde se její krev a vlasy vzaly na podšívce?“

„Radši se zeptejte jí. Je to její klobouk.“

„Věděl jste, že je v jezeře?“

„Zrovna jste mi to řekl a já vím, že vy byste nelhal. Poldíci nikdy nelžou.“

„Vyměň desku, mládenče. Jak se ten klobouk dostal do jezera?“

„Říkal jsem už, proč se na to nezeptáte jí?“

„Není k dosažení. Kde je Campione?“

„To nemůžu vědět. Ale něco bych navrhoval.“

„Co to je?“

„Vypadněte. Jsem nemocný člověk. Potřebuji odpočinek.“

„Doktor říkal, že na otázky odpovídat můžete.“

„Já ne. Nekomunikuju. Je v sázce má pověst.“

„Přestaňte se slovními hříčkami.“

„Proč? Člověk za dlouhého nočního bdění potřebuje nějaké rozptýlení. SAmani jsou nudní společníci.“

Pocítil jsem, jak se mi do tváří vehnala krev. Začínal jsem byl solidární s Royalem.

„Neprojevujete o svou snoubenku valný zájem.“

„Osvou — co jste říkal?“

„Hodlal jste si ji přece vzít, nebo ne?“

„Já?“

„Odpovězte mi.“

„Znáte všechny odpovědi už předem. Všichni poldové je předem znají.“

„Když jste si ji nemínil brát, proč jste s ni odjel k Tahoe? Protože je to jezero hluboké?“

Campion na mne pohlédl k smrti znuděně. Za mnou znovu promluvil klidným hlasem Royal: „Pan Archer si zaslouží odpověď, Bruce. Vynaložil hodně námahy, aby ti položil tuto otázku.“

„Pan Archer do toho jezera může skočit s rozběhem.“

„To učinila Harriet, když jste jí ještě drobet pomohl sám,“ řekl jsem.

„Nevím, co učinila. Vůbec jsem se jí nedotkl.“

„Odkud se vzaly na vaší tváři ty škrábance?“

Pomalu pozvedl ruku k obličeji. Začal si ho ohmatávat jako slepec, který zkoumá nějaký nový, neznámý předmět.

„Včera v noci jsem bloudil lesem. Patrně jsem se poškrábal o větve.“

„To se stalo po té hádce s Harriet?“

Téměř neznatelně přikývl.

„Kvůli čemu byla ta hádka?“

Ležel a díval se na mne. „Jaká hádka?“

„Zmínil jste se o hádce s Harriet.“

„To vy jste se zmínil o hádce,“ řekl.

„Ale potvrdil jste mi, že k hádce došlo.“

„Něco se vám muselo zdát.“

„Viděl jsem, že jste přikývl.“

„Mám mírnou třesavku. Promiňte, prosím. Je to následek toho, jak mě ti SAmani mlátili. Proč už konečně neodejdete?“

„Nikam nejdeme,“ řekl Royal u mého ramene. „Připustil jsi, že ses s tím děvčetem pohádal. Učinil jsi první krok k doznání. Klidně nám můžeš to ostatní dopovědět, a máš to z krku. Tak co, Bruce?“

„Neříkejte mi Bruce.“

„Přece se tak jmenuješ, ne?“

„Ano, ale ne pro vás. Pro své přátele.“

„Jaké přátele?“ zeptal se Royal s trpkým výsměchem.

„Já mám přátele.“

„Akdepak jsou? Pod drnem?“

Campion odvrátil tvář

„Říkal vám Ralph Simpson Bruce?“

„Cože?“ řekl odvrácen ke zdi.

„Říkal vám Ralph Simpson Bruce?“

„Ano, říkal.“

„Přátelili jste se?“

„Ano.“

„Tak proč jste ho tedy oddělal a ukradl mu jeho papíry?“

Obrátil ke mně oči. „Neukradl jsem jeho papíry.“

„Našli jsme v tvé kapse jeho křestní list.“

„Ralph mi ho půjčil.“

„Téhož večera jsi ho probodl sekáčkem na led, viď?“

Campion otevřel ústa. Viděl jsem jeho červený jazyk. Zvýšil hlas a vykřikl. Obrátil oči v sloup a žilkované bělmo civělo na nás, zatímco dál vykřikoval neartikulované zvuky.

Royal a já jsme zahanbeně na sebe pohlédli. Z nějakého důvodu jsme se cítili vinni, alespoň já. Když Campion umlkl a klesl zpátky na polštář, zaslechl jsme zvuky z chodby. Zdálo se, že se tam nějaká ženská hádá s několika muži.

Royal vyrazil ke dveřím, které se však otevřely dřív, než k nim došel. Žena, která vpadla dovnitř, se obličejem podobala Campionovi, třebaže byla starší a měla hebčí, lépe pěstěnou pleť.

„Co jste udělali mému bratrovi?“

„Nic, paní,“ odpověděl Royal. „Totiž, položili jsme mu několik otázek —“

„Mučili jste ho?“

„Tomu bylo spíše naopak.“

Prošla kolem kapitána k lůžku. „Ublížili ti, Bruce?“

Campion na ni vrhl zachmuřený pohled. „Když to vydržím já, můžeš to vydržet ty také. Jdi pryč.“

„Má pravdu, paní Jurgensonová,“ řekl Royal. „Víte, že zde nemáte co pohledávat.“

Strážník promluvil ode dveří: „To jsem se paní snažil vysvětlit, kapitáne. Nevěděl jsem, zda mám použít fyzické síly.“

Royal krátce zavrtěl hlavou. Kolem strážníka přešel vysoký muž s protáhlým obličejem a s nakrátko ostříhanými prošedivělými plavými vlasy. Měl sešpulená ústa, jako by vycucával citrón. Vzal ženu pod paždí a pokusil se ji odtáhnout od lůžka.

Nepohlédla na něho a také se nehnula z místa. Hleděla lačně na tvář svého bratra.

„Nechceš, abych ti pomohla?“

„Když jsem pomoc potřeboval, nikdy jsem tě neviděl. Víš, co si teď můžeš. Ztrať se.“

„Slyšelas ho, Evelyn,“ řekl vysoký muž. Měl slabý skandinávský přízvuk, vlastně spíš nedostatečné zabarvení hlasu než přízvuk. „Nechce s námi nic mít. My nechceme mít nic s ním.“

„Ale je to přece můj bratr.“

„Evelyn, já to vím. Chceš, aby se o tom dověděli všichni lidé u Zálivu? Chceš, aby mladý Thor přišel o své známé na universitě? Chceš, aby si na mne lidé ukazovali na Montgomery Street?“

„Slyšelas svého chotě,“ řekl Campion „Proč nevypadneš, sestřičko? Sbal svůj stan, jak říkají Arabové, a tiše odtud kráčej.“

Objevil se službu konající lékař se sestrou v závěsu. Změřil si nás zdrcujícím pohledem.

„Kapitáne, smím vám připomenout, že jste v nemocnici? Tento muž je váš vězeň, ale je to také můj pacient. Poskytl jsem vám dovolení ho vyslechnout za podmínky, že se budete chovat tiše a dlouho se nezdržíte.“

Royal začal: „Nenesu odpovědnost —“

„Já však ano. Račte všichni okamžitě opustit pokoj. To se týká rovněž vás, kapitáne.“

„Ještě jsem neskončil s výslechem.“

„To může počkat do rána.“

Royal se už dál nepřel. Musel myslet na soudní přelíčení a na to, jak by Campionův obhájce vhodně využil lékařova svědectví. Vyšel ven. My ostatní ho následovali.

Setkal jsem se s dvojicí Jurgensonů na parkovišti — nikoli náhodou. Tvářili se, že mě nevidí, ale postavil jsem se mezi ně a jejich mercedes sedan a zkusil to na ni zahrát.

„Jsem soukromý detektiv, který na případu pracuje, a povšiml jsem si, že v obvinění proti vašemu bratrovi jsou značné mezery. Velmi rád bych si o tom s vámi pohovořil.“

„Ani slovo, Evelyn,“ odpověděl její manžel.

„Kdybychom se někde posadili, paní Jurgensonová, můžeme si vyměnit názory —“

„Nevšímej si ho, Evelyn. Snaží se jenom z tebe něco vytáhnout.“

„Proč do toho zasahujete?“ řekl jsem. „Nejde přece o vašeho bratra.“

Otočila se k manželovi. „Mám kvůli němu starosti, Thore, a také se stydím. Celé měsíce jsme předstírali, že neexistuje, jako by to ani nebyl příbuzný —“

„Není to náš příbuzný. O tom jsme se oba dohodli a to platí i nadále.“

„Proč dámě nedovolíte, aby mluvila za sebe?“

„Oničem se mluvit nebude. Jděte z cesty.“

Uchopil mě za rameno a odstrčil. Nemělo význam, abych ho uhodil. Mercedes je rychle odvážel k jejich čtyřhektarovému pozemskému ráji.

Zapsal jsem se v jednom motelu na Camino Real a ulehl k spánku přemýšleje, co bych asi udělal za věc, aby byla naprosto správná a definitivní. Zdálo se mi, že je Campion nevinen a že to musím prokázat rekonstrukcí jeho zločinů; pomocí papírových loutek, které se mi lepily na prsty. Potom jsem našel Harrietinu mrtvolu v jezeře. Na hlavě měla stopy pařátů.

Probudil jsem se zalitý studeným potem. Po dálnici přejížděla pozdní noční auta a vydávala zvuk podobný svištění křídel.

kapitola 20

Vstal jsem do rána plného nejistot s ostrými břity a projel okresem, až jsem se octil v Luna Bay. Patrick Mungan, zástupce šerifa, byl člověk, jehož jsem znal a důvěřoval mu. Doufal jsem, že důvěra je oboustranná.

Když jsem vstoupil do budovy se štukovanou fasádou, na široké Patrickově tváři se rozestřel úsměv připomínající paprsky dopadající na úskalí.

„Slyšel jsem, že konáš práci za nás, Lew.“

„Někdo tu práci udělat musí.“

„Chm. Vypadáš drobet zmožený. Mám zde elektrický strojek, kdybys měl chuť se oholit.“

Pohladil jsem si bradu. Měl jsem strnisko „Díky, to počká. Kapitán Royal mi povídal, že všechny důkazy o případu vraždy Dolly Campionové jsou u tebe.“

„Pokud nějaké důkazy jsou. Moc jsme jich nenašli. Nebylo tam co najít.“

Mungan se vztyčil za stolem. Byl to mohutný muž, vyšší než já. Měl jsem nikoli nepříjemný pocit, že jsem drobný a rychlý jako dobře vytrénovaný boxer welterové váhy. Otevřel létající dveře na konci přepážky, která rozdělovala přední kancelář.

„Pojď se posadit dovnitř. Pošlu pro kafe.“

„To může taky počkat.“

„Jasně, ale proč bychom si neudělali pohodlí. Můžeme přitom mluvit.“ Zezadu přivolal mladšího podřízeného a poslal ho pro kávu. „Jak ses zapletl do toho Campionova případu?“

„Nějací lidé v Los Angeles jménem Blackwellovi si mě najali, abych prozkoumal Campionovu minulost. Nabalil v Mexiku jejich dceru Harriet a táhl to s ní pod falešným jménem. Před třemi dny spolu utekli do Nevady, kde ona potom zmizela. Některé stopy nasvědčují tomu, že se stala jeho druhou či třetí obětí.“

Vyprávěl jsem Munganovi o klobouku ve vodě a o pochmurném osudu Quincyho Ralpha Simpsona. Vážně mi naslouchal s koutky úst sevřenými jako u buldoka a když jsem domluvil, řekl: „Kté holce Blackwellovic se nemůžu vyjádřit. Ale nevidím důvod, proč by Campion měl probodnout Simpsona. Když povídal, že mu Simpson zapůjčil papíry, pak to může být pravda. Byli dobří přátelé. Když se vloni na podzim Campionovi přistěhovali, Simpson jim našel dům. Říkejme tomu dům, ale myslím, že si něco lepšího nemohli dovolit. Prožili zlou zimu.“

„Vjakém smyslu?“

„Vůbec. Došly jim peníze. Měl těhotnou manželku a sám nepracoval, pokud nenazveš prací malování obrazů. Nějakou dobu brali sociální podporu, ale okres jim potom zarazil další výplatu, když se přišlo na to, že z těch peněz si Campion kupuje barvy. Ralph Simpson jim pomáhal seč to bylo v jeho silách. Slyšel jsem, že když se v březnu narodilo dítě, zaplatil lékaře.“

„To je zajímavé.“

„Tehdy mi taky napadlo, že otcem dítěte je snad Simpson. Když byla Dolly zavražděna, zeptal jsem se ho na to. On to popřel.“

„Ale musíme to brát v úvahu, Simpson byl přítelem Dolly ještě předtím, než se poznala s Campionem. Včera večer jsem zjistil, že je vlastně Simpson seznámil. Jestliže ji Simpson přivedl do jiného stavu a Campiona nechal, aby to za něho vypil, pak by měl Campion motiv pro obě vraždy. Samozřejmě vím, že je v tom spousta kdyby a jestliže.“

„To je fakt.“

„Máš nějaké důkazy, že otcem dítěte nebyl Campion?“

Mungan zavrtěl mohutnou hlavou. „Spíše naopak. Nezapomeň, že když si ji vloni v září bral, byla už ve třetím měsíci. A tohle muži nedělají, když to není jejich.“

„Připouštím, že obyčejně to nedělají. Ale Campion není obyčejný muž.“

„Za to vzdávám díky Pánu Bohu. Kdyby každý muž byl jako on, pak by se celý náš stát rychle vezl k čertu. Po skluzavce.“ Položil dlaň na desku stolu, jako by chtěl zakrýt nějaké eso. „Já osobně tomu nevěřím, že ty dvě vraždy, Dolly a Simpson, spolu souvisejí. Netvrdím, že je to vyloučeno. Pouze o tom pochybuju.“

„Musí souviset. Pate. Simpson byl zavražděn o dvě neděle později než Dolly — a těch čtrnáct dní podle všeho strávil vyšetřováním její smrti. A k tomu ještě přistupuje skutečnost, že byl nalezen zahrabaný ve svém rodném městě.“

„VCitrus Junction?“

Kývl jsem.

„Třeba tam zašel navštívit to nemluvně.“ řekl Mungan zamyšleně. „Dollyina matka v Citrus Junction si ho vzala k sobě.“

„Zdá se, že se ti nakonec můj nápad zamlouvá.“

„Myslím, že stojí za to, zamyslet se nad tím. Jestliže pojedeš tím směrem, mohl bys zaskočit k paní Stoneové a podívat se na toho drobečka. Jsou mu teprve čtyři měsíce, a proto pochybuju, že se pozná, komu se podobá.“

Mladý podřízený se vrátil s horkým kartónem v papírovém sáčku. Mungan nám všem třem nalil černou kávu. V odpověď na nevyslovený signál si mladý podřízený odnesl svůj pohárek do zadní místnosti a zavřel za sebou dveře. Mungan nad svým papírovým pohárkem zamumlal: „Před chvílí jsem to myslel tak, že ty dvě vraždy spolu nesouvisejí tak, jak si to představuješ, čili přes Campiona. Tohle není úřední názor, a proto si ho ponech pro sebe, ale na některých místech mají pochybnosti o tom, že Dolly zavraždil Campion.“

„Kterých míst se to týká?“

„Těchto,“ řekl a ohlédl se na zavřené dveře. „Já osobně. Ralph Simpson měl rovněž pochybnosti. Spolu jsme o tom hovořili. Věděl, že sám je také jedním z podezřelých, ale trval na tom, že Campion to neudělal. Simpson patřil k lidem, kteří někdy mluví, aniž vědí, o čem mluví. Ale teď, když je po smrti, přikládám jeho slovům větší váhu.“

Srkal jsem kávu a mlčel, zatímco Mungan pomalu hovořil dál: „Abys mi dobře rozuměl, Lew. Já neříkám, že Bruce svou ženu nezabil. Když je zavražděna žena, v devíti případech z desíti to spáchal nějaký muž z jejího života — její milenec, její manžel či bývalý milenec nebo manžel. To všichni víme. Ale co říkám, a co bych asi říkat neměl — nemáme žádné přesvědčivé důkazy, že tu vraždu spáchal Campion.“

„Tak proč byl obviněn?“

„Za to může děkovat své vlastní hlouposti. Zmocnila se ho panika a utekl a směrodatná místa to přirozeně vykládala tak, že má špatné svědomí. Ale neměli jsme důkazy, abychom ho mohli usvědčit, snad dokonce ani obžalovat. Když jsme ho po čtyřiadvacet hodin drželi v cele, doporučil jsem, aby byl propuštěn bez vznesení obvinění. Ale ten pitomý janek ještě téže noci vzal do zaječích. Právě zasedala velká porota a státní návladní si pospíšil, případ jim předhodil a trestní stíhání bylo schváleno. Kdyby Campion neutekl, určitě by návrh neprošel.“ Mungan dodal upřímně: „To je pouze můj názor, můj neoficiální názor.“

„Ajak vypadá Royalův neoficiální názor?“

„Kapitán si svůj názor nechává pro sebe. Má políčeno na místo šerifa a tuhle funkci nedostaneš, když jsi v rozporu se směrodatnými vašnosty tam nahoře.“

„Apočítám, že státní návladní má políčeno na místo guvernéra nebo něco podobného.“

„Něco podobného. Jen se koukej, jaký z toho udělá cirkus.“

„Ty nemáš rád cirkus?“

„Mám, ale takový ten se slony.“

Dopil kávu, v pěsti zmačkal pohárek a zahodil ho do koše na papír. Učinil jsem totéž. Byl to nezávazný počin, ale zdálo se, bod obratu v našem případě.

„Přesně vzato, jaké vlastně jsou důkazy proti Campionovi?“

Mungan zkřivil obličej, jako by spolkl a zase vyvrhl nějakou hořkou pilulku. „Když se to vezme kolem a kolem, je to jen podezření a to, že nemá alibi a že utekl. A ostatní důkazy jsou negativní: v domku se nenašly stopy vloupání ani toho, že by se Dolly pokoušela uprchnout před vrahem. Ležela tam na podlaze v noční košili docela mírumilovně a kolem hrdla měla omotanou jednu ze svých hedvábných punčoch.“

„Ve své ložnici?“

„Unich se nic takového nevyskytovalo. Ukážu ti, jak ten byt vypadal.“

Odešel k registratuře v zadním pokoji a vrátil se s několika fotografiemi. První snímek představoval detail mladé blondýnky s plnými ňadry, jejíž tvář se pod přetlakem její vlastní krve proměnila. Punčocha se hluboce zarývala do hrdla, takže byla téměř zakrytá.

Na ostatních fotografiích byly křídou zakresleny obrysy těla ležícího na podlaze. Z různých stran ukazovaly místnost s neustlanou postelí, otlučenou dětskou postýlkou s mřížkami, kuchyňským stolem, několika židlemi, plynovým sporákem, malířskou paletou a tubami barev ležícími na lavici u jediného širokého okna. To okno, vlastně zasklené dveře garáže přestavěné na byt, měly ve spodním rohu díru v podobě trojúhelníku. Na omítnutých stěnách visela nezarámovaná plátna jako další rozbitá okna, odkrývající výhled na podivně zpustošený svět tam venku.

„Jak se rozbilo to okno. Pate?“

„Ralph Simpson říkal, že bylo rozbité už několik neděl. Campion se prostě nedostal k tomu, aby ho spravil. Byl příliš povznesený, příliš zaneprázdněný svým plácáním barev, místo aby pořádně pečoval o svou ženu a dítě.“

„Tobě se příliš nezamlouvá.“

„Myslím, že je to flákač. A taky si myslím, že mu patří, aby pořádně dostal do těla.“

Mungan hodil fotografie na stůl. Z kapsy blůzy vytáhl knoflík a zamyšleně jím otáčel mezi palcem a ukazováčkem. Byl to velký hnědý knoflík, potažený kůží a viselo na něm ještě několik utržených hnědých nití. Podobný knoflík jsem v posledních několika dnech někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde a kdy to bylo.

„Dítě podle všeho spalo v téže místnosti.“

„Je tam jenom jedna místnost. Bydlili jako nuzní Irčani,“ pronesl nesouhlasným tónem Ira, který má už v oknech viset krajkové záclony.

„Co se stalo s dítětem v době vraždy?“

„Zrovna jsem se chystal o tom mluvit. Je to na tom případě snad nejpodivnější a jeden z důvodů, proč jsme Campiona podezírali od samého začátku. Někdo, podle všeho vrah, vzal dítě z postýlky a položil ho do auta, které parkovalo před domem o kus dál na silnici. Žena, která tam bydlí, černoška jménem Johnsonová, se za svítání probudila a slyšela ze svého auta dětský pláč. Věděla, čí to nemluvně je — ona a Dolly spolu dobře vycházely — a tak ho samozřejmě odnesla ke Campionům. A tak byla vražda odhalena.“

„Víš, kde se té noci zdržoval Campion?“

„Říkal, že byl celou noc pryč, že popíjel až do zavírací doby a potom jezdil autem, kam ho oči vedly. Taková historka se nedá potvrdit ani vyvrátit. Nemohl nebo nechtěl jmenovat výčepy nebo místa, kam potom jel. Říkal, že před svítáním ve voze usnul — v některé slepé uličce odbočující ze Skyline. To ovšem nevylučuje možnost, že vraždu spáchal. Sebrali jsme ho kolem deváté ráno, když se vracel vozem domů. Není pochyb o tom, že pil. Poznal jsem to na jeho dechu.“

„Vkolik hodin byla jeho žena zavražděna?“

„Mezi třetí a čtvrtou ráno. Koroner ji ohledal v osm a řekl, že je mrtva čtyři nebo pět hodin. Zjišťoval to podle teploty těla a obsahu žaludku a oba faktory to potvrzovaly.“

„Odkud věděl, kdy jedla naposled?“

„Campion řekl, že spolu povečeřeli v šest večer. Přinesl domů pár opékaných klobás — vhodná výživa pro kojící matku — a prodavač v autohotelu ten časový údaj potvrdil. Zřejmě se při jídle s Dolly po hádal, vzal všechny peníze, které doma našel, a šel se zlískat.“

„Kvůli čemu ta hádka propukla?“

„Říkal, že kvůli spoustě věcí. Už pár měsíců spolu moc dobře nevycházeli.“

„To ti říkal on?“

„Jo. Jakoby sám sebe chtěl ukazovat ze špatné stránky.“

„Zmínil se o nějaké jiné ženě?“

„Ne. Kam míříš, Lew?“

„Soudím, že můžeme dokázat že lhal o tom, kde byl večer pátého května. Mluvil jsi dnes ráno s Royalem?“

„Telefonoval mi, že má Campiona. Chce, abych zajel do Redwood City a pomohl mu při výslechu.“

„Už se Campion k něčemu přiznal?“

„Odmítá mluvit. Royal je z toho celý otrávený.“

„Zmínil se ti o motelu Travellers v Saline City?“

„Ani slůvkem.“ Mungan na mne tázavě pohlédl.

„Podle tamějšího nočního recepčního Nelsona Karpa Campion strávil noc z pátého května v motelu s nějakou ženskou. Anebo část noci. Zapsali se jako pan a paní Burke Damisovi, pod jedním z těch nepravých jmen, které Campion používá. Policie ze Saline City si včera večer odnesla registrační kartu. Campion tam byl viděn krátce předtím. Zdá se, že si chtěl pořídit alibi.“

„Pravé nebo falešné?“

„Zjistíš to rychleji než já.“

Mungan se zvedl a zahleděl se na mne přes skalisté svahy své tváře: „Proč jsi mi to neřekl hned?“

„Včera večer jsem to říkal Royalovi. Neměl zájem. Myslel jsem si, že počkám a uvidím, jestli to bude zajímat tebe.“

„No, to mě teda zajímá. Ale když to není levota, proč Campion o tom až dosud mlčel?“

„Zeptej se jeho.“

„To taky učiním.“

Upustil na stůl kožený knoflík, s nímž si pohrával. Skutálel se na podlahu a já ho zvedl.

„To taky patří mezi tvé důkazy, Pate?“

„Upřímně řečeno, ani nevím. Nemluvně drželo knoflík v pěstičce, když je paní Johnsonová našla v autě. Nevěděla, kde se ten knoflík vzal. Ani nikdo jiný to nevěděl.“

Pořád ještě jsem se pokoušel rozpomenout, kde jsem podobný knoflík či knoflíky viděl. Zalovil jsem hluboko v paměti ale na povrch jsem vynesl pouze pach moře a jeho šumění.

„Mohl bys mi ten knoflík dát?“

„Kdepak. Jednou jsem četl povídku, jak takový knoflík odhalil vraha, a cítím k tomu knoflíku zvláštní sympatie.“

„Já rovněž.“

„Ale já ho mám v držení.“ Jeho usměvavé oči se zastavily na mé tváři. „Opravdu si nechceš půjčit ten můj strojek, než odejdeš?“

„Myslím, že si ho přece jenom půjčím.“

Ze spodního šuplíku psacího stolu vytáhl elektrický holicí strojek. Odešel jsem do umývárny a oholil se. Odhalil jsem pouze zas tu svou starou známou ustaranou tvář.

kapitola 21

Když jsem se vrátil, byl Mungan pryč. Použil jsem jeho telefonu a zavolal Vicky Simpsonové domů. Nikdo se nehlásil. Mladý policista v zadní kanceláři mi řekl, že pokud je mu známo, Vicky dosud čeká v Citrus Junction, až jí úřady vydají mrtvolu jejího manžela. Vrátil jsem vůz do půjčovny aut na sanfranciském letišti, chytil jsem tryskové letadlo do Los Angeles, na tamějším letišti jsem si vyzvedl svůj vůz a sady svatebně vonících pomerančovníků jsem přijel do Citrus Junction.

Nejdřív jsem se šel podívat na to dítě. Jeho babička bydlela v západní části města kousek od staveniště nové dálnice. Polovina odpoledne už uběhla, když jsem dorazil na místo. Rypadla se v oblacích prachu pohybovala jako tanky v zemi nikoho.

Mezi domem a silnicí stál živý plot už delší dobu nezastřižený. Všudepřítomný prach pokryl listy, takže byly šedé jako osika. Jednopatrový domek postavený na dřevěné kostře nutně potřeboval natřít. Dveře se sítí proti hmyzu měly provázkem vyspravené díry. Zabouchal jsem na ně pěstí.

Žena, která se za sítí objevila, vypadala na babičku mladě. Šaty s volánky a jehlovité podpatky střevíčků měly zdůraznit její štíhlou figuru. Modré oči hleděly z její dětské tváře, na níž ulpěly stopy času jako spletitá pavučina. Měla světlejší vlasy než její dcera, kterou jsem viděl na fotografii.

„Paní Stoneová?“

„To jsem já.“

Řekl jsem jí své jméno a povolání. „Smím jít dál a na chvíli si s vámi pohovořit?“

„Očem?“

„Ovaší dceři a o tom, co se jí stalo. Vím, že to ve vás vyvolá bolestivé vzpomínky —“.

„Bolestivé vzpomínky, ano, to souhlasí. Myslím, že znovu a znovu opakovat totéž nemá smysl. Vy od policie víte stejně dobře jako já, kdo Dolly zabil. Proč toho člověka nechytíte, místo abyste chodili mučit mě? Někde přece musí být.“

„Včera večer jsem Campiona zadržel, paní Stoneová. Nalézá se nyní ve vazbě v Redwood City.“

Lačný a dychtivý výraz prohloubil vrásky v její tváři, takže pojednou zestárla. „Už se přiznal?“

„Dosud ne. Potřebujeme znát víc informací. Převzal jsem případ poměrně nedávno a sebemenší pomoc by mi velice prospěla.“

„Dobře. Pojďte dál.“

Odsunula závoru na dveřích a chodbou mě vedla do obývacího pokoje. Rolety byly zataženy a uvnitř bylo skoro tma. Místo aby roletu vytáhla, rozsvítila stojatou lampu.

„Promiňte, že všude leží prach. Úklid je obtížný, když vedle vás pracují na silnici. Stone si myslel, že bychom měli domek prodat, ale zjistili jsme, že by nám nevynesl ani to, co jsme do něj investovali. Lidé na druhé straně ulice mají víc štěstí, neboť je stát vykoupil. Ale tady se to nebude rozšiřovat.“

Ve všem, co říkala, bylo cítit spodní tón protestu. Měla k tomu důvody. Šedivý prach lpěl na nábytku, který však i tak vypadal omšele. Posadil jsem se na stolek a hleděl, jak se uvelebuje na lehátku. Měla mírně staromódní chování ženy hezkého zevnějšku, která pro něj nenašla jiné uplatnění než zrcadlo.

Nyní jsem byl tím zrcadlem já a ona se na mne procítěně usmívala. „Co byste chtěl vědět?“

„Začneme u vašeho zetě. Setkala jste se s ním?“

„Jednou, a to mi stačilo. Jack a já jsme je oba pozvali na vánoce k nám. Měli jsme krůtu a všechna ta obvyklá sváteční jídla. Ale Bruce Campion se choval, jako by přijeli na dobročinnou návštěvu mezi chudinu. Odvlékl ubohou Dolly odtud tak rychle, že byste myslel, že máme na domě ceduli, že tu jsou neštovice. Vůbec netuší, že máme přátele mezi nejlepšími lidmi ve městě.“

„Pohádala jste se s ním?“

„Ano, na to můžete vzít jed. Kvůli čemu měl co ohrnovat nos? Dolly mi říkala, že oni bydlí v garáži a my už dvacet let máme vlastní domek. Tak jsem se ho ptala, jak se o Dolly chce starat. Kdy si najde nějakou práci atakdále. Odpověděl, že si ji vzal, že ano, a tím že se o ni postaral, a že má práci, neboť maluje přece ty své obrazy. Zeptala jsem se ho, kolik vydělává, a on řekl, že moc ne, ale že se s pomocí přátel vždy nějak protluče. Řekla jsem mu, že se má dcera nepotřebuje spoléhat na nějaké milodary, a on mi řekl, že to si myslím já. Představte si, takhle mluvil s vlastní matkou své ženy, která v té době byla už v šestém měsíci. Pokusila jsem se ji přemluvit, aby ho nechala a zůstala bydlet u nás, ale Dolly si nedala říct. Prý ho nemůže opustit.“

Paní Stoneová si všechno dokonale vybavovala, jako žena, které bylo ublíženo. Přerušil jsem proud jejich slov: „Avzájemně vycházeli dobře?“

„Ona s ním vycházela dobře. To by dovedl pouze světec a to ona byla, světice.“ Šťárala se v košíčku na šití, který ležel vedle ní. „Chci vám ukázat dopis, co mi poslala po vánocích. Jestli jste někdy viděl oddanou novomanželku, tak to byla ona.“

Vylovila pomačkaný dopis jí adresovaný a s poštovním razítkem „Luna Bay, 27. 12.“ Byl napsaný neumělou rukou na listu vytrženém ze skicáku.

„Drahá Elizabeth,

je mi strašně líto, že mezi Tebou a Brucem došlo k hádce. Má svý mouchy, ale když ho poznáš, pak je to opravdu príma člověk. Za těch dvacet dolarů mockrát děkuju — přijde mi to vhod na kabát — doufám, že Bruce na ty peníze nepřijde, za všecko kupuje barvy — a já opravdu ten kabát moc potřebuju. Tady je větší zima než v Citrus J. Opravdu si toho Tvého pozvání moc vážím, abysem u vás zůstala (vidíš, že básním, ani o tom nevím!), ale žena má se svým ‚starým‘ snášet dobré i zlé — vždyť mě Bruce taky nenechal, ve štychu. Možná že se s ním nedá vyjít jen tak snadno, ale pořád je lepší, než vůbec žádný manžel. Řekni mi poctivě, nemyslíš si že je hezoun? A krom toho některý naši známí říkají, že jeho obrazy jsou opravdu báječné a že s nima udělá ‚díru do světa‘ — a potom budeš ráda, že jsem to s Brucem vydržela.

Líbám Jacka

Dolly

(Pí Bruce Campionová)“

„Nedrásá vám to srdce?“ řekla paní Stoneová a přiložila raku k srdci. „Totiž jak ho zbožňovala a vůbec všecko?“

Nasadil jsem patřičně chmurný výraz. Nedalo mi to ani velkou práci. Myslel jsem na kulturní mezeru oddělující Dolly a Harriet a ohebnost muže, který ji dovedl překlenout.

„Jak se to stalo, že si ho vzala, paní Stoneová?“

„Opakuje se starý dávný příběh. Patrně víte, co se stalo. Bylo to nevinné děvče. Nikdy předtím z domova nebyla pryč. On ji zkazil a musel za to nést následky.“ To, co řekla, ji drobet vylekalo. Sklopila oči a dodala: „Přiznávám, že mám na tom trochu vinu i já. Neměla jsem takovému mladému děvčeti jako ona dovolit, aby jela do Nevady sama.“

„Kolik jí bylo?“

„Přesně dvacet, když odešla z domova. V květnu tomu byl rok. Pracovala v prádelně, ale tam nebyla spokojena, protože pořád byla pod otcovským dohledem. Chtěla si žít vlastním životem. To jsem jí nemohla vyčítat. Pohledné děvče, jako byla ona, to mohlo dotáhnout daleko.“

Odmlčela se a pohled upřela kamsi do dáli. Snad si vzpomínala, že se to děvčeti s jejím vzhledem nepodařilo. Snad vzpomínala, jak daleko to Dolly dotáhla — až za dělící mez života a smrti.

„Ale stejně,“ řekla, „nechala jsem ji jít k Tahoe, aby si tam našla práci. Měla zůstat jenom přes léto. Vydělané peníze si měla našetřit a připravit se na nějaké trvalejší zaměstnání. Chtěla jsem, aby se vyučila kosmetice. Dovedla se hezky upravit — bylo to její jediné nadání. V tom je po mně. Ale pak padla na něho a byl konec s kosmetickou školou a se vším ostatním.“

„Našla si u jezera nějaké přítelkyně?“

„Ano, pomáhalo jí jedno děvče, takové drobnější, jmenuje se Fawn. Pracovala v salónu krásy a Dolly si jí velice považovala. Dokonce mi o ní napsala. Byla jsem ráda, že má takovou přítelkyni. Myslela jsem, že tím získá ambice. Kosmetičky vydělávají slušné peníze a jsou všude hledané. Pořád lituju, že jsem se na to nedala sama. Jack sice v prádelně bere pěkný plat, ale v posledních letech při inflaci a stoupajících cenách se s tím už nedá tak snadno vyjít. A teď navíc máme ještě děťátko.“

Pozvedla oči ke stropu.

„Rád bych se na ně podíval.“

„Je nahoře a teď spí. Proč ho chcete vidět?“

„Mám kojence rád.“

„Nevypadáte na to. Já taky ne, už ne. Člověk tomu odvykne, pořád je obskakovat. Ale stejně,“ dodala lahodnějším hlasem, „ten mrňavý mužský je moje útěcha. Je vším, co mi po Dolores zůstalo. Pojďte se tedy podívat — ale ne abyste ho probudil.“

Kráčel jsem za ní po schodech s pryžovým povrchem. V dětském pokoji bylo šero a horko. Rozsvítila tlumené nástěnné světlo. Chlapeček ležel nahatý v otlučené dětské postýlce, kterou jsem znal z Munganových neretušovaných snímků. Jak předpovídal Mungan, nebyl nikomu podobný. Drobný a bezbranný, ponořený v hlubokém spánku to byl prostě jen kojenec. Tiše oddechoval.

Jeho babička mu prostěradlem zakryla pupíček, podobný kulatému Buddhovu oku. Stál jsem nad ním a pokoušel si představit, jak bude vypadat, až doroste. Bylo obtížné si ho představit jako muže s mužskými vášněmi.

„Vtéhle postýlce spávala Dolly,“ říkala paní Stoneová. „Na vánoce jsme jim ji dali s sebou. A teď ji zase máme zpátky.“ Zaslechl jsem, jak do sebe vtáhla dech. „Díky Bohu, že ten šílenec ušetřil aspoň jeho.“

„Jak se ten chlapeček jmenuje?“

„Dolly mu říkala Jack, po svém otci. Dolly a její táta se vždycky měli rádi. Co si o něm myslíte?“

„Je to hezký zdravý chlapec.“

„No, víte, pečuju o něj, jak nejlépe dovedu. Ale po dvaceti letech není snadné si na to zase zvykat. Jedině doufám, že ho dobře vychovám. Myslím, že u Dolly se mi to přece jen nejlépe nepovedlo.“

Zamumlal jsem něco, abych ji povzbudil, když jsme sestupovali se schodů. Jako mnohé ženy, které jsem znal, měla v sobě sílu přijmout i to nejhorší, co se mohlo stát, a začít znovu. Vešla do obývacího pokoje jako ve snách, šla k římse krbu a sundala zarámovanou fotografii.

„Už jste viděl fotografii mé dcery?“

„Viděl, ale nebyla to dobrá podoba.“

Ukázala mi snímek, sice lepší než ten, co jsem viděl u Mungana, ale ani tento nebyl moc dobrý. Byla to barevná maturitní fotografie venkovského fotografa, neobratně vyretušovaná. Dolly se na ní culila jako namalovaný anděl.

„Je — byla hezká, co myslíte?“

„Velice hezká,“ řekl jsem.

„Nenapadlo by vás, že se spokojí s nějakým Brucem Campionem. A opravdu nemusela. Ve městě byla spousta chlapců, kteří se o ni zajímali. Chodívali kolem našeho domu jako procesí. Ale Dolly o ně neměla zájem. Chtěla se dostat natrvalo odtud. A kromě toho se jí vždy víc líbili starší. Někdy myslím,“ pronesla docela nevinně, „že to bylo z toho, jak měla ráda svého otce a tak vůbec. S chlapci stejného věku se nikdy necítila dobře. Fakt je, že v takovémhle malém městě ti pořádní starší muži už jsou ženatí.“

„Přátelila se Dolly s některým neženatým?“

„To rozhodně ne. Dolly bývala hodné děvče a špatné společnosti se vyhýbala. Až ji nakonec svedl ten Campion.“

„Aco její přátelé u jezera Tahoe? Nebyli kromě Campiona v jejím životě jiní muži?“

„Nevím, co myslíte tím v jejím životě.“ Fotografii mi téměř vyškubla z ruky a postavila ji zas na římsu krbu. Zády ke mně pronesla přes celou šíři pokoje: „Načpak narážíte, pane?“

„Snažím se vyzvědět, jak Dolly žila, než se vdala za Campiona. Pokud je mi známo, přišla o místo a pomáhali jí přátelé, mezi nimi Fawn Kingová. Říkala jste, že vám o Fawn psala. Máte ten dopis?“

„Ne. Neschovala jsem ho.“

„Zmínila se kromě Fawn o nějakých jiných přátelích?“

Vracela se ke mně vrtíc hlavou. Jehly střevíčků dělaly prohlubeniny v koberci. „Myslím, že už vím, nač narážíte. To bude jedna z těch hnusných lží.“

„Čích lží?“

„Bruceho Campiona. Je skrznaskrz prolhaný. Když byli u nás na vánoce, prořekl se před Jackem, že on není otcem a že si vzal Dolly z dobroty srdce.“

„Zmínil se, kdo tím otcem je?“

„Samozřejmě že ne, protože nikdo jiný tím otcem nebyl. Zeptala jsem se na to Dolly sama a ona řekla, že tím otcem je on. Pak Campion obrátil a na místě to přiznal.“

„Co řekl?“

„Povídal, že se nechce hádat, že uzavřel dohodu a že ji taky dodrží. Byl natolik dovolený, že o Dolly mluvil jako o nějakém zboží. Taky jsem mu to řekla a on nato s ní odešel. Nepřál si, aby Dolly dál mluvila. Měl toho hromadu co skrývat.“

„Co tím myslíte?“

„Jeho lži a všechny jeho ostatní švindly. Je to kořala a bůhvíco ještě. Dolly toho moc nenapovídala — nikdy si nestěžovala — ale dovedu přece číst mezi řádky. Peníze mu procházely mezi prsty jako voda a —“

Přerušil jsem ji: „Zmínila se někdy Dolly o muži jménem Quincy Ralph Simpson?“

„Simpson? Ne, to jméno jsem nikdy neslyšela. Jakže se jmenoval?“

„Quincy Ralph Simpson.“

„Není to ten člověk, co našli jeho mrtvolu zakopanou naproti přes ulici na dvoře Jima Rowlanda?“

„Ano. Byl to přítel vaší dcery.“

„Tomu nevěřím.“

„Je to opravdu tak. Simpson ji s Campionem seznámil. Potom, když se vzali, jim Simpson pomáhal, taky finančně.“

„To nic nedokazuje.“

„Nepokouším se tím nic dokazovat. Ale překvapuje mě, že se vám Dolly o Simpsonovi nikdy nezmínila.“

„Neudržovaly jsme často kontakt. Ona nikdy nebyla moc na psaní.“

„Kdy jste Dolly a Campiona viděla naposled?“

„Na vánoce. To už jsem říkala.“

„Vkvětnu jste Campiona neviděla?“

„Neviděla. Toho dne, kdy ji našli, mě tam Jack dovezl, ale jemu jsem se vyhýbala jako chřestýši.“

„Aon do Citrus Junction nezavítal, když ho policie propustila?“

„Jak to mám vědět? K nám by jistě nešel.“

„Vjistém smyslu mohl. Mohl se vyskytovat naproti na druhé straně ulice, kde zakopával Ralpha Simpsona. Ať už Simpsona zakopal kdokoli, musel mít nějaký důvod k tomu, že si zvolil protější dům.“

Zašilhala po mně, jako by se světlo příliš rozzářilo. „Chápu, co myslíte.“

„Víte to jistě, že Ralph Simpson nepřišel nikdy do vašeho domu?“

„Neměl důvod k tomu, aby k nám šel. My jsme ho vlastně ani neznali.“ Paní Stoneová začala být neklidná a proplétala si prsty.

„Ale znal Dolly,“ připomněl jsem jí. „Po její smrti, když jste přivezla chlapečka, snad pozoroval váš dům.“

„Proč by to dělal?“

„Slyšel jsem, že otcem toho dítěte mohl být on.“

„Tomu já nevěřím.“ Ale po krátké přestávce řekla: „Co to bylo za člověka — ten Ralph Simpson? Vím o něm jenom to, co stálo v novinách — že byl proboden a zakopán na dvoře Rowlandovic domku.“

„Neznal jsem ho, ale podle toho, jak jsem byl informován, soudím, že to nebyl špatný člověk. Byl věrný a šlechetný a myslím, že měl i jistou dávku odvahy. Poslední dny svého života se věnoval tomu, aby vystopoval Dollyina vraha.“

„Myslíte Bruceho Campiona?“

„Simpson nebyl přesvědčen, že tu vraždu spáchal Campion.“

„Avy také ne,“ řekla s otevřenými ústy.

„Ne, nejsem.“

Zaujala nepřátelský postoj. Snažil jsem se jí uloupit jejího nejoblíbenějšího nepřítele.

„Můžu vám říct jen jedno, že se mýlíte. Já vím, že to provedl on. Cítím to tady.“ Přitiskla si ruku k srdci.

„Každý se dopouštíme omylů,“ řekl jsem.

„Ano, ale vy jste se jich dopustil několika. Já vím, že Bruce Campion je otcem toho chlapečka. Dolly by mi nelhala.“

„Nejedna dcera neřekne matce vždy pravdu.“

„To je možné. Ale když byl otcem Simpson, proč si Dolly nevzal on? Na to mi odpovězte.“

„Simpson byl už ženatý.“

„Teď vím, že se mýlíte. Dolly by si nikdy se ženatým mužem nezačínala. Jen jednou to uděla-“ Rozšířila oči, jako by se znovu vylekala sama sebe. Prudce zaklapla ústa.

„Povězte mi, jak to bylo, když se Dolly jednou zapletla se ženatým.“

„Se žádným ženatým se nezapletla.“

„Říkala jste, že to udělala.“

„Opakuju vám, že ne. Myslela jsem na úplně jinou věc. Neposkvrnila bych její památku, abyste věděl.“

Pokoušel jsem se ji přesvědčit, aby mi řekla víc, ale bez úspěchu. Nakonec jsem rozhovor obrátil na jiné pole.

„Ten dům naproti, kde byl nalezen Simpson — slyšel jsem, že v té době už nebyl obydlen.“

„To souhlasí. Rowlandovi se vystěhovali hned po Novém roce a dům zůstal celé měsíce prázdný. Je to ostuda, co se dělo v tomhle a jiných domech určených k demolici. Scházely se tam různé party chuligánů a Jack v okolí našel ležet spoustu prázdných lahví a plechovek. Vytloukli všude okna a kdeco. Protivilo se mi, když jsem to viděla, i když na tom vlastně koneckonců ani nezáleželo. Všechny ty domy nakonec beztak zbourali.“ Zdálo se, jako by tak nepřímo oplakávala všechno to, co se v jejím životě změnilo a oč všechno přišla. „Protivilo se mi vidět, jak bourají Jaimetův dům.“

„Jaimetův dům?“

Ukázala rukou přes silnici. „Myslím tím týž dům. Jim Rowland jej koupil od paní Jaimetové po smrti jejího manžela. Původně to bylo rančerské sídlo. Celá tahle západní strana města, to býval Jaimetův ranč. Ale to všechno už je minulost.“

„Povězte mi něco o Jimu Rowlandovi.“

„Není toho mnoho. Je to hodný schopný člověk, vede garáže Union tady kousek dál na silnici a ve městě otevírá další garáž. Jack na něj nedá dopustit. Říká, že Rowland je poctivý mechanik, a to od Jacka jsou velká slova.“

„Dolly ho znala?“

„Samozřejmě že ho znala. Rowlandovi bydlili naproti nám přes ulici, tři nebo čtyři roky. Kdybyste si myslel, že něco s ním měla, tak byste se moc mýlil. Jim Rowland je opravdu vzorný otec rodiny. No, nakonec stát jeho dům odkoupil a Rowlandovi se hned na začátku ledna odstěhovali. Nenapadlo by ho, aby se vracel a na svém dvoře zakopal mrtvolu, jestli si to myslíte.“

Myslel jsem si, že se nikdy nedá říci, co vrah provede. Většinu jich podnítí k činu nějaká představa, kterou by sami nedovedli vysvětlit: aby zničili neoplakanou minulost, která se je zdá oddělovat od skvělého nového světa, aby vymýtili strach před smrtí tím, že smrt přivodí, anebo aby pohřbili staré zhoubné hoře, které pak vyraší a rozmnoží se a nakonec zahubí samého zhoubce.

Poděkoval jsem paní Stoneové, že mi věnovala tolik času, a přešel jsem přes ulici. Rypadla ten den už skončila práci, ale ve vzduchu se dosud vznášel prach. Skrz něj jsem viděl stromy vyrvané z kořenů, domy rozbité a navrstvené do velkých hromad. Kde stál Rowlandův jsem říci nedovedl.

kapitola 22

Policista, který v Citrus Junction držel službu, vypadal unaveně. Měl blůzu rozepnutou u krku a z úst mu čouhalo párátko. V kanceláři vládlo hluboké nirvánské ticho. Dokonce i můry u oken se jenom malátně pohybovaly. Konečné zastavení vesmírného koloběhu patrně nastane v Citrus Junction. Možná že už také nastalo.

Zeptal jsem se toho zmoženého muže, kde najdu seržanta Leonarda. Zachmuřeně si mě změřil, jako bych ho vytrhl z důležité meditace.

„Odjel služebně do města.“

„Do kterého města?“

„Los Angeles.“

„Kvůli čemu?“

Dále si mě důkladně prohlížel. Snad odhadoval, jaké mám míry podle Bertillona. Ještě patřil do éry bertillonského systému.

„Souvisí to nějak s tím Simpsonovým případem?“ řekl jsem.

Vyndal z úst párátko a prohlížel si ho, jestli na něm nenajde nějaké stopy, třeba po zubech. „Se stranami se nebavíme o služebních záležitostech. Jste od novin?“

„Jsem soukromý detektiv, který spolupracuje s Leonardem na Simpsonově případu.“

To na něho neučinilo pražádný dojem. „Povím to seržantovi, až se vrátí. Jméno?“

„S. Holmes.“

Zastrčil do úst párátko a pomalu psal do bloku. Řekl jsem: „To S znamená Sherlock.“

Vzhlédl od pracné námahy s tužkou. Stará krystalka, co mu nahrazovala mozek, zachytila slabý a vzdálený signál: někdo si z něj dělá šoufky.

„Jak jste říkal, že zní vaše jméno?“

„Sherlock.“

„To má být legrace? Ha, ha,“ řekl.

Začal jsem znova: „Jmenuji se Archer a Leonard se mnou bude chtít hovořit. Kdy očekáváte, že se vrátí?“

„Až sem přijde, tak tu bude.“

„To vám tedy děkuju.“

„Rádo se stalo.“ Vytrhl z bloku list, na který začal psát, a roztrhal ho. Útržky dopadly na desku stolu, která nás oddělovala.

„Mohl byste mi říct Leonardovo bydliště?“

„Jasně, že můžu. Ale vy jste slavný detektiv, zjistěte si to sám.“

Archer vtipálek. Archer koumák, který ví, jak jít na lidi. S tím svým smyslem pro humor a zkušenostmi ve společenském styku jsem prošel chodbou. V informacích hned za domovními dveřmi nebyl nikdo, ale u psacího stolu na řetízku visel tenký telefonní seznam. Wesley Leonard bydlil na Walnut Street. Stařík zalévající chryzantémy před soudní budovou mi řekl, že je to jenom pár bloků odtud. Archer stopař.

Byla to průměrná maloměstská ulice se štukovanými domy postavenými v dvacátých letech. Trávník před Leonardovým domkem byl dobře udržován asi jako golfová hrací plocha. Ne tak dobře udržovaná otylá žena mi přišla otevřít dveře.

Růžové natáčky z umělé hmoty ve vlasech dodávaly její tváři přísný a vzdorovitý výraz. Ještě než jsem otevřel ústa, řekla: „Wesley není doma. A já mám plné ruce práce s večeří.“

„Víte, kdy se vrátí?“

„Obyčejně bývá doma k večeři. Wesley má rád dobrou teplou večeři.“

„A vkolik hodin to bývá?“

„Všest. Večeříme brzy.“ Večeře byla základním slovem jejího slovníku. „Co mám říct, kdo ho hledal?“

„Lew Archer. Jsem detektiv, který v pondělí večer přivedl Vicky Simpsonovou. Bydlí paní Simpsonová ještě u vás?“

„Ne. Zůstala zde jenom na jednu noc.“ V náhlém návalu důvěrnosti řekla: „Wesley je tak dobrý samaritán, že si to sám ani neuvědomuje. Jste dobrý přítel paní Simpsonové?“

„Ne.“

„Totiž nechtěla bych ji urazit. Má své vlastní starosti. Ale pro starší ženu není příjemné, když je v domě mladší žena. Mladá žena v nesnázích — to nepůsobí dobře na manželství.“ Upravila si prsty natáčky, jako by ony udržovaly vratkou manželskou rovnováhu. „Víte, jací muži jsou.“

„Wesley bude výjimkou.“

„Ano, Wesley. Ani on není odolný. Žádný muž není.“ Hleděla na mne, jako by doufala, že ji v tomto ohledu zklamu. „Wesley zůstal vzhůru polovinu noci, aby se mu mohla na rameni vyplakat. Ohřál pro ni mléko ve čtyři ráno a na grilu jí připravil teplý sýrový chlebíček. Pro mne chlebíček nepřipravil deset let. A tak, když se kolem poledního probudila a já jí dala oběd, taktně jsem naznačila, že by mohla jít do hotelu. Wesley říká, že jsem se zachovala bezcitně. Já však říkám, že jsem se pouze snažila předejít mrzutostem v našem manželství.“

„Má paní Simpsonová nějaké peníze?“

„Její šéf jí telegraficky poslal zálohu na mzdu a myslím, že něco na ni vybrali v budově okresu. Paní Vicky Simpsonová je jako v bavlnce.“

„Kde?“

„Vhotelu Valencia na Hlavní třídě.“

Ta dvoupatrová cihlová krychle tam stála už dobrých třicet nebo čtyřicet let. Kdysi měla bílé zdi. Starci v starých kloboucích předním oknem pozorovali ulici. Když mě uviděli vcházet do šeré hotelové haly, naráz všichni otočili hlavy. Panovalo naprosté ticho, takže jsem slyšel vrzat jejich krky či židle.

U recepce nikdo nebyl. Stiskl jsem tlačítko zvonku. Nefungoval. Jeden z těch starců se zvedl ze židle u okna a odbelhal se ke dveřím vedoucím někam dozadu. Vynořil se za pultem recepce a upravoval si hnědý hladký příčesek, kterým nahradil klobouk. Spadal mu nízko do čela.

„’símpane?“

„Je paní Simpsonová v pokoji?“

Otočil se a prohlížel si přihrádky na stěně za sebou. Zátylek měl holý jako oškubané kuře.

„Anopane. Je doma.“

„Oznamte jí, že tu čeká někdo, kdo by s ní chtěl mluvit.“

„Nemá v pokoji telefon. Ale moh bych třeba zajít nahoru a říct jí to,“ pronesl nejistě.

„Půjdu sám. Jaké má číslo pokoje?“

„Tři nula osm, druhé patro. Ani nevidíme rádi, když džentlmeni navštěvují dámy v pokojích.“ Jeho příčesek té větě dodával necudný význam.

„Nejsem džentlmen. Jsem detektiv.“

„Rozumím.“

On a jeho přátelé u okna mě pozorovali, když jsem vystupoval po schodech nahoru. Stal jsem se událostí dne. Červená žárovka osvětlovala chodbu v druhém patře. Zaklepal jsem na dveře čísla 308.

„Kdo je tam?“ řekla Vicky mdlým hlasem.

„Lew Archer. Vzpomínáte si na mne?“

Péra postele s protestem zavrzala. Pootevřela dveře a vykoukla. Byla ve tváři hubenější než posledně.

„Co chcete?“

„Trochu si promluvit.“

„Jsem už vymluvená.“

Měla neobyčejně velké a zranitelné oči. Spatřil jsem v jejích panenkách svůj odraz — droboučký, rudě ozářený mužíček, dvojnásobně zachycený v jantaru.

„Pusťte mě dovnitř, Vicky. Potřebuji vaši pomoc.“

Pokrčila rameny, odešla od otevřených dveří a natáhla se na postel v záměrně nehezké poloze. Její ňadra a boky vystupovala pod tmavými šaty jako vypoukliny vytesané z nějakého tvrdého a trvalého materiálu, ze dřeva či z kosti. Vedle ní na posteli ležela rozevřená Gideonova bible. Když jsem se posadil vedle postele na židli, viděl jsem, že Vicky četla Knihu Jobovu.

„Nevěděl jsem, že patříte k vykladačům bible.“

„Nevíte o mně spoustu věcí.“

„To je pravda. Proč jste mi neřekla, že Ralph byl přítelem Campionových?“

„Nebylo obtížné na to přijít. Nechtěla jsem, abyste to věděl.“

„Ale proč?“

„To vás nemusí vůbec zajímat.“

„Ale Vicky, my máme společný zájem. Oba chceme do toho celého zmatku vnést světlo.“

„To se nikdy nepovede. Ralph je mrtev. Nic na tom nezměníte.“

„Byl zapleten do vraždy Dolly? Proč jste ho kryla?“

„Já ho nekryla.“

„Ale ano. Podle popisu, který jsem vám řekl, jste jistě poznala Campiona. Věděla jste jistě, že Dolly byla zavražděna. Věděla jste, že Ralph a Dolly si byli blízcí.“

„On — nebylo to tak, jak si myslíte.“

„Ajak tedy?“

„On jí dělal spíš jakéhosi finančního poradce,“ řekla zajíkavě.

„Kčemu byl Dolly finanční poradce? Byla přece na mizině.“

„To si myslíte vy. Náhodou vím, že v době, kdy byla zabita, měla peníze. Ralph mi povídal, že měla na hotovosti nejméně tisíc dolarů. Nevěděla, co s nimi, a tak se zeptala Ralpha.“

„Určitě se mýlíte, Vicky. Campionovi žádné peníze neměli. Dozvěděl jsem se, že když se Dolly narodilo dítě, musel Ralph zaplatit doktora.“

„Nemusel. Náhodou vyhrál na dostizích, a tak jim ty peníze dal. Když Ralph vyhrál menší obnos, hned si o sobě myslel, že je svatý Mikuláš. Nemyslete si, že jsem k tomu neřekla svoje. Ale ona mu to nakonec všechno splatila.“

„Kdy?“

„Těsně předtím, než ji zabil. Ze svých peněz. A proto měl Ralph peníze na cestu k Tahoe.“

Byl to podivný příběh, natolik podivný, že to mohlo být pravda.

„Ralph ty peníze, které Dolly údajně měla, opravdu viděl?“

„Viděl. Nepočítal je nebo tak, ale ty peníze viděl. Požádala ho, aby je vzal do úschovy, aby mohla složit zálohu na panelový domek. Ralph nechtěl na sebe brát tu odpovědnost. Poradil jí, aby peníze uložila do banky, ona ale měla strach, že na to Bruce přijde a peníze budou fuč. Jako peníze, co měla, když se brali.“

„Nevěděl jsem, že měla nějaké peníze.“

„Aproč myslíte, že si ji vzal? Podle Ralpha měla spoustu peněz, nejméně ještě další tisíc. Bruce je vzal a rozházel. Obávala se, že utratí i tyhle nové peníze.“

„Odkud ty peníze brala?“

„Ralph povídal, že je dostávala od nějakého muže. Nechtěla říct od koho.“

„Byl ten muž otcem jejího dítěte?“

Vicky upejpavě sklopila oči. „Já pořád myslela, že otcem je Bruce.“

„Bruce to popírá.“

„To jsem neslyšela.“

„Ale já ano, Vicky. Máte tušení, kdo by mohl tím otcem být, když jím není Bruce?“

„Nemám.“

„Nemohl to být Ralph?“

„Ne. On a Dolly spolu nic neměli. A kromě toho si Ralph Bruceho velmi vážil.“

„To dítě bylo však počato dlouho předtím, než se Dolly provdala za Campiona. A taky mi říkáte, že se Dolly Ralphovi svěřovala se svými finančními problémy. Neřekla jste že chtěla, aby si těch tisíc dolarů vzal do úschovy?“

„Ano. Radši to měl udělat.“ Rozhlédla se po místnosti jako by se bála, že u klíčové dírky nebo u okna někdo naslouchá. Pronesla šeptem: „Myslím, že kvůli těm penězům byla zavražděna.“

„Brucem, myslíte?“

„Brucem nebo někým jiným.“

„Zmínil se Ralph o tom policii?“

„Ne.“

„Avy také ne?“

„Proč bych si koledovala o nesnáze? Člověk má v životě tak jako tak dost svých starostí.“

Zvedl jsem se a naklonil se nad ní. Paprsky pozdního odpoledního slunce padaly oknem šikmo dovnitř. Seděla strnule s nohama pod sebou, jako by jí sluneční šípy probodaly šíji a ramena.

„Bála jste se, že ji zabil Ralph.“

Její zrak se od mé tváře odvrátil a skryl se kdesi uvnitř její hlavy.

„Zástupce šerifa Mungan si zavolal Ralpha do své kanceláře, kde ho vyslýchal. Hned nato odjel Ralph do Nevady. Samozřejmě, že mě to vyděsilo.“

„Kde byl Ralph oné noci, kdy byla Dolly zabita?“

„To nevím. Vrátil se pozdě a já se neprobudila.“

„Stále ještě si myslíte, že Dolly zavraždil Ralph?“

„Neříkala jsem, že si to myslím. Byla jsem vyděšená.“

„Aptala jste se ho na to?“

„Samozřejmě jsem se neptala. On ale v jednom kuse o té vraždě mluvil. Byl tak rozrušen a roztřesen, že neudržel šálek s kávou v ruce. To bylo večer po tom, co se to stalo. Bruce Campion seděl v lapáku a Ralph pořád opakoval, že to Bruce nespáchal, že ví, že to nebyl Bruce.“

„Mluvil Ralph s Brucem, než odjel k Tahoe?“

„Jo, Bruce přišel k nám hned to ráno, jak ho pustili. Kdybych byla doma já, nepustila bych ho dovnitř.“

„Aco se toho rána sběhlo mezi Brucem a Ralphem?“

„To teda nevím. Byla jsem v práci. Kolem poledne mi Ralph volal a řekl, že odjíždí k Tahoe. Snad šel Bruce s ním. Téhož dne se mi ztratil z očí a od té doby jsem ho neviděla. O pár dní později byly plné noviny, že je na útěku a že velká porota ho uznala vinným z vraždy.“

„Velká porota ho obvinila ze spáchání vraždy,“ řekl jsem. „Mezi obviněním a usvědčením je značný rozdíl.“

„To mi Ralph taky řekl ten den, kdy se vrátil od jezera. Myslela jsem si, že až bude týden nebo tak pryč, že na to zapomene. Ale když se vrátil, byl na tom hůř než předtím. Brucem Campionem byl úplně posedlý.“

„Do jaké míry byli spolu důvěrní?“

„Jako dva bratři,“ řekla. „Byli spolu v Koreji. Bruce byl podle mne chytřejší a mazanější, ale Ralph zase o něj pečoval a staral se o něho. Myslel si, jak je to krásné mít za přítele Bruceho. Dal by mu poslední košili a opravdu to několikrát taky udělal.“

„Dal by Ralph Brucemu svůj křestní list, aby mohl odjet za hranice?“

Hbitě vzhlédla. „Dal mu ho?“

„Bruce tvrdí, že ano. Buď mu jej Ralph dal dobrovolně anebo Bruce mu jej odebral násilím.“

„Apotom ho zabil?“

„Já osobně pochybuju, že by Bruce spáchal některou z obou vražd. Zřejmě neměl důvod Ralpha zabít a ty peníze, co měla Dolly, dál případ komplikují. Mohl ji zabít někdo, kdo věděl o těch penězích.“

„Ale proč by ten někdo zavraždil Ralpha?“

„Jedna možnost je nabíledni. Ralph snad věděl, kdo zabil Dolly.“

„Proč tedy pachatele neprozradil?“

„Snad si nebyl tak zcela jist. Domnívám se, že hodlal vyšetřovat vraždu Dolly u jezera a patrně také tady, v Citrus Junction. Když se vrátil od jezera Tahoe, zmínil se vám o Blackwellových?“

„OBlackwellových?“ Podle jejího hlasu se zdálo, že to jméno jí nic neříká.

„Plukovník Mark Blackwell a jeho žena. Pozvali si mě, protože se jejich dcera Harriet spřáhla s Campionem. Blackwellovi mají dům u jezera Tahoe a Harriet s Campionem v něm předminulou noc přespali. Potom Harriet zmizela. Její zakrvácený klobouk jsme našli ve vlnách jezera. Campion k tomu nemůže podal vysvětlení.“

Vicky poklekla a pomalu se odsunula na vzdálenou stranu postele. „Otom nevím zhola nic.“

„Proto vám to říkám. Je zajímavé, že v květnu Ralph pobýval nějakou dobu v Blackwellovic domě. Asi týden u nich pracoval jako posílkář. Údajně ho propustili kvůli krádeži.“

„Ralph měl své chyby,“ ozvala se z rohu postele, „ale nevím o tom, že by v životě někdy něco ukradl. A nemá to stejně smysl házet nějaké obvinění na hlavu mrtvému.“

„To ani nečiním, Vicky. Pokouším se prokázat vinu vraha, který ho má na svědomí. Ralpha jste měla ráda, viďte?“

Vypadala, jako by to ráda popřela, stejně jako bolest, kterou má slova vyslovovala. „Nemohla jsem se tomu ubránit. Snažila jsem se, ale nepodařilo se mi to. Byl to takový blázen,“ zamumlala tak tiše, že to znělo jako lichotka. „Někdy, když spal, když spal a zbavil se starostí, jsem si říkala, že je krasavec.“

„Nyní spí a je bez starostí,“ řekl jsem. „Co ten ranec s oblekem, který přinesl z Tahoe?“

„To nebyl oblek, pouze plášť. Přinesl si hnědý plášť. Věděla jsem, že ho neukradl. V životě nic neukradl.“

„Nezáleží na tom, zda ho ukradl nebo neukradl. Mě pouze zajímá, odkud ho měl?“

„Říkal, že mu ten plášť někdo daroval. Ale takový plášť se nedává darem. Byl to opravdu kvalitní tvíd, jako importovaná látka. Myslím že se tomu říká Harris tvíd. Stál nový aspoň sto dolarů a vypadal dost zánovně. Nic mu nebylo, jenom tam scházel knoflík.“

„Můžete mi ty knoflíky popsat?“

„Byly z hnědé kůže. Hledala jsem nějaký podobný knoflík že ho přišiju, aby plášť mohl nosit. Ale Ralph řekl, abych to nechala být, že ho nosit nebude.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Říkal, že ho nebude nosit, a měl pravdu.“

„Vzal si ten plášť, když odjížděl na jih?“

„Ano. Držel ho přehozený přes ruku, když nasedal na autobus. Nevím, proč se s ním táhl. Bylo teplo a chyběl na něm ten knoflík.“

„Který knoflík chyběl, Vicky?“

„Ten nejhořejší.“ Prstem si ukázala mezi ňadra.

Přál jsem si zde mít knoflík, co měl Mungan na stole. Nyní jsem si vybavil, kde jsem viděl ostatní knoflíky, přišité na plášti, který odpovídal popisu, jejž mi Vicky dala. Jedno z děvčat v bíle pruhovaném pohřebním voze mělo ten plášť na sobě.

kapitola 23

Odjel jsem zase k pobřeží a od rozcestí 101 jsem odbočil na jih. Někteří z příbojářů na pláži si vzpomínali na bíle pruhovaný pohřební vůz, ale neznali řidiče ani pasažéry jménem. Aspoň to tvrdili — je to mlčenlivé bratrstvo.

U dopravní hlídky v Malibu mi štěstí více přálo. Majitel pohřebního vozu byl minulý týden předvolán, protože mu svítil pouze jeden reflektor. Jmenoval se Ray Buzzell a bydlel v jednom z kaňonů nad městem.

Na venkovské poštovní schránce bylo velkými tiskacími písmeny napsáno „PANÍ SLOAN BUZZELLOVÁ“. Dolů podél kaňonu vedla klikatá asfaltovaná vozovka k jejímu domu. Byl vystavěn ze sekvojového dřeva a skla a bílá rovná střecha byla posypána štěrkem. V garáži pro dvě auta stál fiat, ale pohřební vůz jsem v ní neviděl. Za domem byl hluboký sráz.

Žena s křiklavě rudými vlasy otevřela dveře domu ještě dříve, než jsem k nim došel, a vyšla ven. Její tvrdá, hezká tvář byla pečlivě nalíčená, jako kdyby čekala návštěvu. Přemítal jsem, o jakého asi návštěvníka jde. Tmavé kalhoty přiléhaly jako ulité k jejím kyčlím a bokům. Veliký výstřih košile obnažoval veliký kus prsou a břicha. V ruce držela poloplnou sklenici martini a podle její řeči několik dalších martini měla v sobě.

„Vítejte, vítejte,“ řekla. „Neznáme se odněkud?“

„Já tak jenom vypadám. Jak se máte, paní Buzzellová?“

„Fajn. Prima. Prima fajn.“ Ohnula svou volnou paži v lokti, aby mi to dokázala, a vypjala prsa, takže se na chvíli zdálo, že košile nevydrží ten nápor. „Vypadáte ušle. Pojďte dál, naliju vám. Doufám, že pijete.“

„Moc, ale teď zrovna ne. Děkuji, jako by se stalo. Hledám Raye.“

Zachmuřila se. „Raye pořád někdo shání. Provedl něco?“

„Doufám, že ne. Kde bych ho našel?“

Paží provedla rozmáchlé gesto, které zahrnovalo celé pobřeží. Z našeho vyvýšeného stanoviště jsme viděli dlouhé kilometry pláže. Slunce stálo nízko na západě a jako reflektor pronikalo přes nízko ležící oblaka.

„Ztrácím přehled o tom, kde se můj syn toulá,“ pronesla střízlivějším tónem. „Od snídaně jsem ho neviděla. Bude někde s tou svojí partou. Jezdit na prknech v příboji, to je celá jejich zábava. Některý týden ho třeba i několik dní nevidím.“ Dopila zbytek martini, aby se utěšila. „Opravdu si nechcete loknout? Zrovna jsem vyrobila plný šejkr, a když to budu muset vypít sama, tak se zkáruju.“

„Vylijte to.“

„Ten člověk se zbohnil.“ Měřila si mou tvář s přehnaným zájmem. „Určitě nějaký potulný kazatel nebo tak.“

„Jsem potulný detektiv, vyšetřující vraždu. Váš syn by mi snad mohl pomoci.“

Přistoupila blíž a zasykla mezi zuby. „Ray je zapleten do nějaké vraždy?“

„Otom pochybuji. Ale může mi patrně poskytnout užitečné informace. Čekáte ho domů na večeři?“

„To nikdy nevím. Někdy s tou svou partou bývá pryč celou noc. V pohřebním voze si vozí přikrývky.“ Hněvivě vybuchla: „Nejradši bych si nevím co provedla, že jsem mu ten křáp dovolila koupit. Vždyť v něm vysloveně bydlí!“ Vrátila se myšlenkami znovu do přítomnosti: „Jaké informace vám má poskytnout?“

„Říkal jsem, že patrně může.“

„Kdo byl zavražděn?“

„Jistý Simpson. Quincy Ralph Simpson.“

„Oněm jsem nikdy neslyšela. A vím určitě, že Ray taky ne.“

Řekl jsem: „Když Simpsonova manželka viděla Simpsona naposled naživu, nesl přes ruku hnědý plášť z Harris tvídu s hnědými koženými knoflíky. Hořejší knoflík chyběl. To se stalo před dvěma měsíci. Před několika dny jsem jedno děvče z Rayovy party viděl v tom plášti, případně v plášti, který vypadal nachlup stejně.“

„Monu?“

„Byla to statná blondýnka s velkým poprsím.“

„To je Rayovo děvče, Mona Sutherlandová. A ten plášť je jeho. Dal mu ho jeho otec, když ho Ray posledně navštívil. Takže vidíte, že jste se zmýlil. Jde o docela jiný plášť.“

„Ateď mi, paní Buzzellová řekněte, odkud Ray ten plášť opravdu má?“

Mateřská láska se projevuje způsoby, které nelze předvídat. Hodila prázdnou sklenici po mé hlavě, netrefila se však a sklo se roztříštilo na kamenech. Nato se vrátila do domu a zabouchla za sebou.

Nasedl jsem do vozu a seděl. Slunce už téměř zapadlo a na oblaky zakrytém obzoru bylo vidět jen rudý polokruh. Celá západní obloha byla narudlá, jako by slunce podpálilo druhý konec zeměkoule.

Za chvíli se domovní dveře otevřely znovu. Dáma se objevila s naplněnou sklenicí v ruce.

„Zrovna jsem mluvila meziměstsky se svým bývalým. Potvrdí to, co jsem vám říkala o plášti.“

„Tomu věřím.“

Podívala se na sklenici, co držela v ruce, jako by ji také po mně zamýšlela hodit. Byl v ní však alkohol.

„Nemáte právo zdržovat se na mém pozemku! Zmizte odtud!“

Obrátil jsem vůz, projel kolem poštovní schránky a zaparkoval u kraje cesty. Díval jsem se, jak rudá záplava uhasíná a snáší se tma. Obloha se třpytila hvězdami, když žena zase vyšla z domu. Pomalu se došplhala nahoru a opřela se o stojan s poštovní schránkou, aby neupadla.

„Jsem zkárovaná.“

Vystoupil jsem z vozu a došel k ní. „Říkal jsem vám, abyste to vylila.“

„To jsem nedokázala. Už řádku let je dobrý gin můj nejdražší kamarád a milovaný společník.“ Napřáhla ke mně ruku jako slepec. „Mám strach.“

„Nehodlal jsem vás postrašit a nevěřím, že je váš syn zapleten do té vraždy. Musím nicméně vědět, odkud má ten tvídový plášť. Nedal mu ho jeho otec, že ne?“

„Ne. Ray mi říkal, že plášť našel.“

„Kde?“

„Říkal, že na pláži.“

„Kdy to bylo?“

„Asi před dvěma měsíci. Plášť donesl domů, vykartáčoval písek. Proto mě to tak vystrašilo. Říkal jste před dvěma měsíci. A proto jsem vám zalhala.“

Opírala se o mne plnou vahou — jednu ruku na mém rameni, druhou mi svírala paži. Dovolil jsem jí to.

„Ray by nikoho nemohl zabít,“ řekla. „Někdy mě neposlechne, ale v podstatě není zlý chlapec. A je tak mladý.“

„Není podezírán z vraždy, paní Buzzellová. Je svědek a ten plášť je doličný předmět. Důležité je zjistit, jak se mu dostal do rukou. Dokud s ním nepromluvím, nevypátrám to. Máte určitě ponětí, kde ho najdu.“

„Dnes ráno povídal, že stráví noc v Zumě. Vím, že si vzal nějaké jídlo na vaření. Ale to, co řekne, a to, co opravdu učiní, se od sebe mnohdy diametrálně rozchází. Už ho nedovedu ovládat. Potřeboval by mít otce.“

Mluvila do výložek mého saka a její prsty mi sevřely paži ještě pevněji. Chvíli jsem ji držel, poněvadž držet potřebovala, až se objevil na silnici vůz a reflektor ozářil její vlhkou, užaslou tvář.

Pruhovaný pohřební vůz stál opuštěný mezi jinými auty parkujícími u dálnice nad Zumou. Postavil jsem tam svůj vůz také a sešel k pláži, abych se poohlédl po jeho řidiči. Podél pobřeží plály roztroušeně táboráky, jako by zde byly vojenské tábory nějakých nomádských kmenů či lidé, kteří přežili nukleární válku. Vlny přílivu se vysoko vzdouvaly, a když klesly na temnou hladinu oceánu, rozstříkly bílou pěnu.

Kolem jednoho táborového ohně leželo zachumláno do dek šest mladých lidí. Poznal jsem je: jedno z děvčat mělo na sobě hnědý tvídový plášť. Ignorovali mě, když jsem se k nim přiblížil. Byl jsem přízrakem ze světa dospělých. Když budou předstírat, že mě nevidí, odejdu patrně jako všichni ostatní.

„Hledám Raye Buzzella.“

Jeden z chlapců přiložil dlaň k uchu a řekl: „Copak?“

Byl to urostlý sedmnáctiletý či osmnáctiletý mládenec, ve tváři s tvrdými mužskými rysy, kterým však neodpovídal výraz jeho očí. Přesto, že měl vlasy vybledlé, v narudlém svitu ohně vypadal jako Indián.

„Ray Buzzell,“ opakoval jsem.

„Slyším prvně.“ Rozhlédl se po ostatních členech party. „Slyšeli jste o nějakým Ray Buzzellovi?“

„Já o žádným Ray Buzzellovi neslyšela,“ řeklo děvče v plášti „Znala jsem ale jistýho Heliogabaluse Rexforda Buzzella. Měl dlouhého šedivýho bíbra a před pár lety skápnul na mor.“

Všichni se rozesmáli mimo mne a té dívky. Oslovil jsem mládence: „Vy jste Ray, viďte?“

„Přijde na to, kdo jste vy.“ Naráz se zvedl a shodil ze sebe deku. Tři ostatní chlapci vstali rovněž. „Chlupatej?“

„Přihořívá, hochu.“

„Neříkejte mi hochu.“

„Ajak tedy?“

„To je fuk, ale ne hoch.“

„Dobrá, pane Buzzelle. Položím vám několik otázek o tom plášti co má slečna Sutherlandová na sobě.“

„Ským jste mluvil? Jak to, že znáte naše jména?“

Pokročil o krok a jeho bosé nohy tiše klouzaly v písku. Jeho voj se seskupil za ním. Zkřížili paže na prsou, aby jim vyvstaly bicepsy, na nichž se odrážely červenavé pablesky ohně.

Několika hmaty juda bych všech těch osm bicepsů myslím spořádal, ale neměl jsem v úmyslu jim ublížit. Blýskl jsem odznakem šerifova zmocněnce, který jsem si ponechal jako suvenýr z jednoho zátahu v docích San Pedro.

„Mimo jiné jsem mluvil s vaší matkou. Řekla mi, že jste plášť našel na pobřeží.“

„Nevěřte jí,“ řekl, hledě po očku na dívky. „Žádné matce se nedá věřit.“

„Odkud jej tedy máte?“

„Upletl jsem ho pod vodou z mořských řas. Mám moc šikovný ruce.“ Zamíhal prsty.

„Být na vašem místě, Buzzelle, zanechal bych legrace. Jde o vážnou věc. Byl jste někdy v Citrus Junction?“

„Mám dojem, že jsem tudy projížděl.“

„Zdržel jste se tam dost dlouho, abyste zabil a zahrabal člověka?“

„Zahrabal člověka?“ Vyděsilo ho to.

„Jmenoval se Quincy Ralph Simpson. Našli ho před týdnem v Citrus Junction se srdcem probodeným sekáčkem na led. Znal jste ho?“

„Slyším o něm poprvé, čestně. A ten plášť máme už dobrý dva měsíce.“ Jeho hlas omládl o pět let, jako by se znovu vracel k pubertě. „Je to tak, Mono?“

Přikývla. Tulení oči měla doširoka otevřené a vyděšené. Chvějícími prsty plášť rozepjala a odhodila ho. Napřáhl jsem ruku. Ray Buzzell plášť zvedl a podal mi ho. Už se nepohyboval tak sebevědomě.

Plášť byl těžký a matná textilní vlákna bylo cítit po moři. Přehodil jsem si plášť přes ruku.

„Kde jste ho našel, Rayi?“

„Na pobřeží jak vám říkala máma. Vyvrhlo ho moře. Chodívám podél pláží a najdu často různé věci vyplavené mořem. Je to tak, Mono?“

Mlčky přikývla.

Nyní hovořil o překot „Celý byl nasáklý vodou a v kapsách byly kameny, jako by ho hodil někdo do moře, aby se ho zbavil. Byl zrovna vysoký příliv a vlny ho vynesly na písčinu. Byl skoro neobnošený, ten Harris tvíd vydrží věčnost, a tak jsem ho nechal uschnout a řekl jsem, že ho budu nosit. Nikomu nepatřil, vyplavilo ho moře. Většinou nosí plášť Mona — je zimomřivá.“

Mona seděla blízko u ohně, ale v plavkách se třásla zimou. Druhé děvče jí přes ramena přehodilo kostkovanou košili. Mládenci postávali kolem jako sochy bojovníků, odpočívajících nyní po boji.

„Jak se jmenovala ta pláž?“

„Už si nevzpomínám. Chodíme na všecky možné pláže.“

„Já vím, na které to bylo.“ řekla Mona. „Stalo se to ten den, kdy příliv byl šest a půl a já se bála jít do těch vysokých vln a všichni jste se mi smáli, že jsem bačkora. Bylo to,“ obrátila se k ostatním „na té malé soukromé pláži nad Malibu, tam, kde u dálnice stojí rybí automat.“

„To sedí,“ řekl Ray, „nedávno jsme si tam dali něco k snědku. Nemá vůbec úroveň.“

„Nedávno jsem vás tam zahlédl,“ řekl jsem. „Ateď se pokusíme zpřesnit datum vašeho nálezu.“

„To jsem opravdu zvědav. Je to už dlouho, dobré dva měsíce.“

Dívka se zvedla a dotkla se jeho paže. „Co ty tvoje tabulky přílivu, Rayi?“

„Co myslíš?“

„Ten den byl příliv šest a půl. To nebývá často. Tabulky máš ve voze, viď?“

„Asi jo.“

Všichni tři jsme se vypravili k bíle pruhovanému pohřebnímu vozu. Ray vytáhl ohmatanou brožurku a Mona v ní listovala na výzbrojní desce.

„Bylo to devatenáctého května,“ prohlásila určitě. „Nemohlo to být žádný jiný den.“

Poděkoval jsem jí. Poděkoval jsem jim oběma, i když to myslelo jenom jí. Když jsem ujížděl k Los Angeles, divil jsem se co Mona pohledává na pláži. Kdybych znal její rodiče, asi bych se divit přestal.

kapitola 24

Blackwellův dům byl ponořen do tmy. Stiskl jsem tlačítko zvonku a zvonková hra uvnitř zacinkala. Čekal jsem a znovu zazvonil a čekal a zazvonil a čekal.

Konečně jsem zevnitř zaslechl kroky. Světlo na verandě se rozsvítilo a drobná služebná na mne ospale zírala. Neměla na sobě livrej a byla rozmrzelá.

„Co vy tady chcete?“

„Jsou Blackwellovi doma?“

„Ona je. On ne.“

„Řekněte jí, že by s ní pan Archer rád mluvil.“

„To nemůžu. Leží v posteli a spí. Já už spala taky.“ Zazívala mi do tváře a župan z umělého hedvábí si přitáhla úže k tělu.

„Chodíváte brzy spát, Letty.“

„Ráno jsem časně vstávala, a tak jsem si řekla, že doženu zameškaný spánek. Paní Blackwellová si vzala prášky a přísně nařídila, že nesmí být rušena. Šla si hned po večeři lehnout.“

„Není paní Blackwellová nemocná?“

„Říkala, že má strašné bolesti hlavy, ale tím ona občas trpí.“

„Kolik prášků si vzala?“

„Dva.“

„Jaké?“

„Ty červené. Proč?“

„Ale nic. Kde je pán a vládce?“

„Odjel časně ráno. Měl telefon kvůli slečně Harriet a vzbudil mě, abych mu přichystala snídani. Nepatří to k mým povinnostem, kuchařka ale bydlí mimo dům a —“

Přerušil jsem její výklad. „Víte, kde je teď?“

„Odjel k Tahoe, aby jim pomohl hledat mrtvou. Odtud mu telefonovali.“

„Tak ji ještě nenašli?“

„Ne. Co myslíte, že se jí přihodilo?“

„Myslím, že je v jezeře.“

„To říkal on taky.“ Vykročila ze dveří a trochu za sebou přivřela. „Při snídani vypadal špatně. Ani nemohl jíst, jak ho to vzalo. Myslela jsem, že by neměl jet sám. Nedovolil mi však, abych probudila paní Blackwellovou, a co jsem mohla dělat?“

Kráčela přes verandu a pohlédla na hvězdy na obloze. Potom si povzdechla a přitiskla si dlaň na růžový župan na místo, kde měla prsa.

„Jak dlouho jste u Blackwellů?“

„Dva měsíce. Zdá se mi, že to trvá už déle. Totiž s těmi všemi svízelemi v domě.“

„Svízelemi mezi pánem a paní?“

„Není jich málo. Ale nepatří se, abych o tom mluvila.“

„Nevycházejí spolu?“

„Myslím, že spolu vycházejí asi stejně jako v jiných rodinách. Ovšem jsou teprve osm nebo devět měsíců svoji. Můj táta říká, že výdrž rozhoduje, a plukovník je o dobrých dvacet let starší než ona.“

„Ato u nich bývá příčinou sporu?“

„Ne, tak to nemyslím. Jenom se divím, proč si ho brala. Paní Blackwellová sice má své chyby, ale nejde rozhodně po penězích.“

„Zajímalo by mě, co si o ní myslíte a jaké má chyby.“

„Nemluvím o lidech za jejich zády,“ odpověděla hrdě. „Paní Blackwellová je na mne hodná a já se jí snažím odvděčit. U takové paní se dobře pracuje. A on není také zlý.“

„Vzali vás v květnu s sebou k jezeru Tahoe?“

„Tam byli ještě předtím, než jsem nastoupila. Já už prostě mám takovou smůlu. Hovořili o tom, že tam v září zase pojedou, ale myslím, že teď z toho nic nebude. Já sama bych tam taky nejela.“

„Měla jste Harriet ráda?“

„Řeknu vám to jinak, já jsem ji moc často neviděla. Ale bylo mi jí nějak líto, ještě než se tohle stalo. Byla to taková smutná květinka, i když měla fůru peněz. Je smutné, že musela umřít, ještě než okusila v životě drobet štěstí. Před lidmi se uměla ovládat, ale měl byste vidět ten cirkus, když se ve svém pokoji dala do breku. Moje máma je zdravotní sestra, a tak jsem se párkrát slečinku snažila uklidnit.“

„Proč brečela?“

„Povídala, že ji nikdo nemá rád. Povídala, že je ošklivá. Řekla jsem jí, že opravdu má moc hezkou figuru a ještě jiné přednosti, ale ona to nechtěla pochopit. To bylo v červnu, předtím než odjela do toho Mexika. Člověk pak snadno pochopí, proč ji tak lehce nabalil ten malíř s těmi několika jmény, který ji pak zavraždil.“ Znovu vzhlédla k hvězdné obloze a rozkašlala se do nočního chladu „Bojím se, že nastydnu. Radši si zas půjdu zalehnout. V tomhle domě člověk nikdy neví, kdy ho vytáhnou z postele.“

Vrátila se do tmavého domu. Sjel jsem z kopce a odbočil doleva na bulvár Sunset, směrem ke své kanceláři. Byl slabý dopravní ruch a já auto řídil skoro automaticky. V duchu jsem třídil nashromážděná fakta, fakta a polopravdy a podpoloviční pravdy. Jedna z těch polopravd se změnila v jistotu, jakmile jsem se dověděl, že tvídový plášť byl nalezen poblíž Blackwellova plážového domku. Blackwellův případ a případ Dolly Campionové a případ Ralpha Simpsona do sebe zapadaly. Dolly a Ralph a patrně i Harriet zahynuli jednou rukou a ten plášť asi tu ruku pomůže identifikovat.

V kanceláři jsem rozložil plášť na psací stůl a ve světle si ho prohlížel. Kožené knoflíky byly stejné jako knoflík co mi ukazoval Mungan. Na místě, kde nejhořejší knoflík chyběl, visely zbytky nití, totožných s útržky na Munganově knoflíku. Nepochyboval jsem ani dost málo, že mikroskop potvrdí, že knoflík patří k plášti.

Obrátil jsem plášť naruby a po stole a po podlaze se rozsypala jemná zrníčka písku. Na vnitřní pravé kapse byla značka výrobce — Harris a pod ní štítek Cruttworth Ltd., Toronto. Měl jsem chuť firmě Cruttworth okamžitě zavolat. Ale v Torontu měli nyní půlnoc a v nejlepším případě bych si mohl vyměnit několik vět s nočním hlídačem.

Marně jsem pátral po značce čistírny. Snad plášť ještě vůbec v čistírně nebyl. Přesto, že se s ním drsně zacházelo, na manžetách rukávu a na límci nebyly znát sebemenší stopy po opotřebení.

Oblékl jsem si ho. Byl mi malý, v prsou jsem ho nedopnul. Rád bych věděl, jak padne Campionovi. Byl to těžký plášť a těžká myšlenka a začal jsem se potit. Vymanil jsem se z pláště. Svíral mě jako vina.

Znal jsem soudního znalce, Sama Garlicka, specialistu na identifikaci oděvů. Byl detektivním seržantem u losangeleské policie. Jeho otec a dědeček byli krejčí.

Zavolal jsem Samovi domů. Jeho tchyně mi oznámila, že Garlickovi odjeli do města oslavit dvacáté druhé výročí své svatby. Ona zůstala doma hlídat tři menší děti, byla s nimi práce, ale konečně je zahnala do postele. Ano, ráno jde Sam do služby.

Když jsem držel sluchátko v ruce, zavolal jsem si do služby pro nepřítomné. Arnie Walters i Isobel Blackwellová mě volali během dne. Naposled volal seržant Wesley Leonard a paní Hatchenová, která se ubytovala v Santa Monica Inn. Paní Hatchenová, Harrietina matka. Dlouhé smyčky se přetínaly a já stál v průsečíku.

Zavolal jsem do hotelu Santa Monica. Telefonistka v domácí centrále mi řekla, že několikrát zvonila, ale v pokoji paní Hatchenové aparát nikdo nebere. Recepční má dojem, že si volaná ještě vyjela vozem. Zapsala se do jednolůžkového pokoje až v podvečer.

Zavolal jsem Leonardovi. Zvedl aparát hned při prvním zvonění.

„Seržant Leonard u telefonu.“

„Archer. Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Domníval jsem se, že vy chcete mluvit se mnou. Žena mi říkala že jste mě odpoledne hledal.“

„Měl jsem nějaké důkazy, které vás budou zajímat. Nyní jich mám ještě o něco víc.“

„Co to je?“

„Plášť, co si Ralph Simpson vzal s sebou, když odjížděl z domova. Doufám, že nás dovede k jeho vrahovi.“

„Jak?“ řekl poněkud vyzývavě.

„Telefonem to dobře nejde vyložit. Měli bychom se sejít, seržante.“

„Souhlasím. Mám ještě něco lepšího, než je ten váš plášť.“ Byl to prostý člověk a v jeho hlase zněla prostá pýcha. „Je to něco tak významného, že vám to do telefonu nemůžu říct.“

„Přijedete vy ke mně nebo mám já přijet k vám?“

„Přijeďte vy. Mám pro to své důvody. Víte, kde bydlím.“

Očekával mě na osvětlené verandě a vypadal mladší a vyšší, než jsem si pamatoval. Tváře měl zardělé a oči se mu leskly, jako by ten žhavý důkaz, co měl, také zvýšil jeho tělesnou teplotu.

Měl jsem podezření, že mě s ním chce seznámit proto, že patrně v hloubi duše pochybuje, že by to zvládl sám. Bylo vidět, že mě dychtivě očekává, neboť mi dlouho potřásal rukou a zdálo se, že ji pouští jen nerad.

Paní Leonardová přinesla obložené chlebíčky a postavila je na kávový stolek v tom malém obýváku zaplněném nábytkem. Z džbánu, v němž cinkal led, nalila dvě sklenice citronády. Potom se vrátila do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Zapomněl jsem se najíst a spořádal jsem několik chlebíčků, zatímco Leonard vyprávěl.

„Našel jsem vražednou zbraň,“ oznámil. „Nenašel jsem ji sice sám, ale byla objevena mou zásluhou. Od chvíle, kdy jsme vykopali Simpsonovu mrtvolu, pracovní četa vězňů prohledávala každé dopoledne místo zločinu. Dnes ráno našel jeden z vězňů sekáček na led a předal mi ho.“

„Ukažte.“

„Je pod zámkem v budově okresu. Ukážu vám ho později.“

„Proč jste přesvědčen, že skutečně jde o zbraň, kterou byl zločin spáchán?“

„Byl jsem dnes v kriminální laboratoři v Los Angeles. Zjistili tam, že na sekáčku je krev stejné krevní skupiny, jakou měl zavražděný. Kromě toho se přesně hodí do otvoru rány.“

„Každý sekáček by se hodil.“

„Ale tenhle to byl.“ Naklonil se ke mně nad mísu s chlebíčky. „Chtěl jsem mít jistotu a nyní ji také mám.“

„Otisky prstů?“

„Zanechal je tam pouze vězeň, který sekáček našel. Vrah patrně rukojeť otřel dříve, než ten sekáček zakopal. Mám něco lepšího než jsou otisky — a svým způsobem také horšího.“

„Seržante, mluvíte v hádankách.“

„Ataky je to pěkná hádanka.“ Pohlédl na zavřené dveře do kuchyně a snížil hlas. „Ten sekáček je součástí stříbrné soupravy pro domácí kar, prodané v říjnu minulého roku v jednom zdejším obchodě. Nebylo obtížné to zjistit, protože je to jediný lepší obchod domácími potřebami v našem městě. Jeho majitel, pan Drake, osobně dnes večer sekáček identifikoval. Měl na skladě pouze jedinou soupravu tohoto druhu a vzpomněl si, komu ji prodal. Je to místní občanka — žena se s ní zná dlouhé roky.“

„Kdo je to?“

Leonard zvedl dlaň, jako by řídil dopravu. „Ne tak zhurta. Nevím, zda jsem oprávněn k tomu, abych prozradil její jméno. Stejně by vám nic neřeklo. Ta žena bydlí v Citrus Junction od narození. Nikdy neměla sebemenší škraloup — teprve teď. Vypadá to pro ni zle — nebo snad pro jejího manžela. Kromě sekáčku tu máme ještě jednu okolnost — ona bydlí rovnou naproti tomu zbouranému domu, na jehož dvoře se našel sekáček a také ta mrtvola.“

„Mluvíme o manželech Stoneových?“

Překvapeně se na mne podíval. „Vy znáte Jacka a Liz Stoneovy?“

„Dnes odpoledne jsem s ní mluvil. Její manžel nebyl doma.“

„Co jste tam dělal — vyptával se jí na Simpsonův případ?“

„Hovořili jsme o tom, ale nepovažoval jsem ji za podezřelou. Mluvili jsme převážně o její dceři Dolly — a jejím tragickém konci.“

Leonard nasadil truchlivý výraz. „Pro manžele Stoneovic to byla těžká rána. Jak se na to koukám já, psychologicky vzato je vražda jejich dcery mohla dohnat k nepředloženému činu. Třeba Simpson měl v té vraždě prsty a oni ho ze msty zabili.“

„Máte pravdu, tento motiv lze vzít v úvahu. Simpson byl Dolly a jejímu manželovi určitě velmi blízký. Vyslechl jste Stoneovy?“

„Zatím ne. Pan Drake sekáček na led identifikoval teprve dnes večer. Hovořil jsem o tom se šerifem a on říkal, abych počkal, až se státní návladní vrátí ze Sacramenta. Zítra má přijet. Nesmíme se dopustit nějakého vážného přehmatu, říkal mi šerif.“ Na čele mu vyrazil pot, koncentrovaná úzkost. „Stoneovi nejsou sice lidé zámožní, mají však velmi dobrou pověst a spoustu přátel. Liz Stoneová je členkou různých dobročinných sdružení.“ Dlouze se napil citronády.

„Někdo by se jí na ten sekáček měl zeptat.“

„To si myslím také. Ale dokud se nevrátí návladní, mám bohužel svázané ruce.“

„Ale já ne.“

Změřil si mě. Bylo jasné, že se v duchu ptá sám sebe, nakolik mi může důvěřovat. Dopil jsem zbytek citronády a vstal.

„Tak jo. Chcete se na ten sekáček předtím podívat?“

Odjeli jsme mým vozem k okresní budově. Sekáček byl v Leonardově kanceláři, kde mapa okresu Citrus zakrývala celou jednu stěnu. Vytáhl ze zásuvky sekáček a položil jej na stůl pod zvětšovací sklo zasazené na pohyblivém rameni.

K rukojeti byl drátkem přivázán štítek s Leonardovou parafou a drát byl opatřen olověnou plombou. Hranatá stříbrná rukojeť mě studila v prstech.

Špice sekáčku byla ostrá a špinavá jako ošklivá smrt.

„Ktomu souboru patří ještě vývrtka,“ řekl Leonard. „Jestli Liz a Jack Stoneovi vývrtku mají, pak je to všechno jako na dlani.“

„Dejme tomu. Patří Stoneovi k lidem, kteří kupují pro domácí bar stříbrnou soupravu nebo vůbec nějakou barovou soupravu?“

„Nikdy jsem o nich neslyšel, že by pili, člověk ale nikdy neví. On nebo ona třeba popíjejí tajně.“

„Tajní pijáci si takové nóbl serepetičky nekupují. Dovolíte mi, abych jim tuhle věc ukázal a zeptal se jich na vysvětlení?“

„Tak ano.“ Otřel si čelo. „Když se nezmíníte, že jdete mým jménem, myslím, že je to v pořádku. Ale jinak je z ničeho neobviňujte. Nechceme je vyplašit, aby se nepokusili o útěk.“

Odvezl jsem ho domů a potom jel dál k západní části města. U Stoneů se nahoře svítilo. Domovní dveře mi přišel otevřít muž v pyžamu. Byl hubený, měl husté narudlé vlasy a ustarané oči.

„Pan Stone?“

„To jsem já.“

„Hovořil jsem dnes s vaší manželkou.“

„Vy jste ten detektiv, že?“ řekl bezbarvým hlasem.

„Ano. Vás a vaši paní bych prosil, abyste mi věnovali ještě několik minut.“

„Nevím, je už hodně pozdě. Moje žena se zrovna chystá do postele.“ Podíval se ke schodišti vedoucímu nahoru z haly. „Týká se to Dolly?“

„Ano, souvisí to s ní.“

„Třeba bych na to stačil sám, ne?“ Nazvedl úzká ramena. „To, co se Dolly stalo, byla pro mou ženu tragická rána. Nerad bych jí to všechno znovu připomínal.“

„Obávám se, že není vyhnutí, pane Stone.“

Postačilo mu mé ujištění. Vystupoval po schodech jako muž v šlapacím mlýnu, aby přivedl ženu. Dolů přišli společně, oba v županech a on ji držel za paži. Její tvář a krk se leskly po nějakém pleťovém krému nebo oleji.

„Pojďte dál,“ řekla. „Jacku, toho pána jsi neměl nechat čekat přede dveřmi. To se nesluší.“

Vešli jsme do obývacího pokoje a všichni tři jsme stáli a hleděli na sebe. Z té neohrabanosti se vyvinulo napětí. Žena si popotáhla mastnou kůži na krku.

„Co vás k nám tak pozdě přivádí? Přišel jste na něco?“

„Snažím se seč mohu, paní Stoneová.“ Vytáhl jsem z kapsy sekáček na led a podržel ho za hořejší konec. „Viděla jste ho už někdy?“

„Ukažte, podívám se.“

Natáhla ruku a uchopila sekáček za rukojeť. Její manžel se o ni opíral ramenem a rukou ji objímal kolem pasu. Zdálo se, že s ní potřebuje mít tělesný kontakt.

„Vypadá to jako ten sekáček, cos koupila pro paní Jaimetovou,“ řekl.

„Myslím, že to je on. Proč je k tomu drátem přivázaný štítek?“

„Kvůli identifikaci. Kde jste ho koupila, paní Stoneová?“

„VDrakeho obchodě. Patří k soupravě, kterou jsem měla pro paní Jaimetovou jako svatební dar. Jack si myslel, že jsem za to dala moc peněz, ale chtěla jsem se jednou ukázat. Byla vůči nám a Dolly vždycky tak hodná. Dvanáct dolarů není moc za všechno to, co pro nás udělala.“ Dívala se na manžela a její slova spíš platila jemu než mně.

„Stálo to šestnáct dolarů,“ opravil ji. „To je můj celodenní čistý plat. Ale já nic nevyčítám. Byla naší Dolly opravdovou přítelkyní.“

Jeho žena zachytila nápověď a vložila do ní ještě víc emocí. „KDolly se chovala báječně, jako její druhá matka. Vzpomínáš, že Dolly jí říkala teta Izzie? Málokterá žena v společenském postavení Izzie Jaimetové by jí to dovolila, ona ale nebyla snob. Dolly s ní prožila mnoho nádherných hodin.“

Tulili se k sobě a k tomu příjemnému útržku minulosti. Sekáček, který držela v ruce, ji znovu navrátil bodavé přítomnosti.

„Jak jste se k tomu dostal? Posílala jsem to paní Jaimetové jako svatební dar. Už ani nebydlí v našem městě.“

„Aona zde bydlila?“

„Přímo přes cestu,“ řekl Stone. „Byli jsme nejbližšími sousedy Jaimetových skoro dvacet let. Když Jaimet zemřel, vdova prodala dům Rowlandovým a odstěhovala se do Santa Barbary. Ale Liz a ona si psaly. Dokonce pozvala Liz na tu svou svatbu, Liz ale nejela. Přesvědčil jsem ji, že by se nehodilo, aby —“

Jeho žena mu vpadla do řeči. „Pan Archer k nám nepřišel poslouchat povídání o tom, co bylo.“ Obrátila se ke mně. „Neodpověděl jste na mou otázku. Jak jste se k tomu dostal?“

Zamávala na mne sekáčkem. Natáhl jsem ruku a ona mi ho podala. Zasunul jsem sekáček zase do kapsy.

„Na to vám nemohu dát odpověď, paní Stoneová.“

„Já na vaše otázky odpovídala celé odpoledne a ještě kus noci.“

„Poněkud nadsazujete. Ale přesto mi je velice líto, že vám nemohu poskytnout víc informací. Zanedlouho se dovíte stejně víc.“

„Má ten sekáček něco společného s tím mužem, kterého tady našli při stavbě dálnice?“

Nepotvrdil jsem to, ale ani nevyvrátil. „Může být závažný pro vás osobně. Mohl by vést k rozřešení vraždy Dolly.“

„Nechápu jak.“

„Já rovněž ne. Kdyby tomu tak bylo, nestál bych zde a nekladl vám otázky. Jak dlouho a jak dobře se znaly paní Jaimetová a Dolly?“

„Znala Dolly od malička, po celý život.“ Pojednou sklesla na pohovku. „Totiž, dokud se před třemi a půl roky nepřestěhovala do Santa Barbary. Ale ani pak to neskončilo. Dokonce Dolly pozvala k sobě do Santa Barbary. Snažila jsem se Dolly přemluvit, aby tam jela — paní Jaimetová jí mohla pomoct — ale Dolly se tam nevypravila.“

„Vjakém směru jí mohla paní Jaimetová pomoct?“

„Tak, jak jí už pomohla. Paní Jaimetová je vzdělaná žena, její manžel byl ředitelem střední školy. Půjčovala Dolly knihy na čtení a brala ji na pikniky a tak podobně. Já jsem tehdy chodila do práce a paní Jaimetová byla opravdu skvělá sousedka. Dolly měla velice ráda. A tak jestli si myslíte že s Dollyinou smrtí má co společného, tak jste úplně vedle.“

„Úplně vedle,“ opakoval její manžel. „Chovala se k Dolly jako druhá matka, sama žádné děti neměla.“

„Ato ji tajně trápilo. Teď už děti mít nebude — je už na to moc stará.“

Elizabeth Stoneová pohlédla na své tělo. Jack Stone ji objal kolem ramenou. Přehodila nohy přes sebe.

„Kde bych našel paní Jaimetovou?“

„Bydlí v Los Angeles se svým novým manželem. Někde bych měla mít její adresu. Vzpomněla si na mne na vánoce s gratulací. Mám ji schovanou.“ Napolo se zvedla a v tom postoji zůstala jako přimražená. „Když vám dám její adresu, musíte mi slíbit, že jí neřeknete, od koho ji máte.“

„Mohl bych to slíbit, ale to se stejně neutají. Za čas vždycky vyjde všechno najevo.“

„To máte svatou pravdu, když se to tak vezme.“ Otočila se k manželovi. „Jacku, buď tak hodný. Najdeš to v horním šupleti stolu spolu s jinými pohledy, co mám schované — jsou na tom takové stříbrné zvonečky.“

Rychle se zvedl a vyšel z místnosti, zatímco jeho žena se pohodlně opřela o podušku. Její dětsky modré oči hleděly napjatě a hloubavě.

„Ten muž, co ho našli naproti, byl proboden sekáčkem na led. Stálo to v novinách. Ten sekáček, co jste mi ukazoval, který jsem pro paní Jaimetovou koupila jako svatební dar — to snad nebude on, že ne?“

„Ano, mohl by to být on.“

„Já to nechápu. Jak by se taková dáma jako ona mohla zaplést do vraždy?“

„Dějí se nejpodivnější věci.“

„Ona je ale opravdová dáma.“

„Proč jste o tom tak přesvědčena?“

„Já sama sice dáma nejsem, ale přesto dámu poznám. Isobel Jaimetová má úroveň, není někdo, kdo by se musel nafukovat a vypínat. Náhodou vím, že má velmi dobré styky. A vlastně si taky jednoho z té lepší společnosti vzala, když se znovu provdala. Její druhý manžel je příbuzný jejího prvního manžela — jejich otcové byli bratranci — jestli tomu dobře rozumíte. Setkala jsem se s ním před pár lety, když byl na návštěvě u Jaimetových. Má vysokou vojenskou hodnost. Kdysi celá tahle západní část města patřila rodině Jaimetovic, než o ni přišli.“

„Ajak se ten druhý manžel jmenuje?“

„Počkejte, mám to na jazyku. A stejně to stojí na té gratulaci, co mi poslala.“

„Nejmenuje se náhodou Blackwell?“

„Ano, jmenuje se tak. Blackwell. Vy ho znáte?“

Nemusel jsem odpovědět. Na schodech se ozvalo šourání bačkor. Do místnosti vešel její manžel, podal své ženě obálku čtvercového formátu. Otevřel ji.

„Veselé vánoce a šťastný Nový rok,“ stálo na druhé straně barevné gratulace. „Plukovník Mark Blackwell s chotí.“

kapitola 25

Seržant Leonard na mne čekal před svým domem. Měl na tváři dychtivý výraz, který se ještě prohloubil, když se naše pohledy pod světlem setkaly.

„Zhroutili se a učinili doznání?“

„Neměli se k čemu přiznávat. Elizabeth Stoneová tu soupravu koupila jako svatební dar pro svou sousedku.“

„To mi připadá jako jalové tlachy. Tolik peněz nemají, aby kupovali sousedům dárky.“

„Ale tenhle dar koupili.“

„Jak se jmenuje ta sousedka?“

„Paní Jaimetová.“

„Žena Ronalda Jaimeta? Nesmysl. Ta neměla proč se s nimi kamarádit.“

Byl bych s ním rád souhlasil, ale protože jsem nemohl, neřekl jsem nic.

„Ona a její manžel patřili k předním občanům našeho města,“ pokračoval. „Když zemřel, noviny mu věnovaly úvodník na první straně. Pocházel z rodiny průkopníků a byl to nejlepší ředitel střední školy od jejího založení.“

„Nač zemřel?“

„Byl diabetik. Při výletu v Sierře Nevadě si zlomil nohu a insulin mu došel ještě předtím, než ho dopravili do nemocnice. Pro naše město to byla velká ztráta a nemenší ztrátou bylo, když se paní Jaimetová odstěhovala. Byla předsedkyní dobrovolné služby rodinám a půl tuctu jiných dobročinných spolků.“ Na chvíli se zamyslel. „Řekli vám Stoneovi, kam se odstěhovala paní Jaimetová?“

Zapálil jsem si cigaretu a uvažoval, jak mám odpovědět. Bylo obtížné se rozhodnout mezi povinností k zákonu a k člověku, který mi důvěřoval, a povinností ke klientovi, kterému jsem věřit už přestal.

Leonard opakoval otázku.

„Myslím, že říkali, že vloni měla svatbu v Santa Barbaře. Bude lépe, když s nimi promluvíte sám.“

„To jo. Ráno.“ Podrbal se na zátylku. „Zrovna mi napadá, že Jaimetovic rodina bydlela přímo naproti Stoneových. Simpsonovu mrtvolu jsme našli na jejich dvorku, totiž tam, kde býval jejich dvorek. Co z toho vyvozujete?“

„Nelíbí se mi to,“ odpověděl jsem upřímně a odvedl řeč jinam, než mi seržant mohl položit další otázky. „Ve voze mám ten plášť, jestli si ho chcete prohlédnout.“

„To jistě. Doneste ho.“

Rozložil jsem plášť na koberci jeho obýváku. Zatímco jsem ho zasvěcoval do podrobností, pokud jsem je znal, seržant poklekl a zevrubně si plášť na rubu a líci prohlížel.

„Škoda, že nemá značku čistírny,“ řekl. „Ale třeba majitele vypátráme přes tu prodejnu v Torontu. Někdo si vyjede zase na delší výlet.“

„Začínám si na dlouhé výlety zvykat.“

Leonard se zvedl s rukama sepjatýma na zádech a potom zase poklekl k plášti.

„Některé starší zavedené čistírny dávají značky do podšívky rukávu,“ řekl.

Ohrnul na pravém rukávu manžetu. Na podšívce bylo nesmazatelným inkoustem napsáno: BX 1207. Seržant Leonard se s úsměvem zvedl.

„To je klika, že jsem si na to vzpomněl.“

„Znáte tu značku, seržante?“

„Ne, ta není zdejší. Ale zjistím to. V Los Angeles znám jednoho specialistu, který má téměř úplný seznam těch značek.“

„Sama Garlicka?“

„Vy se se Samem taky znáte? No, hned ráno to rozjedu. Nakonec nemusíte ani do Toronta jezdit.“

Nechal jsem plášť u Leonarda a vrátil se zpět do Bel Air. V Blackwellově domě se svítilo a na příjezdové cestě stál taxík. Chrupot štěrku pod mýma nohama řidiče probudil. Koukal na mne, jako by myslel, že se ho chystám oloupit.

„Hezká noc,“ řekl jsem.

„Chm.“

„Na koho čekáte?“

„Na pasažéra. Máte námitky?“ Byl vyrušen ze spánku a choval se poněkud nevrle. Měl snědou tvář a podle výrazu jeho očí se nezdálo, že trpí přílišnou sdílností.

„Nemám námitky.“

S vyzývavou zdvořilostí odpověděl: „Jestli vám překážím, tak pojedu. Stačí říct.“

„Nepřekážíte mi. Copak se vám stalo — pokousal vás medvěd?“

„Nemám rád tohle dlouhý čekání. Ženský pro to nemají vůbec žádný pochopení. Ta moje bude v domě už aspoň hodinu.“ Koukl se na hodinky „Víc než hodinu.“

„Kdo je to?“

„Neznám ji. Vysoká blondýnka v leopardím kožichu. Vezu ji ze Santa Moniky.“

„Stará nebo mladá?“

„Mladá už moc není. Moc se ptáte.“

„Vsadím se s vámi o dva dolary, že nejede s vámi od hotelu Santa Monica.“

„Prohrál jste. Vy jste manžel?“

„Přítel.“ Dal jsem mu dva dolary a vrátil se k svému vozu. Seděli jsme, jako bychom soutěžili v čekání, které trvalo ještě dalších patnáct či dvacet minut. Potom se domovní dveře otevřely.

Vycouvala z nich Pauline Hatchenová a popřála Isobel Blackwellové dobrou noc. Důkladně jsem si Isobel prohlédl, dříve než zabouchla dveře. Silné nalíčení nestačilo úplně zakrýt bledost její tváře ani černo pod očima. Nezpozorovala mě.

Čekal jsem u taxíku, když Pauline Hatchenová k němu došla. „Dobrý večer, paní Hatchenová. Nemyslete si, že jsem překvapen tím, že vás zde vidím. Vyřídili mi že jste mě volala, a pokoušel jsem se vás stihnout.“

„Ach, pan Archer. To jsem ráda.“ Ale její tón to nepotvrzoval. „Potřebovala jsem si s vámi opět promluvit a přijela jsem hlavně proto. Tehdy večer v Ajijicu jsem situaci dobře nezhodnotila. Myslím, že se tomu říká dlouhé vedení.“

„Letěla jste?“

„Ano. Dnes.“ Rozhlédla se po velké klidné noci. Světla v Blackwellově domě postupně uhasínala. „Můžeme si někam sednout a spolu pohovořit?“

„Bude vám můj vůz vyhovovat? Nerad bych hned odjížděl. Potřebuji mluvit s Isobel předtím, než půjde spát.“

„Nu, vezmu zavděk vaši nabídku.“ Otočila se k taxikáři. „Můžete počkal ještě o pár minut déle?“

„Je to váš čas, madam. Vy za něj platíte.“

Kráčeli jsme k mému vozu. Vypadala velmi unavená, natolik unavená, že zapomněla na své sebevědomí. Opřela se mi o paži a dovolila, abych jí pomohl na osvětlené přední sedadlo. Její leopardí kožich byl pravý, ale poněkud odřený. Přitiskla si ho úže kolem svých nikoli nehezkých nohou a já zabouchl dvířka.

Usedl jsem za volant. „Chcete hovořit o Harriet.“

„Ano. Máte o ní nějakou zprávu? Cokoli.“

„Nic, co by vás mohlo potěšit.“

„Isobel říkala totéž. Myslela jsem si, že mi snad něco tají. Vždy si osobovala právo rozhodovat, co se ti druzí smí dovědět. A já opravdu měla co dělat, abych se s ní dostala do kontaktu. Šla si lehnout a vůbec nebrala telefon. Že se může najít nějaká žena, aby tohleto prospala! Ovšem, ona není Harrietina matka. V tom je ten rozdíl. Krev není voda.“

Mluvila jako studující matematiky, který cituje poučku, jíž se právě učí uplatnit prakticky.

„Znáte Isobel dobře?“

„Znám ji už dlouho. To není totéž, že ne? Její první manžel, Ronald Jaimet, byl Markův bratranec a patřil mezi jeho nejlepší přátele. Mark si potrpí na příbuzenské vztahy, a tak jsme se s Jaimetovými často navštěvovali. Ale Isobel a já jsme se nikdy nespřátelily. Měla jsem pocit, že mi závidí mé postavení — to, že jsem Markova žena. Ronald byl slušný člověk, byl však jenom učitelem na střední škole. Svému povolání byl velmi oddán. Ta jeho cukrovka měla asi také na tom svůj podíl.“

„Víte něco o jeho smrti?“

„Ne mnoho. Měl úraz, když byl na horách. Mark tam byl s ním. Proč se nezeptáte jeho?“

„Mark není po ruce. Nebo ano?“

„Ne, není zde. Podle Isobel údajně odjel k Tahoe.“ Naklonila se ke mně a z jejích šatů na mne zavanul parfém. „Povězte mi, jak tam u jezera opravdu vypadá situace, pane Archere.“

„Dnes jsem se o dalším vývoji neinformoval. Přirozeně, pátrá se po Harriet. V těch místech byla naposled viděna a ve vodě se našel její zakrvácený klobouk. Našel jsem ho já.“

„To znamená, že byla zabita?“

„Pořád doufám, že tomu tak není. Pouze můžeme doufat.“

„Vy si myslíte, že je Harriet mrtva.“ Mluvila tiše a bezbarvě. „Zabil ji Burke Damis?“

„On to popírá.“

„Co by tím získal?“

„Všechny vraždy se nepáchají z důvodů zištných.“

Seděli jsme velmi tiše a slyšeli jeden druhého dýchat. Velmi výrazně jsem si uvědomoval její přítomnost, ani ne tak jako ženu, ale jako bližního, který pociťuje bolest. Ztratila cestu k šťastnému zakončení a počínala si uvědomovat důsledky té uzavřené minulosti.

„Přijela jste zdaleka, abyste mi položila pár otázek, paní Hatchenová. Je mi líto, že vám nemohu posloužit lepšími odpověďmi.“

„Za to vy nemůžete. A nepřijela jsem pouze kvůli tomu, abych vám dávala otázky. Víte, dostala jsem od Harriet zprávu. Uvědomila jsem si —“

„Zprávu od Harriet? Kdy?“

„Včera. Ale nedělejte si liché naděje. Napsala ten dopis v neděli, ještě než to všechno vzalo náhlý zvrat. Je to dojemné psaní a najednou jsem sebe a Harriet uviděla v docela novém světle.“

„Co vám sdělovala?“

„To doslovně nedovedu opakovat, třebaže jsem její dopis přečetla cestou v letadle nejméně tucetkrát. Můžete si ho přečíst sám, když si přejete.“

Rozsvítil jsem stropní světlo. Přehrabovala se v kabelce z leopardí kůže a vytáhla z ní zpřehýbanou leteckou obálku. Byla adresovaná na paní Keith Hatchenovou, Apartado Postal 89, Ajijic, Jalisco, Mexico, a orazítkovaná poštou v Pacific Palisades, v pondělí, 09.42 hod. V obálce byl jeden popsaný list, První řádky poněkud stoupaly směrem k pravému hornímu rohu, další se čím dál tím víc skláněly dolů, takže poslední řádky měly asi třicetistupňový odklon od dolního okraje.

·

Drahá mami,

tento dopis se mi nepíše snadno, protože jsme spolu nikdy nemluvily jako žena k ženě (všecko moje vina) a zachovala jsem se hloupě a dětinsky, že jsem od tebe odešla a vůbec se nerozloučila. Bála jsem se (zdá se, že se pořád něčeho bojím, viď?), že budeš proti mé známosti s Burkem, a to bych nesnesla. On je můj měsíc a mé hvězdy, moje zářivá luna a mé krutě planoucí hvězdy. Netušila jsi mé city, že ne? Ale teď to víš. Mám ho ráda a chci si ho vzít ať si Mark říká co chce. Když jsem s ním, mé plaché ponuré já mizí a můj kralevic, můj černý kralevic navlékne křišťálové střevíčky své Popelce a učí ji tančit při zvucích hudby, jakou jsem ještě neslyšela — při zvucích hudby sfér. Při jeho dotyku obživne ten mrtvý a studený svět — obživne mrtvá a studená Harriet.

Snad se ti zdá, že plácám, ale věř mi, tohle všechno je míněno doslovně. Ale teď se pokusím psát střízlivěji. Mami, potřebuju od Tebe pomoc. Já vím, že se na Tebe mohu spolehnout navzdory všem těm promarněným rokům mezi námi. Ty jsi poznala, co je vášeň a trpěla jsi za to — ale píšu zas tónem nějakého zamilovaného románu z devatenáctého století. Jde prostě o to, že potřebujeme mít peníze, a to hned, když se máme brát. Burke má teď nějaké potíže (nic vážného) a já jsem ho vůbec neměla přivést zpátky do Států. Máme v úmyslu odletět do Jižní Ameriky — nech si to prosím pro sebe! — jestli ty peníze seženeme, a Ty jsi jediná, na koho se můžeme obrátit. S Markem není vůbec žádná řeč. On Burkeho nenávidí a myslím že mne také. Říká že najme detektivy aby překazil naši svatbu! Protože je jedním ze správců dědictví po tetě Adě, nemůžu v tomhle ohledu dělat nic, dokud mi nebude pětad
vacet. Proto Tě prosím, abys mi půjčila pět tisíc dolarů — do ledna. Když mi vyhovíš, podrž si ty peníze u sebe a já se s Tebou spojím hned, jakmile přijedeme do Mexika. Peníze na cestu do Mexika ještě máme.

Drahá mami, vyslyš mou prosbu je to jediná věc, kterou jsem od Tebe kdy chtěla. Je to jediné, co žádám od života — abychom Burke a já mohli spolu být šťastní. Když nebudu mít jeho, pak zemřu.

Tvá milující dcera

Harriet

Složil jsem dopis a zase ho zasunul do obálky. Paní Hatchenová mě pozorovala, jako by to byla živá věc, které bych mohl ublížit.

„Je to neobvykle krásný dopis co myslíte?“

„Na mne zrovna tím dojmem nepůsobil. Některé náznaky v něm mě příliš netěší. Když dopis Harriet psala, nemyslilo jí to moc dobře.“

„Co byste chtěl?“ namítla. „Chudinka, psala to za velkého nervového vypětí. Krátce předtím měla ostrou půtku s otcem, Isobel mě o ní částečně informovala. Harriet bojovala o vše co jí je drahé.“

„Campion také. Ale všechno, co se jemu zdá drahé, bude těch pět tisíc dolarů.“

„Campion?“

„Campion je pravé jméno Burka Damise. V této chvíli se nachází v Redwood City. A co těch pět tisíc, paní Hatchenová? Byla jste je ochotna půjčit?“

„Ano. A dosud jsem, pokud je Harriet naživu a může ty peníze užít. Mám je u sebe. Včera odpoledne jsme s Keithem jeli do banky v Guadalajaře a peníze vyzvedli. Je to část mého finančního narovnání s Markem, Keith neměl námitky.“

„Doufám, že je nenosíte při sobě?“

„Jsou v hotelovém sejfu.“

„Ponechte je tam, Harriet je určitě potřebovat nebude. Stejně nevěřím, že ten nápad vyšel z její hlavy.“ Otočil jsem se k ní a díval se na ni ve světle. „Jste velkomyslná žena, paní Hatchenová. Myslel jsem, že máte jinou povahu.“

„Mám jinou povahu. Přivřela oči a svěsila koutky úst. Prosím zhasněte to světlo a neprohlížejte si mě. Jsem stará ošklivá žena, která si pokouší vykoupit minulost. Ale přijela jsem zpátky sem s patnáctiletým zpožděním. Neměla jsem právo Harriet opustit. Kdybych byla zůstala, měla by šťastnější život.“

„To nemůžete s určitostí říci.“ Zhasil jsem světlo a povšiml jsem si, že v Blackwellově domě bylo ve všech oknech už tma. „Povíte mi, proč jste Marka Blackwella opustila? Bylo to kvůli — Isobel?“

„Ne, on se o ni nezajímal. Nezajímal se o žádnou ženu, a to platí také o mně.“ Její hlas zněl drsněji a byl hlubší. „Mark byl maminčin mazlíček. Vím, že to zní divně, když se to řekne o důstojníkovi v aktivní službě. Bohužel je to pravda. Jeho matka byla vdova po plukovníkovi, jenž padl v první světové válce, a Mark byl jedináček a maminka se v něm viděla, byla do něho celá pryč.

V prvních letech našeho manželství bydlila s námi a já se musela držet v pozadí a přihlížet, jak skáče podle její noty. Je to obehraná historie — slyšela jsem ji vyprávět od jiných žen, nejen manželek důstojníků. Za takové muže se provdáte, neboť mají ideály a nepokoušejí se o svádění. Ovšem, potíž je v tom, že se to už nezmění. Mark se v posteli choval jako malý chlapec. Nevěřil byste, k čemu všemu jsem se musela donutit, abychom měli spolu dítě. Ale o tom se šířit nebudu.

Když zemřela jeho matka, myslela jsem si, že Mark se nyní přimkne ke mně. Byla jsem snílek. On se však fixoval — ano, hovořila jsem s lékaři — na ubohou malou Harriet. Je to strašné dívat se, jak jedna osoba mění druhou v loutku, v jakousi živou múmii. Dohlížel na její čtení, na její hry, na její přátele, ba dokonce i na její myšlenky. Přiměl ji, aby si vedla deník, který si četl, a když byl služebně mimo domov, Harriet jej musela posílat za ním. Popletl ji do té míry, že nevěděla, zda je děvče nebo chlapec, zda je Mark její otec nebo milenec.

Ještě víc se to zhoršilo po válce, když se vrátil z Německa. Válka Marka zklamala — nepomohla mu udělat kariéru takovou, jakou si představoval. Vojenskou dráhu si vlastně zvolil pouze proto, že patřila k rodinné tradici a že si to přála jeho matka. Myslím, že skoro v každém jiném povolání by byl býval spokojenější. Když ho armáda propustila z činné služby, myslel si že je příliš starý na to, aby začínal zase v jiném zaměstnání. Měl peníze, takže pracovat nemusel. Jeho rodina nikdy netrpěla nedostatkem peněz, a tak si mohl dovolit všechen svůj čas věnovat výhradně Harriet. Vylíhl se v něm velkolepý nápad, že z ní udělá jakéhosi chlapce-děvče, takže nakonec všechno dopadne k jeho spokojenosti. Učil ji střílet a horolezectví a hrát pólo. Dokonce jí začal říkat Harry. Dělalo se mi z toho nanic. Nepatřím k agresivním typům a vždy jsem se ho bála — to se ve vás zakoření, když žijete s mužem, k
terého nemáte ráda. Ale posléze jsem si rozhodnutí vynutila. Řekla jsem mu, že se s ním rozvedu, když si nevyžádá pomoc psychiatra. Přirozeně si myslel, že blázen jsem já — nemohl si dovolit, aby si myslel něco jiného. Snad jsem blázen také byla, protože jsem s ním vydržela dvanáct let. Řekl, abych se s ním jen klidně rozvedla, že on s Harriet si navzájem vystačí. Tehdy jí bylo teprve jedenáct let. Chtěla jsem si ji odvést, ale Mark řekl, že spor o ni povede až do krajnosti. Nemohla jsem si dovolit nějaký velký soudní spor. Neptejte se mě proč. Nakonec stejně ničemu neuniknete. A tak jsem ztratila dceru a nyní je ztracena opravdu.”“

Seděli jsme a do našich kostí se vsakovala temnota. Pokusil jsem se ji rozptýlit.

„Existuje jistá nepatrná jiskra naděje, že je Harriet živa a zdráva,“ řekl jsem. „Ona a Campion se třeba dohodli, že každý bude cestovat zvlášť. Vysvětlovalo by to, proč Campion odmítá říci, co se s Harriet stalo. Nakonec se snad přece jen vynoří v Mexiku.“

„Jste o tom přesvědčen?“

„Ne. Je to pouze jedna z několika možností. Ty ostatní je lépe nerozvádět.“

Řidič z taxíku před námi vylezl z vozu a klátivě šel k nám.

„Říkala jste pár minut, paní. Nejsem proti čekání, když vím, jak dlouho budu čekat. Ale tahle nejistota mě znervózňuje.“

„Dneska je nervózní kdekdo,“ řekl jsem.

„Mluvil jsem s dámou.“ Vrátil se však zpátky k taxíku.

Paní Hatchenová otevřela dvířka vozu. „Zdržela jsem vás déle, než jsem měla v úmyslu. Říkal jste, že ještě chcete mluvit s Isobel.“

„Ano.“

„Myslíte si, že neřekla všechno, co ví?“

„Lidé to obvykle dělají,“ řekl jsem. „Proto mám život tak obtížný a tak zajímavý.“

Natáhla ruku po dopisu, který jsem držel dosud v ruce. „Ráda bych jej měla zpátky, když dovolíte. Má pro mne velký význam.“

„Je mi líto. Musí jej vidět policie. Ale pokusím se vám ho vrátit co nejdříve. Zůstanete v hotelu Santa Monica?“

„Nevím. Isobel mě požádala, abych bydlela u ní, to je však nemožné.“

„Proč?“

„Nevycházíme spolu dobře. Ani dřív jsme se nesnášely. Ona si o mně myslí, že jsem do větru. Snad má pravdu. Já si zas o ní myslím, že je pokrytec.“

„Vaše důvody by mě zajímaly.“

„Jsou docela prosté. Isobel vždy předstírala, že penězi a drahými věcmi pohrdá. Žít prostě a mít ušlechtilé myšlenky, to bylo její motto. Ale všimla jsem si, že po Markovi a jeho penězích hrábla hned při první příležitosti. Prosím vás, Isobel neopakujte to, co jsem vám řekla. A vůbec bude nejlíp, když jí nepovíte, že jste mě viděl.“

Řekl jsem, že se podle toho budu řídit. „Ještě otázku, paní Hatchenová. Co se stane, když Harriet zemře předtím, než bude moci převzít dědictví po Adě?“

„Myslím, že připadne Markovi. Jako téměř všecko.“

kapitola 26

Služebná mě neochotně vpustila dovnitř. Čekal jsem v hale, počítal parkety a přál si, abych nikdy nebyl spatřil Isobel Blackwellovou, či od ní vzal peníze, či aby se mi líbila. Posléze se objevila v týchž černých šatech a s týmiž tmavými kruhy pod očima. Pečlivě ovládala své pohyby, jako by kráčela po čáře.

Neusmála se a obřadně pronesla: „Doufám, že důležitost vašich zpráv ospravedlňuje tuto pozdní noční návštěvu.“

„To ano. Můžeme se někde posadit?“

Dovedla mě do salónu, pod zraky předků. K nim stejně jako k ní jsem pronesl: „Tím, že jsem přišel, vám prokazuji laskavost. Kdybyste nebyla má klientka, místo mě by tu byla policie a novináři by vám šlapali po růžích.“

„Jak mám tomu rozumět?“ Jazyk se jí poněkud pletl a měla zmámený pohled. „To mi musíte vysvětlit. A mějte, prosím, na paměti, že mi to dobře nemyslí — mám v sobě plno chloralhydrátu. Co jste říkal o policistech a novinářích?“

„Zítra se tu objeví. Kromě jiného budou chtít vědět, zda máte sekáček na led s hranatou stříbrnou rukojetí.“

„Ano, to máme. V poslední době jsem jej neviděla, bude ale někde v kuchyni nebo v některém domácím baru.“

„Mohu vám říct, že není tam ani tam. Ten sekáček je nyní v rukou seržanta Wesleyho Leonarda ze šerifova úřadu okresu Citrus.“

Ostře jsem ji pozoroval a zdálo se, že je opravdu docela přirozeně zmatena. „Pokoušíte se mi vyhrožovat? Znělo to aspoň jako vyhrůžka.“

„Vyhrožovat nikoli — ale varovat, paní Blackwellová.“

Její hlas nabyl ostřejšího tónu. „Stalo se něco Markovi?“

„Něco se stalo Ralphu Simpsonovi a Dolly Stoneové. Myslím, že jste je oba znala.“

„Dolly Stoneová? To děvče jsem neviděla už léta.“

„Doufám, že to můžete dokázat, protože Dolly byla v květnu zavražděna.“

Sklonila hlavu a pohybovala jí ze strany na stranu, jako by se tomu faktu chtěla vyhnout. „Patrně žertujete.“ Kradmo pohlédla na mou tvář a spatřila, že tomu tak není. „Jak? Jak byla zavražděna?“

„Byla uškrcena neznámým pachatelem.“

Isobel Blackwellová pohlédla na své ruce. Byly štíhlé a pěstěné, ale na kloubech prstů bylo vidět, že poznaly také práci. Třela si klouby, jako by ty stopy chtěla vyhladit.

„Zajisté se nedomníváte, že já bych s tím mohla mít něco společného. Vůbec jsem neměla tušení, že Dolly je mrtvá. Jednu dobu jsem se s ní velmi sblížila — byla jako má schovanka — to ale bylo už před léty.“

„Byla vaší schovankou?“

„Snad je to poněkud nadsazeno. Dolly byla jeden z mých plánů. Stoneovi bydlili naproti nám přes ulici a já si u toho dítěte nemohla nepovšimnout, že se v něm formují protispolečenské tendence. Učinila jsem, co jsem mohla, abych dítěti byla příkladem a odvrátila ji ze šikmé plochy.“ Mluvila chladně a pečlivě svá slova volila. „Neuspěla jsem?“

„Někdo neuspěl. Mluvíte skoro jako sociální pracovnice, paní Blackwellová.“

„Předtím než jsem si vzala svého prvního manžela jsem byla sociální pracovnicí.“

„Ronalda Jaimeta.“

Povytáhla obočí. Pod ním se na mě dívaly její bezbranné oči. „Najednou toho víte spoustu o mé minulosti.“

„Vaše minulost se najednou stala středem tohoto případu. Když jsem se dnes večer dověděl, že jste znala Dolly Stoneovou a její rodiče, většina mých teorií byla náhle rozmetána. Musím vytvořit nové teorie, a to bez vaší pomoci nemohu učinit.“

„Pořád mi to všechno připadá nějak nejasné. Dokonce ani nevím, o jakém případu spolu mluvíme.“

„Všechno je to případ jeden,“ řekl jsem, „Harrietino zmizení, Dollyina smrt a vražda Ralpha Simpsona, který byl proboden sekáčkem na led —“

„Mým sekáčkem?“

„Tak zní teorie policie. A já její názor sdílím. Neobviňuji ovšem vás, že jste ho vy probodla.“

„To je od vás opravdu milé.“

„Ovšem zůstává faktem, že Ralpha Simpsona jste znala, že téměř určitě jste věděla o jeho smrti a že jste o tom nic neřekla.“

„Je to týž Ralph Simpson, který na jaře pracoval u nás v domě u jezera Tahoe?“

„Týž. Den či dva poté, co od vás odešel, byl proboden a zakopán na dvoře domku, který vám dřív patřil v Citrus Junction.“

„Ale to je šílené, vyloženě šílené.“

„Věděla jste o tom, ne?“

„Nikoliv. Naprosto se mýlíte.“

„Na titulní straně novin z Citrus Junction je zpráva o Simpsonově zavraždění. Ty noviny jsou ve vašem obývacím pokoji.“

„Nečetla jsem je. Odebírám tamější noviny, abych mohla sledovat, co se děje se starými známými, ale bohužel málokdy se do nich podívám. Tenhle týden jsem do nich ještě vůbec nenahlédla.“

Nemohl jsem poznat, zda lže nebo mluví pravdu. Její tvář se proměnila v ztuhlou masku, která mi neprozrazovala vůbec nic z toho, co se děje v její mysli. Oči měla zastřené. To mohl vyvolat pocit viny, ale také strach nevinného.

„Máte bystré oči, pane Archere. Nepřátelské oči.“

„Nezaujaté oči, doufám.“

„Vaše nezaujatost mě netěší. Myslela jsem, že — že mezi námi existoval jakýsi vztah vzájemné důvěry.“

„Ano, to existoval.“

„Kladete důraz na minulý čas. Protože jste při tomto pátrání, fakticky pátrání o mně byl financován mými penězi, očekávala bych od vás poněkud víc snášenlivosti a sympatie. Uvědomujete si, že to, že jsem znala Dolly, proti mně vůbec nic nedokazuje?“

„Byl bych rád, aby se to prokázalo.“

„Jak to můžu dokázat?“

„Řekněte mi o Dolly trochu víc. Kupříkladu jaké protispolečenské tendence jste na ní zpozorovala?“

„Je to nutné? Zrovna jsem se dověděla o její smrti. A za těchto okolností je trapné přehrabovat se v minulosti.“

„Vminulosti leží klíč k přítomnosti.“

„Navíc jste dokonce filosof,“ pronesla poněkud ironicky.

„Jsem prostě detektiv se zkušenostmi s hezkou řádkou zločinů. Na dráhu, která je vede k tomu, že se z nich stanou vrazi, vstupují lidé už v mládí. Rovněž tak vstupují v mládí na dráhu obětí. Když se ty dvě dráhy přetnou, dojde k zločinu.“

„Naznačujete tím, že Dolly byla předurčenou obětí?“

„Ne předurčenou, ale připravenou. Co ji k tomu připravilo, paní Blackwellová?“

„Já to nebyla, pokud si to myslíte.“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla, „Nu dobrá, pokusím se vám dát vážnou odpověď. Měla jsem starosti o Dolly, už jakmile jí bylo čtyři nebo pět let. Neměla k druhým dětem dobrý vztah. Ani k dospělým — pořád se zhoršoval. Zejména se to ukazovalo ve styku s mým manželem. Dolly byla hezounká holčička a její otec se k ní choval svůdnicky a potom ji zavrhl. Není to neobvyklá vazba. Stoneovi nejsou zlí lidé, jsou však nevědomí, bez rozhledu. Nicméně byli dobrými sousedy a Ronald a já jsme věřili, že sousedům se má pomáhat ze všech sil. Snažili jsme se poskytnout Dolly mnohem normálnější rodinnou konstelaci —“

„Avy jste dceru neměli?“

„To je nevlídná poznámka.“ I přes tu škrabošku bylo na ní vidět, že je rozhněvaná. Potlačila své rozhořčení. „To je pravda, děti jsme mít nemohli: Ronald byl diabetik. A vím také dobře, jak snadno se dobré bílé kouzlo náhle promění ve zlé černé kouzlo. Ale my se nepokoušeli Dolly od rodičů odtrhnout emocionálně či jinak. Pouze jsme se jí snažili poskytnout knihy, které jí nemohli dát oni — knihy a hudbu a rekreaci a společnost lidí, kteří ji pochopí.“

„Apotom váš manžel zemřel a vy jste se odstěhovala.“

„Vté době už byla pro mne ztracena,“ pronesla vzdorovitě. „Já Dolly nezklamala. Začínala mi krást peníze z kabelky a lhát, že to neudělala, a prováděla také jiné věci, o nichž se nechci šířit. Je po smrti: nil nisi bonum.“

„Přál bych si, abyste ty jiné věci přece jenom rozvedla.“

„Povím vám to takto: nedovedla jsem ji uchránit před škodlivými vlivy. Koneckonců mi její život patřil pouze zčásti. Na střední škole se stýkala se zkaženými kamarádkami a představy o sexu získala ze stoky. Dolly byla v patnácti už dospělá.“

Nepokračovala. Měla ústa přísně sevřená a oči ve střehu. Není vyloučeno, myslel jsem si, že se Dolly pokusila svést Ronalda Jaimeta. Bylo možné, že Jaimet se svést dal. Muž ve středním věku, bez dcery, může náhle klesnout, klesnout až docela dolů na dno. Byl by to sebevražedný pád, ale sebevražda není pro diabetika žádným problémem. Stačí, aby prostě si zapomněl vzít insulin a nedodržel dietu.

A stát se obětí vraždy nebylo pro diabetika rovněž problémem.

„Vočích vám sedí zase ten pohled,“ řekla Isobel Blackwellová. „Ten nezaujatý pohled, jak mu říkáte. Doufám, že nejsem objektem vašich myšlenek.“

„Částečně jste. Přemýšlím o smrti Ronalda Jaimeta.“

„Zřejmě jste sem přišel proto, abyste mě ničeho neušetřil. Když to chcete vědět, Ronald zemřel nešťastnou náhodou. A mimochodem, protože tuším, co asi máte na mysli — Ronaldův vztah k Dolly byl čistý — úplně nevinný. Znala jsem Ronalda.“

„Já nikoli. Za jakých okolností zemřel? Pokud mi je známo, Mark ho doprovázel.“

„Vyšli si na pěší túru do Sierry Nevady. Ronald upadl a zlomil si nohu v kotníku. Horší ovšem bylo, že si přitom rozbil injekční stříkačku. Byl v komatu, když ho Mark dopravil do nemocnice v Bishopu. Zemřel ještě před mým příjezdem.“

„Mark vám vyprávěl, že se to sběhlo takto?“

„Říkám vám pravdu Ronald a Mark byli dobří přátelé a také bratranci. Ronald byl mladší a vždy se Markovi obdivoval. Nikdy bych si Marka nevzala, kdyby tomu tak nebylo.“

Pod vzrůstajícím tlakem mých otázek se zdálo, že Isobel cítí nutnost zdůvodnit hlavní počiny svého života. Přivedl jsem ji zpět k úmrtí Ronalda Jaimeta.

„Diabetici obvykle nechodí do hor na pěší túry. Měli by snad vést klidný, domácký život, nepřepínat se.“

„To Ronald nedovedl. Uvědomuji si a tehdy jsem si už také byla vědoma, že takový výlet ohrožuje jeho zdraví, že ho může postihnout nehoda. Ale nemohla jsem ho přimět k tomu, abych mu to zakázala. Ten svůj každoroční výlet si jakožto muž nemohl odepřít. A kromě toho s ním šel Mark, aby o něho pečoval.“

Minutu jsem mlčel a naslouchal ozvěně její poslední věty. Snad ji slyšela rovněž.

„Jak došlo k tomu zranění?“

„Ronald uklouzl a upadl na strmé stezce.“ Prudce pootočila hlavu, jako by chtěla odrazit stranou obraz jeho pádu. „Prosím, nesnažte se mi říkat, že měl sklon k nehodám, nebo že šlo o podvědomou sebevraždu. V duchu jsem si to už mnohokrát probírala. Navzdory své nemoci se Ronald velmi těšil ze života. Byl spokojený. Poskytla jsem mu spokojenost.“

„Otom jsem přesvědčen.“

Tvrdohlavě pokračovala v ospravedlňování svého života a jeho smyslu: „Aprosím, nesnažte se mi říkat, že s Ronaldovou smrtí měl Mark něco společného. Oba se měli velice rádi. Mark byl pro Ronalda něco jako starší bratr. Nesl ho několik mil po strmých stezkách na zádech zpátky k džípu. Trvalo mu to zbytek dne a celou noc, než ho snesl dolů z kopce. Když jsme s Harriet konečně přijely do nemocnice v Bishopu — ona auto řídila — byl Mark úplně zničený. Svaloval na sebe vinu za to, že na Ronalda nedával lepší pozor. Vidíte tedy, že se velmi klamete, když naznačujete, že Mark —“

„Naznačila jste to vy, paní Blackwellová.“

„Ne, vy.“

„Lituji, ale vy jste s tím přišla.“

„Já?“ Přejela si prsty přes obličej, zatlačila víčka, stáhla jeden koutek úst. Na tom místě rozmazala rtěnku, takže vypadalo jako krev. „Máte asi pravdu. Jsem velmi unavená a myšlenky se mi pletou. Funguje mi pouze polovina mozku.“

„To dělá ten chloralhydrát,“ řekl jsem a pomyslel si, že ta droga má podobné vlastnosti jako sérum pravdomluvnosti.

„Částečně ten a částečně také jiné věci. Předtím, než jste přijel, prožila jsem velmi únavnou hodinu s Harrietinou matkou. Pauline přiletěla až z Guadalajary, aby zjistila, co se stalo. Nevěděla jsem, že má v sobě tolik mateřského citu.“

„Co se za tu hodinu odehrálo?“

„Vpodstatě nic. Zdá se, že za ty rodinné potíže svaluje vinu na mne, a já myslím vinu na tom přičítám jí. Jednou, v tom statečném novém světě s vzájemnými výčitkami přestaneme.“

Pokusila se usmát a ten nepodařený pohyb jejích úst mě okouzlil. Byl bych radši, kdyby mě neokouzlovala.

„Jednou,“ řekl jsem, „přestanu s dotazy. Zatím v nich však musím pokračovat. Jak vám vyhovoval Ralph Simpson jako pomocník v domácnosti?“

„Myslím, že ušel. Pracoval u nás velmi krátce, takže se to dá těžko posoudit. Nepotrpím si na služebnictvo, a proto u nás bydlí pouze jedna služebná. Jsem zvyklá si dělat všechno sama.“

„Simpson byl proto propuštěn?“

„Mark myslel, že si začíná moc dovolovat. Mark je rád, když se k němu lidé chovají jako k nějaké nadřazené bytosti. Ralph Simpson byl zase velmi demokratický. Mně se vcelku zamlouval. Nejsem zvyklá na takový zatuchlý život.“ Vzhlédla k obrazům předků.

„Ujezera Tahoe jsem zaslechl, že Ralph byl údajně vyhozen pro krádež.“

„Pro pána krále, co mohl ukrást?“

„Třeba plášť,“ řekl jsem opatrně. „Když se Ralph vrátil domů od jezera, měl pánský plášť, který prý mu dala jeho žena. Byl z hnědého Harris tvídu s hnědými koženými knoflíky. Jeden knoflík chyběl. Víte něco o tom plášti?“

„Ne. Vy jste zřejmě lépe informován.“

„Koupil si váš manžel v Torontu nějaký oděv?“

„Nikoli, pokud je mi známo.“

„Zavítal někdy do Toronta?“

„Ovšem, nejednou. Vloni na podzim jsme tudy projížděli při naší svatební cestě.“

„Ten plášť byl zakoupen u torontské oděvní firmy Cruttworth. Měl s ní váš manžel obchodní spojení?“

„To vám nedovedu říci. Proč tomu plášti přikládáte takový význam?“

„Odpovím vám, když mi dovolíte nahlédnout do šatníku vašeho manžela.“

Zavrtěla hlavou. „To bez jeho svolení nemohu.“

„Kdy ho očekáváte zpět?“

„Nevěřím, že odjede z Tahoe dřív, než bude nalezena Harriet.“

„Pak tam může pobýt delší čas. Zdá se téměř jisté, že je mrtva a pohřbena jako Ralph Simpson anebo potopena v jezeře.“

Zděšení zošklivilo její tvář. „Vy myslíte, že to udělal Burke Damis?“

„Je hlavní podezřelý.“

„Ale to není možné. Něco takového nemohl učinit.“

„On to tvrdí rovněž.“

„Mluvil jste s ním?“

„Včera večer jsem ho zadržel. Nyní je ve vazbě v Redwood City. Myslel jsem, že se tím případ uzavře, ale nestalo se tak. Vynořují se stále nové komplikace, do případu jsou vtahováni další lidé a nové oblasti. Vzájemné vztahy mezi těmi lidmi se rovněž stávají spletitější. Damisovo jméno zní Campion, jak snad víte, a vloni v září se oženil s Dolly Stoneovou. V březnu se jí narodilo dítě a o dva měsíce nato byla uškrcena. Na Campiona padlo hlavní podezření z toho činu.“

„To je neuvěřitelné.“

„Mně se zase stěží chce věřit, paní Blackwellová, že o tom všem jste vy neměla vůbec tušení.“

„Opravdu jsem nic netušila. Ztratila jsem s Dolly kontakt.“

„Pak je tu ještě další souvislost. Bruce Campion alias Burke Damis se s vaší bývalou schovankou vloni oženil. Letos se s vaší pomocí hodlal oženit s vaší nevlastní dcerou, a proto s ní utekl. Někdy často dochází k náhodným shodám, ale tohle je i na náhodu moc.“

Slabým hlasem pronesla: „Chováte se ke mně opravdu podezíravě.“

„Musím. Snažila jste se mě zadržet, abych nepůsobil Campionovi žádné nepříjemnosti. Nadržovala jste mu, aby si vzal Harriet.“

„Jenom proto, že ona neměla žádného jiného. Obávala jsem se, co se s ní stane, co bude s jejími city, když nadále zůstane tak osamělá.“

„Možná jste si u ní hrála na pánbíčka, stejně jako u Dolly? Možná jste se prostřednictvím Dolly seznámila s Campionem a nabídla mu, aby si vzal Harriet?“

„Přísahám, že když Campion minulou sobotu večer vkročil do tohoto domu, spatřila jsem ho poprvé v životě. Přiznávám, že se mi celkem zamlouval. Lidé se mohou mýlit. Zdá se, že ve vás jsem se také zmýlila.“

Dívala se na mne složitě žensky, požadujíc na mně obnovené ujištění věrnosti a manské oddanosti. Nyní v této hrozivé situaci soustředila na obranu všechen svůj důvtip a celou škálu svého temperamentu. Počítal jsem, že brání sebe či něco pro ni stejně drahého.

„Ařekněte mi,“ pokračovala, „jakou výhodu bych získala jako zprostředkovatelka sňatku pro pana Damise — Campiona?“

Byla to řečnická otázka, měl jsem na ni však odpověď. „Kdyby váš manžel Harriet vydědil, anebo kdyby Harriet zemřela, všechen jeho majetek by připadl vám. Kdyby zemřela Harriet a váš manžel po ní, zdědila byste všechno, co patřilo jim oběma.“

„Můj manžel je živ a zdráv.“

„Podle posledních zpráv.“

„Svého manžela miluji. Neříkám, že jsem milovala Harriet, ale její dobro mi leželo na srdci.“

„Svého prvního manžela jste milovala rovněž a přežila jste ho.“

Z očí jí vytryskly slzy. Tvář se jí zkřivila, když s vypětím vůle zadržovala pláč. „Těm věcem o mně opravdu nemůžete věřit. Vy mi to prostě jenom říkáte.“

„Neříkám vám je pro legraci. Staly se už dvě vraždy, nebo tři nebo čtyři. Ralph Simpson a Dolly, Harriet, Ronald Jaimet. Všechny ty oběti jste znala, tři z nich vám stály blízko.“

„Zatím nevíme, že Harriet byla zavražděna. Ronald zavražděn rozhodně nebyl. Vysvětlila jsem vám okolnosti, za nichž zemřel.“

„Slyšel jsem to, co jste mi říkala.“

„Můj manžel vám mé líčení do všech podrobností potvrdí. Nevěříte mu?“

„Ktomuto bodu vám zatím nemohu dát závaznou odpověď.“

„Za jakou ženu mě vůbec považujete?“ Pevně se mi dívala do očí s jakousi pohrdavou horoucností.

„Pokouším se vytvořit odpověď na tuto otázku.“

„Neobdivuji se vaším metodám. Jsou kombinací zastrašování a vydírání a urážlivých dohadů. Pokoušíte se ze mne učinit lhářku a podvodnici, dokonce snad i vražednici. Nejsem žádnou z nich.“

„Také doufám. Ale nelze změnit daná fakta. Dosud všechna neznám. Neznám vás.“

„Myslela jsem, že se vám líbím, že máme k sobě důvěru.“

„Ano. To ale je můj problém.“

„Nicméně se ke mně chováte neúčastně, bez citu.“

„Tak je to poctivější. Mám práci, kterou musím vykonat.“

„Domnívala jsem se, že pracujete pro mne.“

„To je pravda. Každou chvíli čekám vyhazov.“

„Chcete ho?“

„Rozvázaly by se mi ruce. Nemůžete mě z tohoto případu odvolat — počítám, že to víte. Je to můj případ a dokončím ho třeba ve svém volném čase, bude-li to třeba.“

„Zdá se, že rovněž dost využíváte můj čas. A pokud jde o ty vaše volné ruce, mám dojem, že ruce už máte nadmíru uvolněné, pane Archere. Cítím, jak jsem od nich podrásaná, pane Archere.“

Měla slabý hlas, nabyla ale zase sebevlády a svého dřívějšího vystupování. To mě znepokojovalo rovněž. Nevinná žena, která nic nezatajuje, ať už požila chloralhydrát či nepožila, by nepřijala klidně některá má slova, jež jsem pronesl. Dala by mi políček anebo by začala ječet, rozplakala by se, odešla by z pokoje nebo mi poručila, abych okamžitě opustil dům. Téměř jsem si přál, aby se jedna či několik z těch možností byla skutečně stala.

„Alespoň cítíte bolest,“ řekl jsem. „Je to lepší, než být pod narkózou a nevědět, kam se zařízl skalpel.“

„Považujete se za chirurga? Snad bych vás měla oslovovat pane doktore.“

„To já nedržím v ruce skalpel. Ani jsem nevzal ten váš stříbrný sekáček na led, kterým byl Ralph Simpson proboden.“

„Doufám, že jste upustil od představy, že jsem to učinila já.“

„Především na vás padá podezření. Je na čase, abyste si to zapsala do paměti. Znala jste Simpsona, ten sekáček byl váš a jeho mrtvola byla pohřbena na dvorku, kde jste předtím bydlela.“

„Nemusíte na mne tak drsně,“ pronesla drsně. Neslyšel jsem ještě nikoho, kdo by tak dovedl měnit tón hlasu, jako ona.

„Tohle je pouhý předkrm v porovnání s hlavním chodem, který vás očekává. Dnes v noci k vám nevpadla policie, poněvadž jsem zamlčel vaše nynější jméno a bydliště —“

„To jste učinil pro mne?“

„Koneckonců jste má klientka. Hodlal jsem vám poskytnout příležitost k tomu, abyste se očistila od podezření. Té příležitosti jste nevyužila.“

„Rozumím.“ Na jejích ústech se usadil zatrpklý úsměv „Jaký motiv mě vedl k tomu, abych Ralpha Simpsona probodla a pohřbila na dvorku našeho bývalého domu?“

„Sebeochrana. Většina vrahů se domnívá, že se tak uchrání před nějakou hrozbou?“

„Ale proč jsem ho pohřbila na dvoře našeho domu? To přece nedává smysl, ne?“

„Třeba jste ho tam pozvala na schůzku, protože jste věděla, že je dům prázdný, a na místě jste ho zabila.“

„Hezky jste to vykreslil. Proč bych si dávala schůzku s mužem, jako je Ralph Simpson?“

„Protože něco o vás věděl.“

„Aco by to nakrásně mělo být?“

„Třeba něco, co má spojitost se smrtí Dolly Stoneové-Campionové.“

„Viníte mě z její vraždy?“

„Já se vás ptám.“

„Jaký jsem k tomu měla motiv?“

„Já se vás ptám.“

„Ptejte se jen dál. Další odpovědi už ze mne nedostanete.“

Oči se jí tvrdě leskly, ale ta ostrá změna jí otřásla. Rty se jí chvěly.

„Myslím, že dostanu, paní Blackwellová. V noci, kdy Dolly byla zavražděna, se přihodila divná věc — divná, když se na ni díváte ve spojitosti s vraždou. Když škrtič či škrtička své dílo dokonali, zpozoroval či zpozorovala, že v místnosti je nemluvně. Snad se dítě s pláčem probudilo. Normální zločinec by vzal do zaječích, ale tento nic podobného neučinil. On či ona podstoupili nemalé riziko, když dítě odnesli, aby bylo nalezeno a dostalo se mu potřebné péče. On či ona dítě odnesli do auta stojícího před sousedním domem.“

„To slyším poprvé. Nevím ani, kde ta vražda byla spáchána.“

„Nedaleko Luna Bay v okresu San Mateo.“

„Vživotě jsem tam nebyla.“

Položil jsem jí otázku z jiného konce: „Motel Travellers v Saline City — byla jste tam?“

„Ne, nikdy.“ Výraz jejích očí se nezměnil.

„Vraťme se k noci, kdy byla Dolly zavražděna. V takové chvíli by na bezpečí dítěte pomyslela žena. Anebo otec dítěte. Jsem téměř přesvědčen, že Campion nebyl jeho otcem. Jste ochotna diskutovat o tom, kdo by tím otcem mohl být?“

„Nemám k tomu co říct.“

„Já však ano, paní Blackwellová. Máme důkazy, které naznačují, že pachatel měl na sobě tvídový plášť, o kterém jsem hovořil. Jeden knoflík už zřejmě visel na nitce a když vrah nemluvně nesl, dítě mu knoflík utrhlo. Sousedka našla hnědý kožený knoflík v jeho pěstičce.“ Odmlčel jsem se a pokračoval: „Teď chápete, proč je identifikace toho pláště tak neobyčejně důležitá.“

„Kde je ten plášť?“

„Má ho policie, jak jsem říkal. Zítra vám ho patrně ukážou. Jste si jista, že jste podobný plášť neviděla? Jste si jista, že váš manžel nekoupil plášť u firmy Cruttworth v Torontu?“

Výraz v jejích očích se nyní změnil. Zvětšily se a hleděly do ztracena. Pokožka kolem jejích úst byla namodralá pod rozmazanou rtěnkou, jako bych ji doslova otloukal svými otázkami. Zvedla se, poněkud se zapotácela a na vysokých podpatcích vyběhla z pokoje.

Kráčel jsem za ní. Hrozba násilí, vraždy či sebevraždy se v tom domě stále víc koncentrovala už po řadu dní. Paní domu proběhla chodbou a přes ložnici do koupelny. Slyšel jsem, jak tam ve tmě zvrací.

Ve velké ložnici hořelo světlo. Otevřel jsem jeden šatník Marka Blackwella. Asi tucet obleků viselo z ramínek jako hubení poslušní sluhové.

Odhrnul jsem manžetu rukávu jednoho saka. Nesmazatelnou barvou bylo na podšívce napsáno číslo čistírny, totéž, které našel Leonard v rukávu pláště: BX 1207.

kapitola 27

Služebná se objevila ve dveřích. Byla zase v livreji, ale nicméně mluvila bez obalu zrovna tak jako předtím: „Co je?“

„Paní Blackwellové se udělalo špatně. Měla byste na ni dohlédnout.“

Přešla poněkud belhavě ložnicí k tmavé koupelně. Počkal jsem, až jsem obě ženy slyšel spolu mluvit. Potom jsem prošel domem k telefonu, který jsem použil už jednou. Noviny Citrus Junction se zprávou o Simpsonově smrti na titulní straně ležely nedotčeny na stole Isobel Blackwellové. Kdyby měla pocit viny, pomyslel jsem si toužebně, asi by noviny schovala nebo spálila.

Arnie Walters se v telefonu ozval zdráhavým: „Haló.“

„Tady Archer. Viděl jsi Blackwella?“

Odpověděl, jako by neslyšel mou otázku. „Je na čase, že se ozýváš, Lew. Slyšel jsem, žes včera večer sbalil Campiona a —“

„Chci vědět, zda jsi viděl Marka Blackwella, Harrietina otce.“

„Ne. Proč bych ho měl vidět?“

„Ve čtvrtek záhy ráno se vydal k Tahoe, jak aspoň říkal. Ověř to u svých lidí a zavolej mi zpátky do Blackwellova domu v Los Angeles. Číslo znáš.“

„Je také mezi zmizelými?“

„Dobrovolně zmizelými, jak se zdá.“

„Ty máš ale smůlu. Neuhlídáš ani své klienty. Copak všichni berou do zaječích?“

„Provádí to kdekdo. To je teď ta nová svoboda pohybu.“

„Nech těch vtípků. Vyburcuješ mě vprostřed noci a ani mi neřekneš, co Campion přiznal.“

„Všechno popřel. A mám chuť mu věřit.“

„Ta krev na klobouku se popřít nedá. Patří k téže krevní skupině, jakou má Harriet, a ona byla naposled viděna s ním. A vraždu své ženy nemůže popřít.“

„To byla rána vedle, Arnie.“

„Můžeš to tvrdit jako fakt?“

„Rozhodně jako poloviční fakt. Campion není žádný skaut s třemi orlími pery, ale zdá se, že ho v tomhle případě někdo nastrčil jako obětního beránka.“

„Kdo?“

„Pracuju na tom.“

„Tak tedy jakou máš teorii o Harriet? Zmizela beze stopy.“

„Mohla být zabita až poté, když ji Campion opustil. Měla při sobě peníze a jela v novém voze. Musíme se zaměřit na to, abychom našli ten vůz. Třeba bude dobře podívat se na parkoviště v Renu a v San Francisku.“

„Myslíš, že někam odletěla?“

„Není to vyloučeno. Rozjeď pátrání, ale zavolej mě co nejdřív, hlavně kvůli Blackwellovi. Musím vědět, jestli byl spatřen u jezera Tahoe.“

Zavěsil jsem a za mými zády Isobel Blackwellová pronesla: „To už nevěříte nikomu a ničemu?“

Umyla si obličej a už se nenalíčila. Vlasy na spáncích měla vlhké.

„Prakticky ničemu,“ řekl jsem. „Atéměř nikomu. Ten návyk jsem si osvojil od svých klientů.“

„Ode mne ne. Já si nenavykla nedůvěřovat.“

„Je na čase, abyste s tím začala. Záměrně jste se distancovala od faktů života a smrti, zatímco kolem vás bylo boží dopuštění.“

„Aspoň věříte v mou nevinu.“

Vešla do pokoje, pootočila stranou židli, na níž jsem před chvílí seděl a opřela si hlavu do dlaní. Bylo z ní cítit kolínskou. Stál jsem nad ní se zřetelným pocitem, že se přišla vydat do mé moci nebo pod mou ochranu.

„Nevina je něco kladného, paní Blackwellová. Neznamená to, že tajíte informace, protože pociťujete jakousi pochybenou loajalitu. Anebo že zavíráte oči, zatímco umírají lidé —“

„Nemusíte mě poučovat.“ Pohnula hlavou na bok, jako bych do ní strčil. „Za jakou ženu mě pokládáte? Ptala jsem se vás na to už jednou.“

„Myslím, že se oba snažíme tomu přijít na kloub.“

„Já to vím a řeknu vám to. Jsem žena nešťastná. Vím to už řadu let, od té doby, co mi muž, jehož jsem měla ráda, řekl, že je diabetik a že nemůže či by neměl mít děti. Jeho smrt mé neštěstí dovršila. Rozhodla jsem se, že se znovu nezamiluji ani neprovdám. Odmítla jsem se vystavovat dalšímu utrpení. Už jsem si ho dost užila.

Přestěhovala jsem se do Santa Barbary a držela se rozvrhu. Zaplnila jsem svůj čas činností, jaká se očekává od ovdovělé ženy — zahradničením a bridžem a poškolní výukou. Dospěla jsem k bodu, kdy jsem byla přiměřeně spokojená a hrozně otrávená. Zapomněla jsem, že mě neštěstí pronásleduje, a to byl můj omyl.

Vloni na sklonku léta za mnou přišel Mark a řekl mi, že mě potřebuje. Byl v nesnázích. Mé srdce, či kdovíco, mu vyšlo v ústrety. Dovolila jsem, abych měla pocit, že jsem zas pro někoho potřebná. Mark se svými poněkud neokřesanými chlapeckými způsoby se mi vždy líbil. Snad se vám ten můj popis zdá divný, ale to je Mark tak, jak jsem ho znala, tak, jak jsem ho jedině znala. Nakonec jsem si ho vzala, a tu mě máte.“

Pootočila hlavu, aby mi pohlédla do očí. Šlachy na jejím krku se napjaly jako dráty silného kabelu. Probudil se ve mně jakýsi nejasný pocit. Pokud to byl soucit, proměnil se v něco lepšího. Chtělo se mi ji pohladit po tváři. Ale tolik věcí zůstávalo ještě nevyřčeno.

„Když jste nešťastný,“ řekla, „bojíte se pohnout, aby se na vás celý dům nesesul jako domek z karet.“

„Nyní stojíte uprostřed jeho trosek, paní Blackwellová.“

„To mi nemusíte říkat.“

„Loňského léta měl Mark ty potíže s nějakým děvčetem?“

„Ano. Seznámil se s ní na Tahoe a ona otěhotněla. Přirozeně na něm vymáhala peníze. O ně mu tolik ani nešlo, ale měl strach, že bude na něho činit nátlak poněkud horšího rázu. Aby si ji snad vzal, anebo že ho požene před soud, takže by se před společností nadobro znemožnil. Pro Marka je velice důležité, co o něm soudí lidé. Domnívám se, že si myslel, že když se dá se mnou oddat, bude v bezpečí a dívku to umlčí.“ Tvrdošíjně ji odmítala jmenovat.

„Měl tolik opovážlivosti, aby vám tohle všechno řekl?“

„Neřekl to naplno. Jeho pohnutky jsou obvykle docela průhledné. Prozradí se, zejména když má strach. Byl hrozně vystrašen, když přišel do mého domu v Santa Barbaře. Ta dívka nebo některý její přítel mu pohrozil trestním stíháním. Podle všeho ji Mark převezl přes hranice státu a tím se dopustil federálního trestního činu.“

„Věděla jste, že tou dívkou je Dolly Stoneová?“

„Ne.“ Vyřkla to slovo, jako by ho chtěla zvrátit. „Nikdy bych si nebyla Marka vzala —“

„Proč jste si ho vzala?“

„Byla jsem ráda, že jsem někomu potřebná, jak jsem už řekla. On mě určitě potřeboval a Harriet rovněž. Myslela jsem si, že manželství, které špatně začalo, se může pouze zlepšit. A Mark měl zoufalý strach a pocit viny. Věřil, že mravně víc a víc upadá a že nakonec bude ještě obtěžovat děti hrající si na ulici. Řekl, že jsem jediná, kdo ho může zachránit, a já mu uvěřila.“

„Neuchránila jste ho před tím, aby nezavraždil Dolly. Myslím, že nyní to už víte.“

„Toho jsem se strachovala.“

„Jak dlouho už máte to podezření?“

„Teprve ode dneška, když jsme hovořili o tom plášti a mně se pak udělalo nevolno. Ani teď se ještě necítím moc dobře.“

Měla ve tváři nazelenalý odstín, jak by se změnilo světlo. Aniž jsem si to uvědomil, dotkl jsem se vlhkých vlasů na její skráni. Hlavou se mi opřela o ruku.

„Je mi líto, že vám není dobře,“ řekl jsem. „Uvědomujete si, že toto musíme dovést až do konce.“

„Zřejmě nic jiného nezbývá. Ovšem, o tom plášti jsem neřekla pravdu. Koupil si jej na naší svatební cestě. V Torontu se pojednou ochladilo Mark říkal, že mu ten plášť bude hodit, až zjara pojedeme k jezeru Tahoe. Myslím si, že Ralph Simpson plášť našel a přinesl ho za Markem, aby ho požádal o vysvětlení. Mark vzal sekáček na led, co nám dali Stoneovi —“ Hlas se jí zlomil. „To všechno nějak souvisí s naším manželstvím,“ řekla. „Myslel byste, že náš svatební obřad chtěl proměnit v černou mši.“

Otřásla se. Přistihl jsem se, že stojím nad ní shrben, pažemi ji objímám a její slzy smáčejí můj límec. Za chvíli jí slzy přestaly téct. O něco později se ode mne odtáhla.

„Promiňte. Neměla jsem v úmyslu vás obtěžovat svými emocemi.“

Dotkl jsem se tragického dolíčku v její líci. Odvrátila hlavu.

„Prosím. Děkuji vám, ale také vás prosím. Musím myslet na jediné — na svou povinnost vůči Markovi.“

„Není už hezky vymazána a ta tam?“

Pozvedla oči. „Vy jste nebyl ženat, viďte?“

„Byl jsem.“

„No, ale nejste žena. Musím v manželství pokračovat ač je Mark rozvrátil, jak mohl. Kvůli mě, stejně jako kvůli němu.“ Zaváhala „Nemusím chodit k soudu a vypovídat o těch věcech — o tom sekáčku na led a o plášti a o Dolly?“

„Manželku nelze nutit, aby vypovídala proti svému manželovi. To asi víte z doby, kdy jste byla sociální pracovnicí.“

„Ano. Nemyslí mi to dobře. Patrně jsou to následky toho nervového šoku. Mám pocit, jako bych byla vysvlečena donaha a měla být hnána ulicemi.“

„Rozhodně se v novinách o tom bude psát. To je jeden z důvodů, proč jsem potřeboval se od vás dnes večer dovědět fakta. Rád bych vás chránil, jak dalece to půjde.“

„Jste starostlivý muž, pane Archere. Co však můžete učinit?“

„Do určité míry můžu promluvit s policií místo vás.“

Slovo policie ji upoutalo. „Zvašeho telefonního hovoru jsem vyrozuměla, že jste policii u Tahoe požádal, aby Marka zatkli, že?“

„Požádal jsem přítele, soukromého detektiva v Renu, aby se podívali, zda váš manžel je u jezera. Bude mi volat.“

„Aco potom?“

„Pak, pokud tam váš manžel je, bude zatčen. Může být ale pět tisíc mil daleko od Tahoe.“

„Jsem přesvědčena, že je tam. Měl o Harriet velké obavy.“

„Anebo o vlastní kůži.“

Pohlédla na mne s odporem.

„Stím se musíte rovněž vypořádat,“ řekl jsem. „Je docela dobře možné, aby váš manžel ráno odešel odtud, vůbec nemaje v úmyslu se vrátit. Mimochodem, kdy odcházel?“

„Velmi časně ráno. Nebyla jsem vzhůru. Zanechal mi vzkaz.“

„Máte ho?“

Vytáhla nejhořejší šuplík svého psacího stolu a podala mi přeložený dopisní papír. Dalo mi práci rozluštit chvatně načmáraná slova:

·

Isobel,

jedu k Tahoe. Nevydržím už sedět a čekat na zprávy o Harriet. Musím něco učinit, cokoli. Bude lépe, když zůstaneš doma. Uvidíme se, až bude po tom všem. Mysli na mne s láskou, tak jako já na Tebe.

Mark

„Může to být dopis na rozloučenou,“ řekl jsem.

„Nikoli. Jsem přesvědčena, že odjel k Tahoe. Uvidíte.“

Nechal jsem toho, vzhledem k tomu, že mě měl volat Arnie. Čas míjel. Seděl jsem u křídlového okna v křesle s rovným opěradlem. Temná obloha se vyjasnila. Na vynořujících se obrysech kopců vyskakovala v domech světla jako roztroušené náhražky za blednoucí hvězdy.

Isobel Blackwellová seděla s hlavou položenou na loktech. Byla tiše, jako by spala, ale podle rytmu jejího dechu jsem poznal, že bdí.

„Chtěl jsem si objasnit ještě jednu věc,“ oslovil jsem její záda. „Je možné, že Mark zabil Ronalda Jaimeta?“

Zatvářila se, že mě neslyší. Opakoval jsem otázku týmiž slovy a stejným tónem. Řekla, aniž zvýšila hlas: „To není možné. Byli věrnými přáteli. Mark si dal nesmírnou práci, aby Ronalda snesl dolů. Když dorazili do Bishopu, byl k smrti vyčerpaný. Sám potřeboval lékařské ošetření.“

„To nám neříká nic o té nehodě. Byl tu nějaký náznak, že šlo o nehodu předem připravenou?“

Prudce se na mne osopila. „Vůbec nic. Co se mi pokoušíte namluvit?“

Sám jsem si nebyl rovněž jist. V tomto případě se vyskytovaly nejasné oblasti jako bílá místa na mapě. Chtěl jsem je doplnit. Chtěl jsem rovněž Isobel Blackwellovou odpoutat od jejího manželství, dříve než jeho následky ji strhnou dolů. Viděl jsem citlivé ženy, jimž se to stalo — které raději zmíraly v neurčitém nadějném snění, než aby žily v trýznivém světle bdění.

Pokoušel jsem se jí některé ty věci vyložit, ale hned mě přerušila.

„To je naprosto vyloučeno. Vím, jak Ronald zemřel, a vím, jak to Mark těžce nesl. Úplně ho to zlomilo, jak jsem vám už říkala.“

„Vražda může také člověka zlomit. První vražda. Byl do vás Mark zamilován — před čtyřmi lety, když Ronald zemřel?“

„Určitě nebyl.“

„Jste si tím jista?“

„Jsem si tím velmi jista. Byl zblázněn do — do jedné dívky.“

„Dolly Stoneové?“

Přikývla pomalu a stísněně. „Ale mezi nimi nedošlo k tomu — to co si myslíte, v té době ne. Byl to spíš vztah otce k dceři, takový, jaký měl k Harriet, když byla mladší. Když k nám přijel na návštěvu, přinášel Dolly dárky, bral ji na vycházky. Říkala mu strýčku.“

„Co se dělo na těch vycházkách?“

„Nic. Mark by tak hluboko neklesl — aspoň ne s mladým děvčetem.“

„Použila jste slova zblázněn.“

„To jsem neměla. Použil ho vlastně Ronald. Měl na to mnohem vyhraněnější názory nežli já.“

„Ronald tudíž všechno věděl?“

„Ach, ano. A také tomu udělal konec.“

„Jak?“

„Promluvil si s Markem. Nebyla jsem při tom jednání, ale vím, že nebylo příliš příjemné. Ale jejich přátelství přetrvalo.“

„Ronald však nikoli.“

Vstala a celá sršela hněvem. „Máte hnusnou představivost a zlolajný jazyk.“

„Může být. My však nemluvíme o pomyslných věcech. Přišla Dollyina záležitost na přetřes krátce před Ronaldovou smrtí?“

„Dál o tom odmítám diskutovat.“

Telefon učinil tečku za jejím odmítnutím. Zabzučel za ní jako chřestýš a ona uskočila, jako by to chřestýš opravdu byl. Obešel jsem ji a zvedl sluchátko.

„Lew, tady Arnie. Při prohledávání jezerního dna se Blackwell neukázal. Sholto tam celý den byl a říká, že Blackwell se v domě u jezera neobjevil od poloviny května. Rozuměls?“

„Ano.“

„Ateď dál: Harrietin vůz byl nalezen opuštěný u silnice severně od Malibu. Zrovna nám o tom došla zpráva od kalifornské silniční policie. Co z toho pro tebe vyplývá?“

„Další hodiny za volantem. Pojedu se na ten vůz podívat.“

„Aco máme dělat, kdyby se Blackwell ukázal?“

„To nečekej. Kdyby přece jenom, zavěste se mu na paty.“

Arnie pronesl poněkud mrzutě: „Kdybych věděl, oč kráčí, tak bych také věděl, jak se zachovat.“

„Blackwell je podezřelý ze dvou vražd a snad ještě dvou dalších. Dolly Stoneová a Ralph Simpson jsou nesporné. Má patrně zbraň a je nebezpečný.“

Isobel Blackwellová mě pěstí udeřila do ramene a zvolala: „Ne!“

„Jsi v pořádku, Lew?“ Arnieho hlas zněl nyní téměř konejšivě. „Neproseděls noc u flašky?“

„Jsem střízlivý jako sudí, střízlivější než mnozí z nich. V průběhu dnešního dne bys to měl dostat potvrzeno úředně.“

Zavěsil jsem, než mi mohl položit otázky, na které jsem nebyl připraven odpovědět. Isobel Blackwellová na mne hleděla podivně, jako bych tu situaci vytvořil já a uskutečnil tím, že jsem o ní Arniemu řekl. Světlo dopadající z oken její tvář krutě obnažovalo.

„Manželův vůz byl nalezen?“

„Harrietin. Jedu se na něj do Malibu podívat.“

„To znamená, že Harriet je naživu?“

„Nevím, co to znamená.“

„Podezíráte Marka, že zabil také Harriet?“

„Raději o tom, koho podezírám, nebudeme debatovat. Vrátím se. Kdyby se mezitím váš manžel objevil zde, neříkejte mu, co tu dnes v noci bylo řečeno.“

„Má právo se dovědět —“

„Nikoli od vás, paní Blackwellová. Nemůžeme předvídat, jak bude reagovat.“

„Mark by mi nikdy neublížil.“

Ale její hlas zazněl tázavě a rukou se dotkla hrdla. V obojku jejích prstů se jí hlava pohybovala ze strany na stranu.

kapitola 28

Za chladného svítání jsem ujížděl k Malibu. Bíle pruhovaný pohřební vůz stál dosud zaparkován u Zumy, kousek od silnice. Když jsem ho spatřil, nijak na mne nezapůsobil.

Dozorčí silniční policie, který držel „hřbitovní šichtu“ — od půlnoci do osmi — měl na stole před sebou otevřený paperback a na mé dotazy odpovídal velmi skoupě. Harrietin buick typu Special byl v místní garáži a lze si jej prohlédnout teprve po osmé, až garáž bude otevřena,

„Kdy byl vůz nalezen?“

„Včera večer, než jsem nastoupil službu.“

„Nastupoval jste o půlnoci?“

„To souhlasí.“

Oči mu každou chvíli zabloudily na stránky knihy. Byl to tlouštík a vypadal jako nemytý neženáč.

„Mohl byste mi říci, kde byl nalezen?“

Podíval se do záznamu. „Na postranní cestě asi šest mil severně odsud. Podle zápisu žena z jídelny říkala, že ten vůz tam stál už celý den. Šla to ohlásit, když na noc zavřela obchod.“

„Která je to jídelna?“

„Jedna z těch, kde dostanete garnáty a mušle. Když pojedete k severu, stojí napravo od silnice.“

Zvedl knihu. Na obálce byl nakreslen jezdec vjíždějící do jakéhosi nukleárního západu slunce.

Vyjel jsem z pobřežního městečka, roztahaného na všechny strany a ujížděl na sever k jídelně. Byl to týž podnik, kde jsem seděl a popíjel kávu už strašně dávno, když jsem se do toho pustil. Opuštěný Harrietin vůz byl nalezen několik set metrů daleko od plážového domu jejího otce.

Zabočil jsem nalevo dolů z kopce, propletl se vozem na parkoviště a zastavil u zábradlí vedle černého cadillacu. Byl vysoký příliv a moře se vzdouvalo jako modrá rtuť. V dáli nad hladinou plachtilo několik pelikánů, drobouncí proti rozlehlé obloze.

Na sloupku řízení cadillacu stálo Blackwellovo jméno. Kráčel jsem k jeho plážovému domku. Neobyčejně jasně jsem si uvědomoval všechny zvuky a pohyby; své vlastní, nárazy a šumění vln, vzdálený skřek racka, sledujícího pelikány. Nato se mé zaklepání na dveře Blackwellova domu stalo jediným zvukem.

Nakonec jsem si otevřel jeho klíčem. V pokoji s dřevěným stropem se nic nezměnilo. Jedinou výjimkou bylo Campionovo plátno. Někdo ho rozřezal, takže klikatými řezy pronikalo ranní slunce jako blesk mrakem.

Postavil jsem se ke schodům a zavolal dolů: „Blackwelle! Jste tam?“

Nikdo se neozval.

Zavolal jsem Harriet. Můj hlas se rozléhal domem. Cítil jsem se jako sebeklamem posedlé médium, které se snaží vyvolat duchy mrtvých. Zdráhavě jsem sestoupil po schodech a ještě zdráhavěji vešel přes velkou přední ložnici do koupelny. Myslím, že jsem ucítil to, co tam bylo, dřív než jsem to uviděl.

Otočil jsem vypínačem v koupelně. Ve výlevce ležel ručník nasáklý a těžký sraženou krví. Pozvedl jsem ho za cípek a pak zas upustil do výlevky. Na linoleové podlaze byly stříkance zaschlé krve. Překročil jsem je a otevřel dveře do zadní ložnice. Měly rozbitý zámek.

Na kraji nepovlečené matrace seděl Blackwell v košili. Tvář měl bílou, až na místa stíněná černými vousy. Hleděl na mě jako zloděj.

„Dobré jitro,“ řekl. „Musel jste to být vy.“

„Špatné jitro,“ řekl jsem. „Kohopak jste dneska ráno zabíjel?“

Zkřivil tvář, jako by ji osvítil prudký reflektor. „Nikoho.“

„Vkoupelně je úplná paseka. Čí je to krev?“

„Moje. Řízl jsem se při holení.“

„Neholil jste se nejméně čtyřiadvacet hodin.“

Roztržitě se sáhl na bradu. Cítil jsem, že ztratil spojení s vnější realitou a snaží se mezeru zaplnit slovy, která mu v dané chvíli napadnou.

„Včera jsem se řízl při holení. Je to zaschlá krev. Dnes nikdo nezemřel.“

„Akdo zemřel včera?“

„Já.“ Ušklíbl se do neviditelného reflektoru.

„Tolik štěstí nemáte. Vstaňte.“

Poslušně se postavil. Prohledal jsem ho, třebaže se mi ošklivilo se dotýkat jeho těla. Neměl při sobě zbraň. Řekl jsem mu aby se posadil a on poslechl.

Zlostná energie z něj vyprchala a její místo zaujala jakási popudlivost. Viděl jsem ji už předtím u lidí v hodně pokročilém stadiu. Jako by jim srdce hlodala krysa — proto znamenali nebezpečí — pro jiné i pro sebe.

Zvolna tekoucí slzy mu zastřely zrak. „Prožil jsem osamělou noc.“

„Co jste dělal?“

„Nic zvláštního. Čekal jsem. Doufal jsem, že mi denní světlo poskytne dostatek sil, abych se zvedl a šel. Ale denní světlo je horší než tma.“ Odfrkl si. „Nevím, proč s vámi vůbec mluvím. Nemáte mě rád.“

Nepokoušel jsem se nic předstírat „Je dobré, že jste schopen a ochoten mluvit. Musíme si odbýt vaše přiznání.“

„Přiznání? Nemám se k čemu přiznávat. Ta krev v koupelně je stará krev. Já ji neprolil.“

„Akdo tedy?“

„Asi nějací vandalové. Vloupali se do domu. V posledních letech se rozbujel vandalismus.“

„Vposledních letech se zde taky rozbujely vraždy. Začneme u té první. Proč jste zabil Ronalda Jaimeta?“

Vzhlédl jako bělovlasé dítě, stářím zohyzděné. „Já ho nezabil. Zemřel v důsledku nehody. Při pádu si zlomil kotník a rozbil svou injekční stříkačku. Trvalo to celou noc a den, abych ho z hor dopravil dolů. Poněvadž neměl insulin, jeho zdravotní stav se kvapem zhoršil. Zemřel v důsledku své choroby. Byla to nešťastná náhoda.“

„Přesně, jak k té nehodě došlo?“

„Ronald a já jsme se drobet kočkovali, přátelsky hašteřili. Na kameni mu uklouzla noha a plnou vahou těla padl na kotník. Dokonce jsem slyšel, jak mu praskla kost.“

„Kvůli čemu vzniklo to přátelské hašteření?“

„Vpodstatě kvůli ničemu. Tak drobet mě popichoval kvůli tomu, že cítím přátelskou náklonnost k jedné jeho mladé chráněnce. Je pravda, že mi byla sympatická, ale to také bylo všechno. Já ji — nikdy jsem jí neučinil fyzickou úhonu. Mé city byly naprosto čisté, a to jsem Ronaldovi také řekl. Myslím, že jsem do něj strčil, jen tak z legrace, abych zdůraznil svá slova. Vůbec mi nenapadlo, že by mohl upadnout.“

„Ani vás nenapadlo ho zabít?“

Byl tím vyveden z míry. „Nechápu, proč bych ho zabíjel. Kdybych to měl v úmyslu, mohl jsem ho tam nechat ležet, ne?“ Dodal, jako by to chtěl definitivně dotvrdit: „Ronald byl můj bratranec a měl jsem ho ze všech nejradši. Velice se podobal mé matce.“

Pohlédl na mne podivným vlhkým pohledem. Obával jsem se, že se rozhovoří o své matce. To často dělají.

Řekl jsem: „Kdy jste se začal intimně stýkat s Dolly Stoneovou?“

Odvrátil oči. Napuchlé váčky je téměř zakrývaly, jako by je byly tloukly neviditelné pěsti.

„Ach. To.“

„To.“

Ulehl na postel a otočil tělo na bok, takže hlavou spočíval na nepovlečeném proužkovaném polštáři. Tiše řekl: „Přísahám nebesům, že jsem se jí nedotkl, dokud byla dítětem. Pouze jsem ji zdáli zbožňoval. Vypadala jako princezna z pohádky. A nezašel jsem za ní po Ronaldově smrti. Neviděl jsem ji, teprve až na jaře, když jsme se setkali u Tahoe. Byla už dospělá, ale já měl pocit, jako bych svou pohádkovou princeznu našel znovu.

Pozval jsem ji do domu prostě jenom s úmyslem, aby si to prohlídla uvnitř. Ale překypoval jsem štěstím. A ona byla svolná. Vrátila se ke mně víckrát než jednou — z vlastního popudu. Prožíval jsem střídavě rozkoš a muka — byl jsem blažený, když byla se mnou a muka po celý ostatní čas. Potom se obrátila proti mně a já prožíval neustále velká muka.“ Povzdechl si jako pubertální milenec.

„Proč se obrátila proti vám?“

„Nastaly obtíže.“

Jeho eufemistické vyjadřování mě už unavovalo. „Jinými slovy jste jí udělal dítě.“

„Ano a přišly jiné věci, jiné potíže. Definitivně a úplně se proti mně obrátila.“ Přitáhl nohy k tělu. „Vlétě jsem prožil peklo. Přivedla mě do pekla.“

„Jak se jí to povedlo?“

„Bál jsem se, že ji ztratím, a neméně jsem se bál toho, co se stane, kdybych se ji pokoušel držet. Byl jsem jí vydán úplně na milost a nemilost. Bylo to neobyčejně napjaté údobí. Nedovedl jsem spolknout některé ty její řeči. Nazvala mě hnusným dědkem. Potom do domu u jezera přijela má dcera Harriet a celá záležitost se stala nemožná. Dolly za mnou už nechodila, ale hrozila, že řekne Harriet o našem vztahu.“

Vrtěl sebou a převracel se jako nepokojný spáč. Postel pod ním vrzala v drsném mimikry zvuků vášně.

„Dolly vás vydírala?“

„Vyjádřil bych to jinak. Dal jsem jí peníze, celkem dost značnou částku. Potom se už neozvala. Ale byl jsem stále jako na trní. Ta věc mohla explodovat a kteroukoli chvíli proniknout na veřejnost. To, že se provdala, jsem se dověděl až na jaře.“

„Mezitím jste se oženil s Isobel Jaimetovou, která měla tvořit nárazník.“

„Bylo to víc než jen to,“ zaprotestoval. „Isobel byla má dávná přítelkyně, které jsem důvěřoval. Já — já měl Isobel opravdu rád.“

„Šťastná Isobel.“

Vzhlédl ke mně s nenávistí v očích. Byl však příliš zlomen, než aby to delší dobu vydržel. Zabořil znovu tvář do polštáře. Měl jsem divný dojem, že pod těmi rozcuchanými bílými vlasy na zátylku se skrývá jiná tvář vyrobená ze slepé kosti.

„Dopovězte mi ten zbytek,“ řekl jsem.

Ležel tak nehybně, že se zdálo, že ani nedýchá. Napadlo mi, že tají dech, jak to dělají děti, když se zlobí, že jim dospělí nechtějí dovolit provádět to, co by chtěly.

„Dopovězte mi to, Blackwelle.“

Začal zase zřetelně oddechovat. Ramena se mu zvedala a klesala. Občas slabě škubl tělem. Byla to celá jeho reakce na má slova.

„Tak to dopovím já a zkrátím to, protože policie bude toužit promluvit si s vámi. Dolly letos na jaře začala znovu žádat peníze — prožila tvrdou zimu. Rozhodl jste se, že dalším jejím požadavkům a své nejistotě učiníte rázný konec. Uprostřed noci, dne pátého května, jste zašel do jejího domu. Její manžel nebyl přítomen — vyšel si s jinou ženou. Domnívám se, že vás Dolly vpustila dovnitř, protože myslela, že jí nesete peníze. Uškrtil jste ji její punčochou.“

Blackwell zachrčel, jako by cítil, jak se kolem jeho žilnatého hrdla svírá nylonová punčocha.

„Pak jste spatřil nemluvně, svého nemanželského syna. Z nějakého důvodu jste nesnesl, aby zůstal v místnosti, v níž ležela mrtvá žena. Snad jste myslel, že je třeba, aby se dítě dostalo do bezpečí a bylo o něj postaráno. Dítě se chytilo na vašem plášti knoflíku, který se patrně při zápase s Dolly uvolnil. Když sousedka dítě našla, svíralo v pěstičce knoflík. A ten knoflík vás nakonec usvědčil.

Když byl Dollyin manžel obviněn z vraždy, jeho přítel Ralph Simpson se pustil do pátrání, aby zjistil, odkud se ten knoflík vzal. Patrně věděl o vašich milostných pletkách s Dolly a tušil, odkud vítr fouká. Odjel k Tahoe, přijal u vás zaměstnání a posléze našel plášť tam, kde jste ho schoval. Snad vás s ním konfrontoval. Dal jste mu vyhazov a vrátil se sem. Místo, aby Simpson plášť odevzdal policii — což měl udělat — sledoval vás sem na jih. Třeba se sám kojil snem, že zločin vyřeší — Simpson byl smolař, který potřeboval dosáhnout úspěchu — anebo se mu ten jeho sen nesplnil a toužil snadno přijít k penězům. Pokusil se vás vydírat?“

Zamumlal do polštáře něco nesrozumitelného.

„Teď na tom příliš nesejde,“ řekl jsem. „Vyjde to najevo u soudu. Vyjde najevo, že než jste se vydal na schůzku se Simpsonem, vzal jste z domu stříbrný sekáček na led. Myslím, že to nebylo náhodou, že ten sekáček byl svatební dar, který vám poslali Dollyini rodiče. Nebyla to rozhodně náhoda, že jste jeho mrtvolu pohřbil na dvorku domu, který patřil Ronaldu Jaimetovi. Nevím, co se dělo ve vaší hlavě. Nevím, zda byste mi to dokázal povědět, i kdybyste chtěl. Psychiatr se jistě bude zajímat o to, co se tam na tom dvorku odehrávalo, když Dolly byla ještě dítětem.“

Blackwell vykřikl. Měl vysoký hlas a tlumený. Zněl jako výkřik ducha polapeného v strašidelném domě jeho mysli. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že je mrtev, a litoval jsem ho, tak jak litujete mrtvé z dáli.

Pootočil hlavu. Bylo vidět jedno oko otevřené, ale v tvrdém krunýři obočí beztvárné jako měkkýš.

„Tak se to všechno událo?“ Jeho otázka nezněla nijak ironicky.

„Netvrdím, že znám všechny detaily. Jestliže jste ochoten nyní mluvit, tak mě opravte.“

„Proč bych měl vaše chyby opravovat?“

„Je to vaše výpověď, ne moje. Ta krev v koupelně patří Harriet?“

„Ano.“

„Vy jste ji zabil?“

„Ano. Podřízl jsem jí hrdlo.“ Měl bezbarvý a nevzrušený hlas.

„Proč? Protože vás odhalila a musela být umlčena?“

„Ano.“

„Co jste provedl s její mrtvolou?“

„Nikdy ji nenajdete.“ Z hrdla se mu vydralo jakési zahuhňání až se mu zachvěly rty. „Jsem hnusný dědek, jak říkala Dolly. Proč mému trápení neučiníte konec? Máte u sebe pistoli, ne?“

„Nemám. A nepoužil bych ji proti vám, i kdybych ji měl. Nejste pro mne tak důležitý. Kde je mrtvola vaší dcery?“

Zahihňal se znovu, až to hihňání nakonec přerostlo v smích. Návaly smíchu se mu draly z hrdla a dusily ho. Posadil se a rozkašlal se.

„Slitujte se a doneste mi sklenku vody.“

Slitoval jsem se a vykročil ke koupelně. V tom jsem za sebou zaslechl zašustění. Jednou rukou šmátral pod polštářem. Vytáhl revolver který na mne namířil. Ruka se mu nechvěla.

„Zmizte odsud nebo vás zastřelím. Nechtějte se stát pátou obětí.“

Vycouval jsem dveřmi ven.

„Zavřete za sebou. Zůstaňte tam.“

Uposlechl jsem jeho rozkazu. Koupelna mi připadala ošklivě známá. Ručník ležel ve výlevce jako zmrzačená věc.

Za dveřmi se ozval výstřel. Když jsem k Blackwellovi došel, trčel mu revolver ještě z úst jako dýmka podivného tvaru, kterou kouřil, než usnul.

kapitola 29

K Isobel Blackwellové jsem se dostal až k polednímu. Po celé dopoledne dolů po staré asfaltce kodrcaly auta z okresu a detektivové a další zájemci a notáblové pochodovali dolů a nahoru k domku na pláži. Pokud jsem měl o Blackwellově věrohodnosti nějaké pochybnosti, nezmínil jsem se o tom. Byl jsem utahaný jako kočka a toužil jsem po tom, abych tenhle případ už ukončil.

Mrtvolu odvezli. Prohlédli jsme dům a hledali jsme pod ním a nahoře a dole na pobřeží, ale Harrietino mrtvé tělo jsme nenašli. Vrátili jsme se zpátky do Malibu a prozkoumali její vůz. Neřekl nám nic.

„Panuje obecný názor, že Harriet je v moři,“ řekl jsem Isobel Blackwellové, „aže se jejího těla zbavil stejným způsobem jako tehdy toho pláště. A jako ten plášť, nejbližší vysoký příliv ji patrně vynese na břeh.“

Byli jsme v jejím salóně. Drapérie byly zataženy a ona v pokoji nerozsvítila. Snad nechtěla vidět mou tvář; snad si nepřála, abych viděl její. Seděla na lehátku a v umělém příšeří na mne hleděla, jako bych byl stejně ohavný jako věci, co jsem jí musel sdělit. Pohyb její hlavy ze strany na stranu, to gesto neporozumění a popření, se hrozil stát jejím zvykem.

„Je mi líto, paní Blackwellová. Myslel jsem si, že si to raději vyslechnete ode mne, dříve než vám to řekne policie či než se to dočtete v novinách.“

„Je nutné, aby se to dostalo do novin?“

„Bude to v novinách. Nemusíte je číst. Jakmile se trochu seberete, měla byste si vyjet na delší cestu a tohle všechno nechat za sebou.“ Můj návrh zněl chabě i v mých vlastních uších.

„Teď bych nebyla schopna někam jet.“ Po chvíli řekla tišeji: „Myslila jsem, že k takovým hrůzám dochází pouze v řeckých tragédiích.“

„Hrůzy pominou. Tragédie je jako choroba která přejde. Dokonce i hrůzy v řeckých dramatech jsou v dávné minulosti.“

„Právě teď mě to příliš neutěšuje.“

„Máte však o čem přemýšlet.“

„Nechci přemýšlet.“ Ale seděla zahloubána v myšlenkách, nehybná jako starověký mramor, ohromena tím faktem Medusiným: „Jak se mohl vzchopit k tomu, že zabil Harriet? Miloval ji.“

„Ale chorobně. Když běželo o děvčata, dokonce o jeho vlastní děvče, byl to maminčin synáček hrající si v mansardě s panenkami. Taková láska, pokud je ohrožena, se může změnit v nenávist. Uříznete panence hlavu —“

„On jí uřízl hlavu?“

„Hovořil jsem obrazně. Podle všeho jí břitvou podřízl krk. Toutéž břitvou rozřezal Campionovo plátno.“

Jala se znovu pohybovat hlavou se strany na stranu. „Dovedu pochopit, proč Mark zabil Dolly, či proč si myslel, že ji musí zabít. Když s ní jednou měl poměr, ohrožovala ho už svou pouhou existencí. Ralph Simpson představoval další hrozbu a podle všeho i Ronald. Ale Harriet byla jeho vlastní dcera.“

„Mám podezření, že pro něho znamenala další hrozbu, tu nejdůvěrnější ze všech. Věděla Harriet, že měl poměr s Dolly?“

„Bohužel ano. Mark měl strašný zvyk se zpovídat. Nemyslím, že Harriet všechno vyklopil, ale na jaře se jí s něčím z toho svěřil. Třeba měl pocit, že jednou to stejně vyjde najevo a že jeho povinností je předem ji na to připravit. Nemělo to očekávaný účinek.“

„Jak to víte?“

„Vím to, protože Harriet potom přišla za mnou. Řekla mi, že si s někým potřebuje promluvit. Byla velice rozrušená, víc než jsem ji kdy předtím viděla. Objevila se u ní regrese — vrátila se do věku, kdy byla ještě holčička, a doslova se hlasitě rozbrečela s hlavou na mém klíně. Nemyslela jsem, že v jejím věku je vhodné podporovat takové dětské hysterie. Řekla jsem jí, že by to měla dovést překousnout, když to dovedu já.“

„Jak se k tomu zachovala?“

„Zvedla se a vyšla z pokoje. Už jsme o tom spolu víc nemluvily. Tušila jsem, že Mark provedl chybu, že jí to řekl. Situace mezi námi třemi se tím nijak nezlepšila.“

„Kdy se to stalo?“

„Vbřeznu nebo v dubnu. Myslím, že Mark měl starosti kvůli narození toho dítěte, a proto promluvil s Harriet, třebaže mně o tom neřekl nikdy ani jediné slůvko. Když se tak dívám dozadu, vrhá to trochu světlo na Harrietiny pocity. Harriet si myslela, že ji Dolly vystrnadila — že nastoupila na její místo v Markově náklonnosti. O pár měsíců později se sblížila s vdovcem po Dolly. Myslíte, že si byla vědoma toho, co činí?“

„Ano.“ řekl jsem, „aCampion věděl také co činí, ale jeden to druhému neřekl. Věřím, že Campion s ní začal v Mexiku chodit proto, že byla Markovou dcerou. Podezíral Marka, že zabil jeho manželku a proto navázal poměr s Harriet, aby se jejímu otci dostal blíž k tělu. Určitě by se z Mexika nevracel, když ve Státech je proti němu vzneseno obvinění, kdyby nedoufal, že se ospravedlní.“

„Proč vůbec nic neřekl?“

„Řekl, v pondělí odpoledne, když na něho váš manžel mířil brokovnicí. Nepochopil jsem jeho vzkaz. Od té doby nepromluvil protože věděl, že mu nikdo neuvěří. Campion je osamělec nenávidící autoritu a má svou hrdost. Ale nyní začne mluvit a já chci být u toho, když spustí. Když chcete, můžete mi zaplatit čas a výlohy.“

„Ráda.“

„Jste velkodušná. Po některých těch věcech, které jsem vám dnes v noci řekl —“

Přerušila mě pohybem hlavy. „To mi prospělo, pane Archere. Choval jste se krutě, ale ve skutečnosti jste mě připravoval — na tohle.“

„Víc než to. Považoval jsem vás za podezřelou.“

„Já vím. Důležité je, že tomu už tak není. Je po všem.“

„Téměř po všem. Campionova výpověď by tento případ měla definitivně uzavřít.“

„Co myslíte, že vám poví?“

„Učinil patrně chybu, když v domě u jezera promluvil s Harriet a obvinil Marka, že Dolly zavraždil. Harriet to nesnesla — její představa o otci se rozbila. A jistě pro ni to znamenalo nervový otřes, když se dověděla, že ji Campion pouze využíval, že se o ni zajímal hlavně kvůli své mrtvé ženě. Mezi nimi došlo k ostré hádce. Rozškrábala Campionovi obličej, sama utrpěla zranění na hlavě a přitom jí byl sražen do vody klobouk. Určitě nebyla poraněna vážně — dojela autem k Malibu ale to Campion nevěděl. Podle toho jak se choval při výslechu, zdá se, že si myslel, že ji zabil nebo vážně zranil.“

„Harriet řídila vůz od Tahoe k Malibu?“

„Zřejmě ano. Ta jízda jí trvala o něco víc než čtyřiadvacet hodin. Třeba si cestou nechala ošetřit zranění na hlavě. Včera časně zrána přijela do domku na pláži a zatelefonovala otci. Snad ho obvinila z vraždy či žádala, aby popřel svou vinu. Zanechal vám dopis, aby vás svedl na falešnou stopu, odjel do domku na pláži a Harriet zabil. Potom její tělo snesl dolů ke břehu, kde je příliv odplavil. Spáchal však o jednu vraždu víc. Panenka začala krvácet. Byla to krev jeho dcery — opravdová krev. Ochromilo ho to natolik, že po své poslední vraždě ani neodklidil stopy. Celý den a celou noc proseděl v zadní ložnici a sbíral odvahu, aby se zabil. Snad si ještě předtím potřeboval s někým promluvit. Ten někdo jsem byl náhodou já.“

„Jsem ráda, že jste to byl vy, pane Archere. A jsem ráda, že vás nezabil. Opravdu ráda.“

Zvedla se v troskách svého života a podala mi ruku. Řekl jsem, že ji zase uvidím. Nepopřela to, ani pohybem hlavy ne.

kapitola 30

Campion byl převezen do věznice okresu San Mateo. Dosud nechtěl promluvit. Po rozhovoru s kapitánem Royalem a jeho šéfem a několika telefonických hovorech s jejich kolegy v Los Angeles jsem dostal dovolení s ním promluvit o samotě. Royal ho přivedl do hovorny a nechal nás dva nerušené, když za sebou zamkl dveře opatřené ocelovými mřížemi.

Campion stál zády ke dveřím. Nepozdravil ani nekývl hlavou. Neklidné noci zanechaly své tísnivé stopy na jeho tváři, ale stále měl v sobě tu vitalitu, i když poněkud pocuchanou. Hleděl na mne tak jako by čekal, že se na něho každou chvíli vrhnu s gumovou hadicí.

„Jak se vede, Bruce? Posaďte se.“

„To je rozkaz?“

„Je to pozvání,“ pronesl jsem mírně. „Mark Blackwell se přiznal k vraždě vaší ženy. Řekl vám to Royal?“

„Řekl. Přišlo to drobet pozdě. Budu vás všechny žalovat, že jsem byl neprávem zatčen.“

„To není zrovna šťastný nápad. Jste dost zranitelný.“

„Tak kdy mě tedy hodláte propustit? Mám plno nedodělané práce.“

„Nejprve si trochu spolu promluvíme. Kdybyste poldíkům řekl co víte, neseděl byste tady —“

„Stím na mne nechoďte. Já poldy znám. Malý člověk si to odnese vždycky a hlavouni se nechávají běžet.“

„Odnesl jste si to díky sobě. Přemýšlejte o tom.“

Nechal jsem ho stát a procházel se po jasně osvětlené zamřížované místnosti. Campion mě ostražitě očima sledoval. Po chvíli usedl ke kovovému stolku a rukou si podepřel ovázanou hlavu.

Došel jsem k němu a dotkl se jeho ramene: „Poslyšte, Bruce —“

Zvedl obě ruce, aby si chránil hlavu.

„Uklidněte se. Nejsem váš nepřítel.“

Zavrtěl se. „Tak nestůjte nade mnou. Nesnáším, když nade mnou někdo stojí.“

Posadil jsem se naproti němu. „Domnívám se, že navzdory vašemu nesmyslnému poldožroutství jste člověk vážný. Prožil jste drsné časy, a na to beru ohled. Ale některé ty drsné zážitky jste si mohl ušetřit, kdybyste víc důvěřoval jiným lidem.“

„Komu jsem měl důvěřovat?“

„Například mně. Royalovi lze rovněž důvěřovat. Není to špatný poldík. Proč jste nám neřekl pravdu předevčírem v noci? Nechal jste nás věřit, že Harriet je po smrti a vy že jste ji utopil.“

„Věřili byste tomu, i kdybych vám říkal nevímco.“

„Ale neposkytl jste nám k tomu ani příležitost. Jí jste rovněž příležitost neposkytl. Snad jste jí mohl zachránit život.“

Jeho pravá ruka na stole se sevřela v pěst. „Pokusil jsem se. Pokusil jsem se ji zadržet. Ale já nejsem příliš dobrý plavec. Ve tmě mi unikla.“

„Zdá se, že mluvíme trochu neuspořádaně. Kdy vám unikla?“

„Oné noci u jezera, myslím, že to bylo v úterý. Když jsem jí řekl, že jejího otce podezírám, že zabil Dolly, hned se rozlítila. Vrhla se na mne nehty — musel jsem ji uhodit, abych ji setřásl. Byla to nepříjemná scéna a ještě se to zhoršilo. Než jsem si uvědomil, co zamýšlí, vyběhla z domu dolů k jezeru. Skočil jsem za ní, ale ona mezitím zmizela. Bojím se, že se mě pak zmocnila panika.“

„Je to pravda?“

Podíval se mi do očí. „Přísahám, že ano. Vám ani Royalovi jsem nic neříkal, protože byste takovou výpověď brali jako přiznání viny.“ Pohlédl na svou pěst a pomalu ji rozevřel. „Stejně nemohu prokázat, že jsem ji neomráčil a v jezeře neutopil.“

„To nebude třeba. Neutopila se v jezeře. Jestli té noci pomýšlela na sebevraždu, později si to rozmyslela. Jakmile jste odešel, zřejmě zase vystoupila na břeh.“

„Pak tedy ještě žije!“

„Je mrtva. Ale vy jste ji však nezabil. Učinil to její otec. Přiznal se k tomu stejně jako k ostatním vraždám, předtím než se zastřelil.“

„Proč to proboha udělal?“

„Bůhví. Patrně mu do tváře vmetla obvinění, že zabil Dolly.“

Na Campionově tváři zápolila nedůvěra a úleva a výčitky svědomí. Snažil se je setřít z tváře.

„Neměl jsem Harriet o jejím otci nic říkat,“ pokračoval. „Už chápu, proč jsem k vám měl být upřímný, ale myslel jsem, že pracujete pro Blackwella, abyste zatušoval jeho stopy.“

„Oba jsme se v sobě mýlili. Chcete mi ještě vysvětlit několik podružností?“

„Dobrá, proč ne. Mám zrovna nával pravdomluvnosti.“

„Za korejské války jste se dostal do nějakých potíží,“ řekl jsem, abych ho vyzkoušel. „Oč běželo?“

„Bylo to až po válce. Trčeli jsme v Japonsku a čekali na nalodění.“ Netrpělivě mávl rukou. „Abych to řekl stručně, udeřil jsem důstojníka, který měl na starosti přepravu. Zlomil jsem mu nos. Byl to plukovník.“

„Měl jste k tomu nějaký důvod, kromě toho, že plukovníky nesnášíte?“

„Můj důvod vám snad bude připadat dětinský. Jednoho dne mě přistihl, když jsem si kreslil nějaké náčrtky a myslel si, jak by to bylo prima, kdybych namaloval jeho portrét. Odpověděl jsem mu, že v tom směru od nikoho nepřijímám rozkazy. Pohrozil mi, že mě tam nechá trčet tak dlouho až ten jeho portrét udělám. Uhodil jsem ho. Kdyby měl hodnost nižší nebo drobet vyšší nebo kdyby patřil k naší jednotce, nedopadlo by to tak zle. Ale musel si zachovat důstojnost a já dostal rok vězení a propuštění s hanbou. Ale nenamaloval jsem ho,“ dodal s hořkým uspokojením.

„Umíte dobře nenávidět. Co máte rád?“

„Život v imaginárním světě,“ řekl. „To je vše, k čemu se hodím. Pokaždé, když se v reálném světě něco pokusím vykonat, tak to zkaňhám. Kupříkladu Dolly jsem si vůbec neměl brát.“

„Aproč jste to tedy učinil?“

„To je zapeklitá otázka. Od té chvíle, co jsem se dostal do téhle šlamastiky, jsem se na ni snažil najít odpověď. Hlavně mi šlo o peníze, samozřejmě — byl bych pokrytec, kdybych to nepřiznal. Měla nějaké peníze, říkejme tomu věno. Chystal jsem se namalovat řadu obrazů pro výstavu, a k tomu jsem potřeboval mít peníze. Člověk vždy peníze potřebuje, alespoň já, a tak jsme uzavřeli spolu dohodu.“

„Věděl jste, že je těhotná?“

„Svým způsobem mě to právě k ní přitahovalo.“

„Většině mužů by to patrně bylo na překážku.“

„Já nejsem jako většina. Líbilo se mi mít dítě, ale nechtěl jsem být jeho otcem. Bylo mi jedno kdo je jeho otcem, hlavně že jsem jím nebyl já. Zní to pošetile? Snad to nějak souvisí s faktem, že když mi byly čtyři roky, zmizel můj otec v prachu.“ Do jeho hlasu se vkradla zahořklost.

„Měl váš otec nějaké potíže se zákonem?“

S kyselým, výsměšným úšklebkem odpověděl: „Můj otec byl zákon. Byl to hnusný chicagský polda s oběma předníma nohama u žlabu. Mizera. Vzpomínám si, kdy jsem ho viděl naposled. Bylo mi osmnáct a protloukal jsem se, jak se dalo, abych vychodil výtvarnou školu. Před penziónem na Gold Coast pomáhal nějaké blondýně nastupovat do cadillacu.“ Odkašlal si. „Další otázka.“

„Vraťme se k Dolly — ještě mi není zcela jasné, co jste k ní cítil.“

„Mně také ne. Nejprve mi jí začalo být líto. Myslel jsem, že se z toho vyvine něco opravdového — to je jeden z těch mých chlapeckých snů.“ Zkřivil sebeironicky rty. „Ale nestalo se to. Znáte takový ten soucit, při němž vás zamrazí u srdce? Je to divné, ale ani jednou jsem se s ní nevyspal. Moc rád jsem ji však portrétoval. Tím způsobem projevuji svou lásku — ty jiné způsoby už tak neumím.“

„Myslel jsem, že jste na ženy jako ďas.“

Začervenal se. „Už jsem se vybouřil. Spousta žen si myslí, že když se vyspí s malířem, tak nasákne uměním. V životě jsem potkal pouze jednu ženu, která pro mě něco znamenala — to ale nevydrželo. Byl jsem příliš pošpiněn.“

„Jak se jmenovala?“

„Záleží na tom? Anne.“

„Anne Castleová?“

Překvapeně na mne pohlédl. „Kdo vám o ní vyprávěl?“

„Ona sama. Před pár dny jsem byl v Ajijicu. Mluvila o vás s velkou náklonností.“

„Hm,“ řekl. „Konečně jedna radostnější zpráva. Nic jí neschází?“

„Nic, nebýt toho, že se trápí kvůli vám. Když jste odešel s Harriet, zlomilo jí to srdce. Mohl byste jí aspoň napsat.“

Chvíli tiše seděl. Myslím, že v duchu ten dopis sestavoval. Podle sou středěného výrazu na jeho tváři nešlo mu to tak snadno.

„Jestliže Anne pro vás tolik znamenala, proč jste navázal známost s Harriet?“

„Už jsem se předtím zavázal.“ Měl stále ještě oči zahleděné do sebe.

„Tomu nerozumím. Campione.“

„SHarriet jsem se neseznámil v Mexiku, jak se domníváte. Potkal jsem ji ve svém domě v Luna Bay několik neděl předtím, než jsem odjel do Mexika. Přišla se podívat na Dolly a její dítě. Ona a Doly byly dávné přítelkyně. Ale to odpoledne Dolly nebyla doma — šla s kojencem na pravidelnou lékařskou kontrolu. Harriet mě pozorovala při malování. Sama taky malovala amatérsky a byla mou prací velmi nadšena. Velmi snadno se vzrušovala.“

„No a?“

Campion se na mě nejistě podíval. „Nemohl jsem odolat pomyšlení, co by mohla pro mne udělat, kdybych ji trochu povzbudil. Byl jsem jako obvykle na mizině a ona na tom zřejmě nebyla s penězi špatně. Myslel jsem si, že by bylo příjemné získat mecenášku. Nemusel bych si dělat starosti, kolik bude činit účet za elektriku, a dělal bych si prostě svou práci. Umluvil jsem si s ní schůzku, ještě než se vrátila Dolly s dítětem. Sešli jsme se téhož večera a zanedlouho jsme trávili spolu noci.

Netušil jsem, do čeho jsem se to vrhl. Harriet se chovala, jako by předtím nepoznala žádného milence. Zbláznila se do mne tak, že mě to až děsilo. Přijela od Tahoe několikrát za týden a hned jsme zašli do některého motelu. Měl jsem mít tolik rozumu, abych se z toho včas vyvlékl. Měl jsem pocit, že dojde k nějakým potížím.“

„Jakým potížím?“

„To jsem nevěděl. Ale ona náš poměr brala vážně, přespříliš vážně. A byla hrozně vášnivá. Neměl jsem ji vodit za nos.“

„Měl jste podezření, že je Blackwell otcem toho dítěte?“

Zaváhal. „Snad ano, spíše podvědomě. Harriet něco řekla když držela nemluvně v náručí. Nazvala ho bratříčkem. Uvízlo mi to v paměti, třebaže jsem si neuvědomoval, že to myslí doslovně.“

„ADolly vám nikdy nic neřekla?“

„Ne. Nenaléhal jsem na ni. Vlastně jsem ani nechtěl vědět, kdo otcem dítěte je. Myslel jsem, že ho budu mít radši když jeho otce nebudu znát. Ale ukázalo se, že jsem dítě tolik milovat nedokázal. Ani je ani nikoho jiného. Pak jsem všecko ještě zkaňhal, když jsem se chtěl dostat na oběžnou dráhu s Harriet. Měl jsem zůstat doma a pečovat o Dolly a nemluvně.“

Mluvil tiše, ale myslel jsem, že jsem v jeho tónu zaslechl názvuk mužnosti. Vstal a udeřil se pěstí do dlaně levé ruky. Jako by si potřásl rukama. Potom odešel k oknu.

„Té noci, kdy byla Dolly zavražděna, jsem byl s Harriet,“ pronesl otočen zády ke mně.

„Harriet byla žena, s níž jste spal v hotelu Travellers?“

„To souhlasí. Ale s tím spaním to nesedí. Poštěkali jsme se a ona se uprostřed noci rozjela zpátky k Tahoe. Já zůstal v pokoji a opil jsem se. Přinesla mi od svého otce láhev skotské.“ Zdálo se, že mi sděluje podrobnosti o svém pokoření s bolestnou hrdostí.

„Kvůli čemu jste se pohádali?“

„Kvůli manželství. Chtěla mi koupit rozvod v Renu. Nehodlám popřít, že mě to lákalo, ale když mělo dojít k věci poznal jsem, že na to nemám žaludek. Nemiloval jsem Harriet. Nemiloval jsem ani Dolly, ale uzavřel jsem s ní dohodu, že chlapci dám své jméno. Pořád jsem doufal, že když zůstanu, naučím se chlapce mít rád. Bylo však už příliš pozdě. Když jsem natolik vystřízlivěl, abych mohl odjet domů, byla Dolly mrtvá, chlapec pryč a v bytě se hemžili poldové.“

„Proč jste jim neřekl, kde jste strávil noc? Měl jste přece jisté alibi.“

„Nezdálo se, že s ním budu nucen vyrukovat. Vyslechli mě a nechali mě běžet. Jakmile jsem byl volný, spojil jsem se s Harriet u Tahoe. Řekla mi, že ji ani její rodinu nesmím do toho zaplést za žádnou cenu. Zřejmě chránila svého otce, i když to neřekla otevřeně. Vnukla mi nápad, abych se skryl, když bylo proti mně vzneseno obvinění, a strávil jsem pár hrozných neděl uzavřen v tom plážovém domku. Chtěl jsem odjet do Mexika — Ralph mi z toho důvodu půjčil svůj křestní list — ale neměl jsem peníze.

Nakonec mi Harriet dala peníze na letenku. Řekla, že za mnou o něco později přijede do Mexika a můžeme předstírat, že se poprvé setkáváme, a začít tam, kde jsme přestali. Můžeme v Mexiku zůstat nebo odjel dál do Jižní Ameriky.“ Odvrátil se od okna — světlo otevřelo jeho tvář. „Myslím, že v tom viděla příležitost, jak mě doživotně k sobě připoutat. A zase mě to lákalo. Krátce jsem už taková rozeklaná povaha.“

„Rád bych znal Harrietiny pohnutky. Nadhodil jste, že kryla svého otce. Věděla v té době, že Dolly zabil on?“

„Nevím, odkud by to mohla vědět.“ Pohladil si škrábance na obličeji. „Koukejte, jak reagovala, když jsem jí onehdy v noci řekl o svém podezření.“

„Kdy ve vás to podezření vlastně vzniklo?“

„Nepřišlo najednou. Ralph Simpson se o tom zmínil, ještě než jsem odjel z Luna Bay. Viděl Blackwella s Dolly vloni v létě. Ralph si rád hrál na detektiva a velmi se zajímal o ten kožený knoflík, nalezený na dějišti zločinu. Policie se o něm rovněž zmínila. Víte o tom knoflíku něco?“

„Až až.“ Vypravoval jsem mu celou historii s putujícím pláštěm.

„Takže Ralpha zabil Blackwell.“

„Dnes ráno se doznal k té vraždě stejně jako k ostatním zločinům.“

„Ubohý hodný Ralph.“ Campion se uvelebil v židli a chvíli mlčky seděl a zíral do prázdna. „Ralph se nikdy neměl se mnou blíž seznámit, jsem jakýsi morální bacilonosič.“

„To je nápad,“ řekl jsem. „Ale začal jste mi vyprávět, jak ve vás rostlo podezření vůči Blackwellovi.“

Po kratší pauze pokračoval. „Ralph mě přivedl na to, že jsem začal o Blackwellovi přemýšlet. Kousíčky, zlomky, asociace se hromadily a nakonec jsem si utvořil jakousi kompletní představu. Patřilo k tomu také to, jak se Harriet zajímala o nemluvně a jak ji ujelo — pokud to bylo přeřeknutí — že chlapečka nazvala svým bratříčkem. Potom začala Dolly odněkud dostávat peníze, asi v téže době, kdy se u nás objevila Harriet. Nerozuměl jsem vztahu mezi Dolly a Harriet. Navenek se tvářily obě mile, ale pod tím se tajila nevraživost.“

„To by bylo docela přirozené, jestliže Dolly věděla, že spíte s Harriet.“

„Otom nevěděla. Ale buď jak buď se jejich vztah nezměnil od onoho prvního odpoledne, když k nám Harriet přišla. Zdravily se jako dvě sestry, které se vzájemně nenávidí, ale žádná z nich to nechce přiznat. Nyní rozumím, co to bylo: Harriet věděla, že Dolly udržovala poměr s jejím otcem, a Dolly zase věděla, že Harriet o tom ví.“

„Dosud jste mi však neřekl, kdy jste nabyl jasné podezření.“

„Jedné noci v Mexiku, když přijela Harriet. Mluvili jsme v mém ateliéru a přišla řeč na dům jejího otce u Tahoe, ani nevím jak.“ Pootočil hlavu na stranu, jako by zaslechl nějaký vzdálený hlas. „Ach ano, vím to. Znovu začala naléhat, abychom se vzali, přestože jsem byl hledán pro vraždu. Usmyslela si, že se vrátíme do Států, usadíme se v tom domě u jezera a tam budeme spolu žít spokojeně až do smrti. Úplně lyricky mi ten dům vylíčila. A kupodivu, to líčení jsem neslyšel poprvé.“

„Od Harriet?“

„Ne, od Dolly. Občas mi vykládala o jedné takové hodné starší paní, která se jí ujala, když se ve State Line vloni v létě dostala do nesnází. Podrobně mi dům té hodné starší paní popsala — trámový strop, výhled na jezero, rozmístění pokojů. Tu mi pojednou svitlo, že je to Blackwellův dům a že tou hodnou starší paní byl Blackwell a podle všeho také otec mého —“ polkl to slovo — „otec Dollyina dítěte. V té chvíli jsem se o tom Harriet ani slovem nezmínil, ale rozhodl jsem se, že se s ní do Států vrátím. Potřeboval jsem zjistit další detaily o hodné starší dámě. Nu, a také jsem je zjistil.“

Složitý smutek ovládal jako magnetické pole rysy jeho tváře.

kapitola 31

Když jsem na letišti v San Francisku vystupoval z taxíku, uviděl jsem ženu, která mi připadala známá. Stála s kufrem před letištní budovou. Na sobě měla šaty se sukní poněkud delší, než připouštěla současná móda. Byla to Anne Castleová, bez ozdobných náušnic, ale zato s fešným kloboučkem.

Vzal jsem jí kufřík z rukou. „Smím vám pomoci, slečno Castleová?“

Podívala se mi do tváře. Na jejím obličeji ležely hluboké stíny soužení, takže se zdálo, že má zakalený zrak. Pozvolna se její tvář rozjasnila.

„Pane Archere! Chtěla jsem vás vyhledat a najednou vás vidím zde. Snad jste mě nesledoval z Los Angeles?“

„Zdá se, že vy jste sledovala mne. Mám dojem, že jsme tu ze stejného důvodu. Kvůli Brucemu Campionovi alias Burkemu Damisovi.“

Vážně přikývla. „Vguadalajarském rozhlase jsem o tom včera zaslechla krátkou zprávu. Rozhodla jsem se všeho nechat a přijet. Chci mu pomoci dokonce i v případě, že zabil svou ženu. Najdou se jistě nějaké polehčující okolnosti.“

Její pohled byl klidný a nevinný. Přistihl jsem se při tom, že Campionovi začínám závidět, a v duchu jsem přemýšlel jak je možné, že takové ženy jako ona mají tak veliký zájem na tom, aby mohly pečovat o lehkomyslníky jako on. Řekl jsem: „Váš přítel je nevinen. Jeho ženu zavraždil někdo jiný.“

„Neříkejte!“

„Je to tak.“

Z očí jí vytryskly slzy. Stála tu oslepená a usmívala se.

„Potřebujeme si spolu promluvit, Anne. Pojďme někam, kde si můžeme sednout.“

„Já jsem však na cestě k němu.“

„To počká. Nějakou chvíli potrvají ještě policejní formality. Mají pro něho připravené spousty otázek a dnes poprvé je Bruce vůbec ochoten odpovídat.“

„Proč ho musí vyslýchat, když je nevinen?“

„Je průvodní svědek. A má toho také spoustu co vysvětlovat.“

„Protože při přechodu hranic použil falešného jména?“

„To místní policii nezajímá. Je to věcí ministerstva spravedlnosti. Doufám, že v tomto případě upustí od stíhání. Člověk, neprávem obviněný z vraždy, může své chování vysvětlit jinými důvody — tím, co jste nazvala polehčující okolnosti.“

„Ano,“ řekla „Budeme se bránit. Provedl ještě něco jiného?“

„Nevím o ničem, co by se dalo stíhat. Ale je několik věcí, které byste měla vědět, než s ním budete mluvit. Dovolte mi, abych vás pozval na skleničku.“

„Raději ne. Spala jsem dost špatně a musím mít všech pět pohromadě. Místo toho si dám kávu.“

Vystoupili jsme po schodišti nahoru do restaurace a nad několika šálky kávy jsem jí přehledně vyprávěl celý případ. Vzájemné souvislosti vycházely lépe najevo při vyprávění, než když se odehrály. Ten příběh, když se odrážel v jejích hlubokých očích a jemné tváři, nevypadal jako bláznivé melodrama, ale jako tragédie plná omylů, do níž byli polapeni Campion a ostatní. Ale nijak jsem se ho nepokoušel očistit. Myslel jsem, že si Anne zaslouží dovědět se o něm to nejhorší, včetně jeho sporadických plánů, jak z Harriet vymámit peníze, a to, že částečně nese vinu na její smrti.

Natáhla ruku přes stůl a chytila mě za rukáv: „Včera večer jsem Harriet viděla.“

Ostře jsem se na ni podíval. Její oči hleděly upřímně a neuhnuly mému pohledu.

„Harriet není mrtva. Její otec buď lhal anebo měl halucinace.“

„Kde jste ji viděla?“

„Na letišti v Guadalajaře, když jsem si šla objednat letenku. Včera asi v půl desáté večer. Čekala na svůj kufřík u výdejny zavazadel. Slyšela jsem, jak říkala, že je azul — modrý — a poznala jsem ji po hlase. Patrně zrovna přiletěla spojem z Los Angeles.“

„Mluvila jste s ní?“

„Pokusila jsem se o to. Nepoznala mě anebo se aspoň tak tvářila. Odvrátila se a vyběhla k stanovišti taxíků. Nešla jsem za ní.“

„Proč ne?“

Pečlivě volila slova: „Cítila jsem, že nemám právo se jí vnucovat. A rovněž jsem z ní měla tak trochu strach. Měla takový ten hrozně zářivý pohled. Nevím, zda mi dobře rozumíte, ale tenhle pohled jsem viděla u jiných lidí, kteří přestali už vnímat realitu.“

kapitola 32

Našel jsem ji v pondělí v podvečer v jedné vesnici v Michoacánu. Ta vesnice měla aztécké jméno, které jsem zapomněl a kostel s aztéckými postavami vyrytými v starodávných pilířích. Cesta z nahrubo tesaných kamenů jako koryto vyschlého potoka vedla kolem kostela.

U dveří jsem potkal žebračku v černém vdovském šatě, která mě sledovala do chrámové lodi. Nerozuměl jsem jejímu vyprávění o strastech, které přetrpěla, ale viděl jsem po nich jizvy. Její vrásčitá tvář se rozzářila úsměvem a žehnala mi, když jsem jí dal peníze. Vyšla ven a já zůstal v kostele sám s Harriet.

Klečela na kamenně podlaze blízko kazatelny. Přes hlavu měla přehozené černé rebozo a byla nehybná jako obrazy světců na stěnách.

Když jsem pronesl její jméno, pomalu se zvedla. Její rty se toporně pohybovaly, ale nevyšlo z nich slovo. Šál zakrývající její vlasy ještě podtrhoval tvrdošíjně vyčnívající kosti jejího obličeje.

„Vzpomínáte si na mne?“

„Ano.“ Její slabý hlas zazněl v obrovské dutině nás obklopující ještě slaběji. „Jak jste věděl —“

„Posadero mi řekl, že jste tady už od rána.“

Učinila prudké gesto paží dolů. „Tak jsem to nemyslela. Jak jste věděl, že jsem v Mexiku?“

„Viděli vás — jiní Američané.“

„Nevěřím vám. Poslal vás otec, abyste mě přivedl, že ano? Slíbil, že to neučiní. Nikdy však nedodržel, co mi slíbil.“

„Tento slib dodržel.“

„Tak proč jste mě sem sledoval?“

„Neslíbil jsem nic vám ani nikomu jinému.“

„Pracujete přece pro otce. Když mě dovedl k letadlu, říkal, že odvolá ohaře jednou provždy.“

„Pokusil se o to. Nyní už pro vás nemůže učinit nic, Harriet, váš otec je mrtev. V pátek ráno se zastřelil.“

„Lžete! On nemůže být mrtev!“

Síla těch slov jejím tělem otřásla. Zvedla ruce a zakryla si dlaněmi tvář. V rukách jsem nahlédl leukoplast tělové barvy, který jí přidržoval bandáže na zápěstích. Podobné bandáže jsem viděl u lidí, kteří se pokusili o sebevraždu.

„Byl jsem u toho, když se zastřelil. Předtím se ještě přiznal k vraždě Ralpha Simpsona a Dolly. Rovněž řekl, že zabil vás. Proč to asi váš otec učinil?“

Její oči se mezi prsty zatřpytily jako mokré oblázky. „Nemám ponětí.“

„Já ano. Věděl, že jste ty dvě vraždy spáchala vy. Chtěl vinu vzít na sebe a zařídit to tak, abychom po vás nepokračovali v pátrání. Potom se umlčel. Pochybuji, že vůbec toužil ještě dál žít, měl příliš mnoho vlastních vin. Smrt Ronalda Jaimeta se asi nedá přímo kvalifikovat jako vražda, ale je čímsi víc než pouhou náhodou. Určitě věděl že jeho poměr s Dolly vedl nepřímo k tomu, že jste ji a Ralpha Simpsona zavraždila. Neměl před sebou jinou vyhlídku než soudní přelíčení s vámi a konec Blackwellova jména — stejný výhled, který čeká vás.“

Spustila ruce z obličeje, který vypadal jako politý glazurou. „Nenávidím jméno Blackwell. Přála bych si jmenovat Smithová nebo Jonesová nebo Gomezová.“

„Vy ani fakta by se tím nezměnila. Nemůžete smazat to, co jste provedla.“

„Ne.“ Malomyslně zavrtěla hlavou. „Nekyne mi žádná naděje. Žádná záruka, žádný zisk, vůbec nic. Jsem zde již od samého rána a snažím se navázat kontakt. Nedaří se mi to.“

„Jste katolička?“

„Nepatřím k žádné církvi. Myslela jsem si však, že tady najdu pokoj. Když včera po mši vycházeli lidé z kostela, vypadali šťastně — tak šťastně a spokojeně.“

„Oni před jiným životem neutíkají.“

„Tomu, co jsem prožila, vy říkáte život?“ Zkřivila tvář, jako by se chtěla rozplakat, ale slzy jí nevyhrkly. „Snažila jsem se s tím mým tak zvaným životem skoncovat. Poprvé byla voda příliš studená. Podruhé mi to nedovolil otec. Vylomil zámek dveří od koupelny a zadržel mě. Ovázal mi zápěstí a poslal sem; řekl, že matka o mne bude pečoval. Ale když jsem přišla do Ajijicu k jejímu domu vůbec nevyšla ven, aby se mnou promluvila. Poslala k bráně Keithe, aby si vymyslel nějakou lež. Snažil se mi namluvit, že matka odejela a vzala peníze s sebou.“

„Keith Hatchen vám řekl pravdu. Mluvil jsem s ním a rovněž s vaší matkou. Odjela do Kalifornie aby se vám snažila pomoci. Čeká v Los Angeles.“

„Jste lhář.“ V jejím hrdle se zvedlo rozhořčení jako bouře. „Jste všichni lháři, proradní lháři. Keith mě prozradil, že?“

„Řekl, že jste byla v jeho domě.“

„Vidíte!“ Ukázala mi prstem do očí. „Každý mě zradil — také můj otec.“

„Řekl jsem vám, že to neučinil. Snažil se vás ze všech sil krýt. Váš otec vás miloval, Harriet.“

„Tak proč mě zradil s Dolly Stoneovou?“ Píchla prstem do vzduchu jako prokurátor.

„Muži se někdy dají unést. Nebylo to namířeno proti vám.“

„Nebylo? Vím to lépe. Poštvala ho proti mně ještě když jsme byly děti. Já už nebyla docela malá, ale ona ano. Byla hezká jako panenka. Jednou jí koupil panenku velkou skoro jako ona sama. Mně koupil zrovna takovou, aby mi to vynahradil. Nechtěla jsem panenku. Na panenky jsem byla moc stará. Chtěla jsem svého tatínka.“ její hlas zeslábl v dětskou fistuli. Prostorami staré stavby se nesl jako archaický hlas vyvěrající z krypt minulosti.

„Povězte mi o těch vraždách, Harriet.“

„To nemusím.“

„Ale chcete o nich mluvit. Jinak byste tady nebyla.“

„Pokusila jsem se o tom říci knězi. Neumím ale natolik dobře španělsky. Vy nejste kněz.“

„Ne, jsem prostě muž. Ale stejně mi to můžete povědět. Proč jste musela zabít Dolly?“

„Aspoň chápete že jsem musela. Nejprve mi uloupila otce a potom mi uloupila manžela.“

„Myslel jsem, že Bruce byl její manžel.“

Zavrtěla hlavou „To nebylo manželství. Vycítila jsem, že to není žádné manželství, hned jakmile jsem je spolu spatřila. Byli to prostě jen dva lidé bydlící pohromadě a každý zahleděný jiným směrem. Bruce potřeboval volnost. Řekl mi to sám, hned první den.“

„Proč jste k nim hned první den šla?“

„Otec mě o to požádal. Obával se k ní sám přiblížit, ale řekl že mně nemůže nikdo nic vytýkat jestliže ji navštívím a odevzdám jí peněžní dar. A musela jsem vidět to nemluvně. Svého bratříčka. Věřila jsem, že až ho spatřím, probudí ve mně — rozdílné pocity. Cítila jsem se naprosto rozervaná, když mi o něm otec řekl.“ Pozvedla pěsti nad hlavu a zahrozila jimi, ne však na mne. „Atam jsem spatřila Bruceho. Zamilovala jsem se do něj na první pohled. On mě rovněž miloval. Změnil se až později.“

„Co ho změnilo?“

„Ona, svými lestmi a úskoky. Jedné noci se náhle obrátil proti mně. Byli jsme v motelu na druhém konci Zálivu a on seděl a popíjel otcovu whisky a řekl mi, že ji neopustí. Říkal, že uzavřel dohodu, kterou nemůže zrušit. Zrušila jsem ji tedy místo něho. Vzala jsem ji do rukou a zrušila.“

Srazila pěsti k sobě jako by lámala cosi neviditelného. Potom jí paže ochable sklesly podél boků. V očích se jí objevila ospalost. Na chvíli jsem si myslel, že upadne, ale ovládla se a hleděla na mne v jakémsi náměsíčním vzdoru.

„Když jsem ji zabila, vzala jsem si ty peníze zpátky. Viděla jsem kam je ukryla — pod matraci dítěte. Abych se dostala k nim, musela jsem chlapce zvednout, a on se rozplakal. Vzala jsem ho do náruče, aby se utišil. Potom jsem pocítila neovladatelné nutkání ho odnést z té místnosti a někam s ním utéci. Vyšla jsem s ním na silnici, ale pojednou mě popadl strach. Byla hustá tma, takže jsem se jen zvolna pohybovala. Ale přesto jsem se viděla — tu děsivou ženu kráčející temnotou s nemluvnětem v náruči. Bála jsem se, že mu bude ublíženo.“

„Že mu vy ublížíte?“

Přitiskla si bradu na prsa. „Ano. Položila jsem ho do něčího vozu aby byl v bezpečí. Vzdala jsem se ho a jsem tomu ráda. Alespoň je můj bratříček v pořádku.“ Byla to otázka.

„Je v pořádku. Babička se o něj stará. Před několika dny jsem ho viděl v Citrus Junction.“

„Mně k tomu chybělo jenom málo,“ řekla, „té noci, kdy jsem zabila Ralpha Simpsona. Je podivné, jak vás ty věci pronásledují. Myslela jsem, že jsem mimo doslech, ale té noci jsem z domu Elizabeth Stoneové slyšela jeho pláč. Chtělo se mi zaklepat na dveře a navštívit ho. Už jsem zvedala ruku, abych zaťukala, když jsem se pojednou uviděla, tu děsivou ženu ve vnější temnotě, ve vnějším prostoru, která veze v autě mrtvolu muže.“

„Myslíte tím Ralpha Simpsona?“

„Ano. Toho večera přišel k nám do domu, aby si promluvil s otcem. Poznala jsem plášť, který nesl, a zastavila jsem ho. Souhlasil, že si vyjedeme autem a situaci prodiskutujeme. Řekla jsem mu, že se Bruce skrývá v plážovém domku — říkal, že přátelé Brucovi jsou také jeho přáteli, ubožák — a já ho tam odvezla. Probodla jsem ho sekáčkem, který mému otci věnovala paní Stoneová.“ Sevřenou pěstí se slabě udeřil do prsou. „Chtěla jsem jeho mrtvolu hodit do moře, ale rozmyslela jsem si to. Obávala jsem se, že by ji Bruce mohl najít ještě dříve než ji dostanu odtud. Místo toho jsem do moře hodila plášť a odjela do Citrus Junction.“

„Proč jste si k pohřbení vybrala Isobelin dvůr?“

„Byl bezpečný. Věděla jsem, že tam nikdo nebude.“ Její oči, celá její tvář jako by slepě tápaly po nějakém významu. „Tím to zůstalo v rodině.“

„Snažila jste se svalit vinu na Isobel?“

„Snad. Já vždycky nevím, proč to dělám, zejména v noci ne. Pocítím nutkání to učinit a provedu to.“

„Aproto jste si vzala na sebe kabát vašeho otce oné noci, když jste zabila Dolly?“

„Náhodou ležel ve voze. Bylo mi zima.“ Zachvěla se při té vzpomínce.

„Není pravda, že jsem chtěla svalit vinu na něho. Já svého otce milovala. Ale on mne ne.“

„Miloval vás až k smrti, Harriet.“

Zavrtěla hlavou a ještě více se roztřásla. Objal jsem ji rukou kolem ramenou a vedl ke dveřím. Otevřely se a naplnily rudým západem slunce. V nich se objevila žebračka, v té záři černá jako uhel.

„Co se stane nyní?“ řekla Harriet s hlavou skloněnou.

„To závisí na tom, jestli se nebudete vzpěčovat návratu. Můžeme se vrátit společně, když souhlasíte.“

„Proč ne.“

Žebračka nastavila dlaň, když jsme šli kolem ní. Dal jsem jí znovu peníze. Harriet jsem dát neměl co. Vyšli jsme ven do soumraku a vykročili po cestě podobající se říčnímu korytu.